HANSLICK Eduard 11.9. 1825-6.8.1904

Z Personal
Eduard HANSLICK
Narození 11.9.1825
Místo narození Praha
Úmrtí 6.8.1904
Místo úmrtí Baden (u Vídně, Rakousko)
Povolání 73- Uměnovědec nebo historik umění
61- Pedagog
70- Knihovník nebo pracovník informatiky
80- Mecenáš nebo organizátor hudebního života
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 197-198

HANSLICK, Eduard (vl. jm. Hanslik), * 11. 9. 1825 Praha, † 6. 8. 1904 Baden (u Vídně, Rakousko), estetik, kritik, publicista

Syn Josepha Adolfa H. (1785–1859) a Karoliny Kathariny Kischové (1796–1843), dcery židovského bankéře a obchodníka Salomona Abrahama Kische. Měl čtyři sourozence; sestra Karolina (* 1824) se provdala za překladatele a žurnalistu Mořice Fialku (1809–1869).

Děti vzdělával otec, na Akademickém gymnáziu v Praze H. navštěvoval patrně jen některé předměty (o jeho docházce není doklad), maturoval na malostranském gymnáziu; 1841 byl H. zapsán do přípravných filozofických ročníků pražské univerzity, 1843–46 navštěvoval právnickou fakultu. Současně studoval hudbu, od 1843 hru na klavír a hudební teorii u Václava Jana Tomáška. Práva dokončil ve Vídni (JUDr. 1849). 1850 se stal pomocným referentem finančního rady v Klagenfurtu, 1853 úředníkem ministerstva financí, posléze ministerstva školství ve Vídni. Na vídeňské univerzitě se habilitoval 1856 již vydaným spisem Vom Musikalisch-Schönen. Vedle úřednické praxe působil jako nehonorovaný soukromý docent hudební historie a estetiky. 1861 získal titul mimořádného profesora, 1870 byl jmenován řádným profesorem a opustil státní službu na ministerstvu. Na vídeňské univerzitě se stal prvním profesorem hudební historie a estetiky. Přednášel do 1895, dále se věnoval pouze publicistické činnosti, s níž měl zkušenosti již od studentských let. Pohřben byl na vídeňském Ústředním hřbitově.

Prvními koncertními kritikami přispěl 1844–46 do pražského listu Ost und West. Po odchodu do Vídně publikoval ve Wiener allgemeine Musik-Zeitung (1846), Sonntagsblätter (1846–47) a Wiener Zeitung (1848–55). O revolučních událostech 1848 informoval též z Vídně v Prager Zeitung, v Klagenfurtu psal do Carinthie. Od 1855 byla jeho publicistická činnost spojena s nově založeným listem Die Presse (od 1864 s novou redakcí jako Neue Freie Presse), kde působil do konce života. Jeho příspěvky pozvedly prestiž hudební publicistiky a pomohly textům o hudbě a divadle získat výsadní místo fejetonu pod čarou na první stránce.

Jako kritik a estetik H. významně ovlivnil dobovou diskusi o hudbě a hudební kritiku. Během studentských let ho zaujala programní hudba (v Praze Fantastická symfonie H. Berlioze, ve Vídni 1846 Wagnerova opera Tannhäuser) a ve svých prvních textech hájil reformní názory novoromantické estetiky, jež dává hudbě schopnost vyjadřovat mimohudební děje. Ve svém habilitačním spise však vystoupil s jinou koncepcí, jejímž jádrem je myšlenka, že hudba nese vlastní obsah ve svých formových útvarech, smysluplných celcích vytvořených podle hudebních pravidel (formy dvoudílné, trojdílné, sonátové, variační ad.) a nemá schopnost vyjadřovat mimohudební děje, ač může budit mimohudební asociace. Teoretické úvahy o vztahu formy a obsahu v hudbě rozvinuly už v druhé polovině 19. století původní jádro sporu do značné šíře a vyvolaly velkou polemiku. Ve své době byl H. vnímán především jako odpůrce Richarda Wagnera, jehož „souborným uměleckým dílem“ (Gesamtkunstwerk) novoromantismus vyvrcholil, ale v obecnější rovině se s jeho idejemi vyrovnávala většina směrů estetiky 20. století. Kritické edice H. spisů či výbory z kritik vycházejí dodnes (jeho habilitační práce byla znovu vydána italsky 2001 a řecky 2003). Už v 19. století měly konflikty mezi zastánci obou názorů i praktické důsledky, když vedly k mocenským řešením některých situací v hudebním a divadelním životě (např. polemiky mezi zastánci B. Smetany a F. Pivody v Praze při výběru kapelníka Prozatímního divadla).

Po celý život měl H. značný vliv jako kritik a poradce všude tam, kde mohl uplatnit svůj odborný názor. Byl oficiálním vyslancem vlády při mezinárodních soutěžích a světových výstavách (Paříž 1867 a 1878, Vídeň 1873 a 1892 ad.), od 1863 zasedal v rakouské Komisi pro udělování státních uměleckých stipendií, patřil ke svědomitým kurátorům fondů a nadací. Stal se nositelem řádů a vyznamenání, 1886 byl jmenován dvorním radou. Zajímal se o českou hudbu, psal o ní a pomohl řadě českých umělců získat ve Vídni společenskou oporu; svými kritikami a rakouským státním stipendiem 1874 pozitivně ovlivnil zvláště uměleckou dráhu A. Dvořáka. Výbory ze svých kritik vydával již za života (1875–89), v těchto vydáních však zveřejnil pouze necelou polovinu svých kritických textů. Během 20. století vycházela řada menších výborů z H. kritik a fejetonů, často s tematickým zaměřením. Kompletní autorský profil však upřesnil teprve Dietmar Strauß v souborné edici kritik doprovázené obšírnými tematickými studiemi.

D: Vom Musikalisch-Schönen. Ein Beitrag zur Revision der Aesthetik der Tonkunst, Leipzig 1854. Soubory kritik: Moderne Oper 1–9, vše Berlin (Die moderne Oper, 1875; Musikalische Stationen, 1880; Aus dem Opernleben der Gegenwart, 1884; Musikalisches Skizzenbuch, 1888; Musikalisches und Litterarisches, 1889; Aus dem Tagebuche eines Musikers, 1892; Fünf Jahre Musik, 1896; Am Ende des Jahrhunderts /1895–1899/, 1899; Aus neuer und neuester Zeit, 1900); Geschichte des Konzertwesens in Wien 1, Wien 1869; Aus dem Concertsaal. Geschichte des Konzertwesens in Wien 2, tamtéž 1870; Gallerie, tamtéž 1878; Suite, tamtéž 1889; Concerte, Komponisten und Virtuosen der letzten fünfzehn Jahre, 1870–1885, Berlin 1886; Operncyclus, Wien 1889. Paměti: Aus meinem Leben 1–2, Berlin 1894 (další vyd. E. Wapnewski /ed./, Kassel–Basel 1987). Kritické vydání díla: Vom Musikalisch-Schönen 1. Historisch-kritische Ausgabe; 2. H.’s Schrift in textkritischer Sicht, D. Strauß (ed.), Mainz 1990; E. H. Sämtliche Schriften, Aufsätze und Rezensionen, týž (ed.), vše Wien–Köln–Weimar, Bd. 1, 1993 (1844–1848), Bd. 2, 1994 (1849–1854), Bd. 3, 1995 (1855–1856), Bd. 4, 2002 (1857–1858), Bd. 5, 2005 (1859–1861), Bd. 6, 2008 (1862–1863), Bd. 7, 2011 (1864–1865).

L: A. W. Ambros, Die Grenzen der Musik und Poesie. Eine Studie zur Aesthetik der Tonkunst, Leipzig 1855; O. Hostinský, Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Stadtpunkte der formalen Aesthetik, Leipzig 1877; K. Hůlka, H. kontra Wagner, in: Dalibor 29, 1907, s. 205; Pazdírek 1, s. 362n. (s bibliografií); Th. Stengel – H. Gerigk, Lexikon der Juden in der Musik, Berlin 1941, sl. 101–104; HS 1, s. 399 (s bibliografií); A. Solms, Kritická osobnost E. H., in: Hudební rozhledy 23, 1970, č. 5, s. 210–216; O hudebním krásnu (Vom Musikalisch-Schönen. Ein Beitrag zur Revision der Aesthetik der Tonkunst s překladem a komentářem J. Stříteckého), 1973; I. Poledňák, Studijní materiál z hudební estetiky. E. H. o hudebním krásnu, in: Estetika 13, 1976, č. 3, s. 213; Grove 8 (1980), s. 151–153 (s bibliografií); G. Payzant, E. H. and Ritter Berlioz in Prague. A documentary narrative, Calgary 1991; Dokonalý antiwagnerián E. H. Paměti, fejetony, kritiky, výběr z pamětí E. H. (překlad, předmluva a komentář J. Ludvová), 1992; H. H. Eggebrecht, Die Musik und das Schöne, München–Zürich 1997 (česky jako Hudba a krásno, překlad J. Gabrielová, 2001); B. a E. Lomnäs – D. Strauß, Auf der Suche nach der poetischen Zeit. Der Prager Davidsbund, Saarbrücken 1999, sv. 1, s. 11–395, sv. 2, zvl. s. 209–226 a rejstřík; LDM 1, s. 506–509; MGG, Personenteil 8, 2002, sl. 667–672 (s bibliografií); I. Grimm, E. H.s Prager Zeit. Frühe Wurzeln seiner Schrift Vom Musikalisch-Schönen, Saarbrücken 2003; Ch. Landerer, E. H. und Bernhard Bolzano. Ästhetisches Denken in Österreich in der Mitte des 19. Jahrhunderts, Sankt Augustin 2004; J. Ludvová, Několik pražských reálií k biografii E. H., in: Miscellanea theatralia. Sborník Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, 2005, s. 379–390 (s prameny k rodině; německy jako Einige Prager Realien zum Thema H., in: E. H. zum Gedenken. Bericht des Symposiums zum Anlaß seines 100. Todestages, Tutzing 2010, s. 163–180); J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, 2006, s. 182–185 (s bibliografií); D. Strauß, Vom musikalisch-Langweiligen. E. H. und der Ennui im 19. Jahrhundert, in: E. H. Sämtliche Schriften 6, Aufsätze und Rezensionen 1862–1863, Wien u.a. 2008, s. 447; http://www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 5. 9. 2018).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jitka Ludvová