HANUŠ Josef 27.6.1862-19.12.1941

Z Personal
Josef HANUŠ
Narození 27.6.1862
Místo narození Dolní Štěpanice (dnes č. o. Benecko /u Jilemnice/)
Úmrtí 19.12.1941
Místo úmrtí Brno
Povolání 61- Pedagog
55- Jazykovědec
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 211-212

HANUŠ, Josef, * 27. 6. 1862 Dolní Štěpanice (dnes č. o. Benecko /u Jilemnice/), † 19. 12. 1941 Brno, literární a kulturní historik

Pocházel z rodiny chalupníka Karla H. a Karoliny, roz. Jakoubkové. Studoval na reálném gymnáziu v Jičíně, 1882 maturoval na klasickém gymnáziu v Hradci Králové. Na české univerzitě v Praze absolvoval klasickou filologii, bohemistiku a germanistiku, navštěvoval rovněž historický seminář J. Golla a filozofický seminář T. G. Masaryka. Filologickým školením náležel do jazykovědné školy J. Gebauera. Obhájil disertační práci Teorie takzvané moderní literární kritiky a historie (PhDr. 1892). V letech 1886–1908 pracoval v redakci Ottova slovníku naučného, 1888–1919 byl profesorem Českoslovanské obchodní akademie. 1903 se na pražské filozofické fakultě habilitoval z novější české literatury studií Počátky novočeské romantiky, 1907 rozšířil venia docendi prací Bohuslava Balbína Bohemia docta na oblast celé české literatury. 1910 byl jmenován mimořádným profesorem dějin české literatury na Karlo-Ferdinandově univerzitě, 1921 přešel jako řádný profesor na nově založenou Komenského univerzitu v Bratislavě: 1921/22 první děkan filozofické fakulty, 1922/23 rektor univerzity, 1926 zakládající člen Učené společnosti Šafaříkovy, 1926–32 předseda její duchovní třídy. 1932 byl penzionován, do 1935 zůstal na škole jako suplující profesor. Od 1939 žil v Brně. Byl členem ČAVU a KČSN.

Řadil se k předním představitelům pozitivistické literárněvědné školy J. Vlčka, v jejímž rámci se s generačními druhy J. Jakubcem a J. Máchalem podílel na prosazení literární vědy jako samostatného oboru. Znalost soudobé filozofie ho nejprve vedla k zájmu o uměnovědný odkaz H. Taina, o němž uveřejnil závažnou studii v Lumíru (1891), a k formulaci vlastního pojetí výkladu umění, odvozeného z díla německého historika umění H. T. Hettnera. Tainův příklad ho inspiroval k systematickému sběru a kritickému třídění faktografického materiálu, získávaného pokud možno přímo v archivech, a Hettnerův vzor v něm probouzel talent kulturního dějepisce, jenž se zabýval více dobovými ideovými kontexty a genezí děl než estetickými problémy slovesného umění. Jazykovědné, historické i filozofické vzdělání mu přitom umožňovalo studovat evropské a české, případně slovenské myšlenkové proudy 17.–19. století, speciální zájem věnoval literatuře a kulturním institucím epochy národního obrození od konce 18. do první poloviny 19. století. Knižně nevydanými studiemi o předosvícenské a osvícenské vědě, rozborem okolností vzniku Královské české společnosti nauk (1908) a monografiemi buditelů Mikuláš Adaukt Voigt (1910), František Martin Pelcl (1914) a F. F. Procházka (1915) si připravil půdu pro dvousvazkovou životní syntézu Národní museum a naše obrození (1921, 1923). Kniha významně zasáhla do dobových polemik o domácích kořenech národně obrozeneckých aktivit, o jejich nezávislosti na české pozdně středověké spiritualitě, o významu katolických kněží pro šíření národní myšlenky, a zvláště katolické šlechty jako reprezentaci zemského patriotismu pro vznik českých kulturních institucí (muzeum, vlastenecká obrazárna, konzervatoř, společnost nauk). S menším ohlasem se setkaly starší, převážně jen životopisné publikace o spisovatelích Božena Němcová v životě i ve spisech (1889) a Život a spisy Václava Bolemíra Nebeského (1896), ryze pozitivistickým zřetelem byly neseny H. stati v Ottově slovníku naučném a v kolektivním díle Literatura česká 19. století. Významně se dotkl některých slovenských reálií v příspěvcích k životu a dílu J. Dobrovského, P. J. Šafaříka či F. Palackého, monografií o slovenských osvícenských knihovnách a trnavských rukopisech položil základ slovenské kodikologii. K Masarykovu pojetí českých dějin se nepřímo přihlásil záslužnou kritickou edicí a novočeským překladem rukopisů (Rukopisové Zelenohorský a Kralodvorský. Památka z 19. věku, 1911), které prvně vřadil do dějin obrozenecké literatury, a studií O pobělohorské protireformaci (1926), v níž se distancoval od nekritické obhajoby katolicismu. Rozsáhlé monografie o J. Dobrovském a K. R. Ungarovi již nedopsal.

Oženil se s Boženou, roz. Schulzovou, manželé měli pět dětí. Dcera Božena (1893–1977) se provdala za geografa a cestovatele Jiřího V. Daneše (1880–1928).

L: OSN 10, s. 871; 28, s. 537; OSND 2/2, s. 1026; J. H., in: AČA 19, 1908, s. 53–55; A. Pražák, J. H. a jeho zásluhy o českou literární historii. Úvahy při jeho šedesátých narozeninách, 1922; Hanušův sborník, M. Weingart a kol. (eds.), 1932; A. Pražák, J. H., in: Naše věda 21, 1942, s. 121–123; Kudělka–Šimeček, s. 143 (s bibliografií a další literaturou); SBS 2, s. 286; J. Mlynárik, Českí profesori na Slovensku 1, 1994, s. 202; Kutnar, rejstřík a zvl. s. 615–616; ČAVU, s. 90–91; LČL 2/1, s. 70–72 (s bibliografií a literaturou); Tomeš 1, s. 415; BLS 3, s. 353–354; https://cs.wikipedia.org (stav k 26. 3. 2018).

P: SOA, Zámrsk, Sbírka matrik sign. 5780, N index N 1833–1869, pag. 250; NA, Praha, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 159, obr. 294, 295; LA PNP, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera