HANUS František 12.5.1916-2.9.1991

Z Personal
František HANUS
Narození 12.5.1916
Místo narození Krásno nad Bečvou (č. o. Valašské Meziříčí)
Úmrtí 2.9.1991
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 202-203

HANUS, František, * 12. 5. 1916 Krásno nad Bečvou (č. o. Valašské Meziříčí), † 2. 9. 1991 Praha, herec

Narodil se v učitelské rodině Františka a Jany H. Rodiče měli hudební vzdělání, otec byl dirigentem pěveckého sboru Měšťanské besedy, matka vyučovala zpěv a klavír. H. od mládí tančil, zpíval, hrál ochotnické divadlo a na kytaru. Po maturitě na reálném gymnáziu zvažoval studium medicíny nebo přírodních věd, na naléhání rodičů a přítele V. Kašlíka, pozdějšího dirigenta a operního režiséra, se 1938 přihlásil na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře (učitelé M. Svoboda, A. Iblová, J. Plachý), které 1941 absolvoval. Zároveň si 1938–39 a znovu 1945–46 zapsal estetiku, národopis a dějiny umění na FF UK v Praze, studium nedokončil. S přispěním M. Svobody získal angažmá pro komediální a milovnické úlohy v Divadle Anny Sedláčkové (1941/42), odkud po jeho dočasném uzavření přešel do holešovické Uranie (1942–44), kde dostal několik charakterních příležitostí v náročnějším světovém (W. Shakespeare: Jindřich II.; Sen noci svatojánské) i domácím (S. Čech: Ve stínu lípy) repertoáru. Po osvobození krátce vystupoval v Divadle 5. května. Následně střídavě působil jako herec, režisér i umělecký vedoucí na několika oblastních scénách (Městské divadlo Teplice-Šanov, šéf činohry, 1945; Městské oblastní divadlo Karlovy Vary, 1945/46; Hanácké divadlo v Přerově, 1948) a v Praze (Divadlo města Žižkova, 1947/48; Nové veseloherní divadlo, ředitel, 1948/49). Mezi 1946–47 a 1951–52 se věnoval filmování, 1949–51 hrál v Divadle státního filmu v Praze. Poté byl od 1952 členem Ústředního divadla československé armády, resp. Divadla na Vinohradech, v němž účinkoval až do své smrti. Vytvořil zde téměř devadesát rolí, převážně vedlejších. V mladším i zralém věku se prosadil jako představitel ostře modelovaných mužných hrdinů a typově odlišných charakterních postav v klasických i moderních hrách různorodých žánrů zasazených do historie (Brada, A. Jirásek: Jan Žižka, 1952; Makarov, Benátčan, E. O’Neill: Miliónový Marco, 1962; Basmanov, A. S. Puškin: Boris Godunov, 1964; Karel Gustav, A. Strindberg: Královna Kristina, 1966; Klešnin, A. N. Tolstoj: Car Fjodor, 1975; prof. Stravinskij, M. Bulgakov: Mistr a Markétka, 1989; páter Kolčava, J. Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo, 1990) i současnosti (Vávra, M. Jariš: Inteligenti, 1955; prof. Vydra, V. Vančura: Josefina, 1970; čtvrtý porotce, R. Rose: Dvanáct rozhněvaných, 1972). Nebyla mu ale cizí ani romantická (Ferchad, N. Hikmet: Legenda o lásce, 1954) či komediální poloha (Florián Králíček, F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, 1981), ironický nadhled (lord Salisbury, F. Dürrenmatt: Král Jan, 1969) i práce s veršem (Aegeus, R. Jeffers: Medea, 1983). H. herectví se vyznačovalo střízlivým a přirozeným moderním projevem s důrazem na výrazovou plasticitu jevištní řeči a úsporností gest a pohybu. Jeho zvučný hlas se uplatnil v rozhlase, kde recitoval a nastudoval řadu postav z děl W. Shakespeara, Molièra, F. Schillera, L. N. Tolstého i J. Haška.

Před kamerou se H. uvedl titulní postavou malíře ve Špelinově adaptaci divadelní hry J. K. Tyla Pražský flamendr (1941). Na sklonku protektorátu byl partnerem H. Vítové v secesní romanci R. Hrušínského Jarní píseň a Wassermanově komedii Sobota (obojí, 1944). Životní roli, lyrickou figuru rady Leopolda Koháka, ztvárnil v poetickém snímku V. Kršky Řeka čaruje (1945), který byl dokončen až po osvobození. Znárodněná kinematografie mu v poválečných letech nabídla zásadnější úlohy v romanticko-historické baladě Portáši a komediích Muzikant a Poslední mohykán (vše 1947). Po únoru 1948 byl H. obsazován do partů venkovských chasníků, ale i intelektuálů, podnikatelů, inženýrů, lékařů v ideologicky poplatných snímcích či prostých lidí v pohádkách. Významem se vymykaly role hudebního skladatele v komedii Písnička za groš (1952) a policistů ve filmech Padělek (1957) a Tenkrát o Vánocích (1958).

Od šedesátých let se H. objevoval jen ve vedlejších a epizodních úlohách, z nichž nejzajímavější byla postava husitského hejtmana v historicko-dobrodružném dětském filmu M. Vošmika Na Žižkově válečném voze (1967). Od počátku televizního vysílání vystupoval ve filmech a inscenacích (Alexander Dumas starší, 1970; Aeskulapův přístav, 1974; Lístek do památníku, 1975; Ikarův pád, 1977), pohádkách i seriálech (Třicet případů majora Zemana, 1974–75), v naprosté většině případů se však jednalo o menší herecké úkoly. Namluvil také večerníček O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi (1978). Často pracoval jako spíkr dokumentárních filmů. Propagoval valašský lidový folklor. 1984 připravil pro ostravskou televizi seriál Úsměvy valašského Slavína věnovaný osobnostem rodného kraje, shromáždil materiály o historii ochotnického divadla ve Valašském Meziříčí. 1972 získal titul zasloužilý umělec, 1978 cenu Svazu českých dramatických umělců. Pochován je v Praze- -Šárce. Symbolický hrob se nachází ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. S manželkou Danielou, roz. Jandovou, měl tři děti. Mladší syn Petr (1951–2005) se také věnoval herectví.

L: Tomeš 1, s. 414; http://vis.idu.cz/Productions.aspx (se soupisem divadelních rolí, stav ke 12. 12. 2017); FPH 1, s. 136–137; Fikejz 1, s. 354–355; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav ke 12. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav ke 12. 12. 2017); Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; J. Brož – M. Frýda, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, s. 181, 226, 229; DČD 4, 1983, rejstřík; V. Kudělka, To byl český milovník, 1999, s. 187–194; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska, 2000, s. 46; M. Mikulcová – M. Graclík, Kulturní toulky Valašskem, 2001, s. 82; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, 2007, s. 85, 104, 192; Kdo byl, kdo je kdo na východní Moravě 2 (Fi–Ju), 2010, s. 39.

P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace; Slezské zemské muzeum, Opava, fond F. H. (osobní fond).

Zdeněk Doskočil