HARANT z Polžic Kryštof 4.10.1564-21.6.1621

Z Personal
Kryštof HARANT z Polžic a Bezdružic
Narození 1564
Místo narození asi Klenová (u Klatov)
Úmrtí 21.6.1621
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 232-233

HARANT z Polžic a Bezdružic, Kryštof, * 1564 asi Klenová (u Klatov), † 21. 6. 1621 Praha, cestovatel, spisovatel, hudební skladatel

Pocházel ze staré vladycké rodiny původem z Plzeňska. Narodil se jako syn rytíře Jiřího H. a Marianny z Janovic. (Polžice ani Bezdružice, po nichž se psal, rodu dávno nepatřily, jakkoli se dnešní obce k H. odkazu hlásí.) Měl šest vlastních a sedm nevlastních sourozenců. 1576 byl poslán na zámek Ambras u Innsbrucku ke dvoru arciknížete Ferdinanda Tyrolského, kde jako páže působil do 1584. Osvojil si kvalitní vzdělání i znalost jazyků – mluvil česky, německy, latinsky, italsky a částečně francouzsky. Po návratu převzal podíl z dědictví po zemřelém otci, 1588 se oženil s Evou Černínovou z Chudenic a přesídlil do Touškova (nyní Město Touškov /u Plzně/), jehož část vyženil. Z H. prvního manželství vzešli dcera Lidmila Kateřina a syn Vilém Humprecht.

V devadesátých letech, v době patnáctileté války mezi habsburskou monarchií a osmanskou říší, získal H. vojenské zkušenosti v Uhrách. Do Čech se vrátil 1597 po úmrtí manželky. 1598–99 podnikl s Heřmanem Černínem z Chudenic cestu do Svaté země a do Egypta: Z Benátek pokračovali po moři s několika zastávkami do Jaffy (dnes Tel Aviv), v oblasti dnešní Palestiny, Izraele a Egypta navštívili řadu míst spjatých s biblickými a starověkými dějinami. Cestovali inkognito v přestrojení za františkány, protože se jako poddaní habsburského císaře pohybovali po územích, která v té době náležela k osmanské říši, s níž byla habsburská monarchie ve válečném stavu. H. přednostně zajímaly biblické památky; na rozdíl od jiných soudobých cestovatelů k nim ale přistupoval kriticky a měl potřebu ověřovat jejich vzhled, rozměry atd. a porovnávat zjištěné s tím, co před cestou nastudoval. Méně ho zajímala příroda a místní lidé; k jinověrcům obecně přistupoval s despektem. Projevil schopnost kriticky přemýšlet o všem, co během cesty spatřil a prožil.

Během putování si H. vedl poznámky, na jejichž základě posléze napsal a 1608 vydal cestopis Putování…, v němž uplatnil rozsáhlé znalosti související literatury. Česky psaný text doprovodily rytiny Jana Willenberga zhotovené podle H. kreseb. H. byl činný i jako hudební skladatel, jak svědčí jeho šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino vydané jako součást zmíněného cestopisu. Z dalších kompozic se v hlasově kompletní podobě dochovalo pouze pětihlasé moteto Maria Kron, vytištěné v antologii Rosetum Marianum (Dillingen 1604) a Missa quinis vocibus, jejíž předlohou se stal pětihlasý madrigal Dolorosi martir italského skladatele Lucy Marenzia. Zbylé čtyři H. skladby (Dejž tobě Pán Bůh štěstí, Dies est laetitiae, Psallite Domino in cythara a Qui vult venire post me) se dochovaly pouze jako jednohlasé fragmenty. H. kompoziční odkaz je sice nevelký rozsahem, zato však vyniká kvalitou, která obstojí i ve srovnání s profesionálními hudebníky nejen v českém, ale i evropském kontextu.

Krátce po H. návratu do Čech zemřely obě jeho děti. H. se uplatnil v Praze u dvora Rudolfa II., kde 1600–12 působil jako císařův komorník a stolník. Pronikl sice mezi císařovy nejbližší dvořany, ale reálným politickým vlivem nedisponoval. Jeho kariérní vzestup brzdila i skutečnost, že byl vnímán jako vlažný katolík. 1603 se podruhé oženil s vdovou Barborou Škopkovou ze Stropčic, s níž vyženil podíl na panství Pecka ve východních Čechách. Z manželství se narodila dcera Rozina Alžběta, při porodu dalšího dítěte 1607 Barbora zemřela. 1609 se H. oženil potřetí s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic: Ze svazku se narodili synové Jan Vilém, Leopold Jiří, Václav Rudolf a dcera Sibyla. S finanční pomocí manželky a tchyně získal H. celé peckovské panství a koupil dům v Praze na Malé Straně (dnešní Vrtbovský palác).

Po smrti Rudolfa II. pověřil 1614 H. nový panovník Matyáš cestou do Španělska, kde měl španělskému králi Filipovi III. předat Řád zlatého rouna, který náležel zesnulému císaři. H. cestoval přes španělské Nizozemí a Francii. Navštívil mj. Madrid a Santiago de Compostela. Neúspěšně se pokusil vstoupit do služeb Filipa III. Vracel se přes Apeninský poloostrov. Po návratu německy napsal o cestě do Španělska dnes nezvěstný cestopis.

Zřejmě až na začátku stavovského povstání H. s celou rodinou konvertoval k evangelictví. Zapojil se do povstání, účastnil se obléhání Vídně a 1619 řídil ostřelování Hofburgu, které však mělo spíše propagandistický než reálný efekt. Fridrich Falcký jmenoval H. prezidentem české komory a radou dvorského a komorního soudu. Po porážce povstání 1620 se H. uchýlil na hrad Pecka, kde byl posléze zajat a deportován do Prahy. V procesu s účastníky povstání byl odsouzen k trestu smrti a na Staroměstském náměstí sťat. Přál si být pohřben v kostele sv. Bartoloměje v městečku Pecka, vzhledem k nedostatečnému průzkumu podzemí kostela však není dodnes zřejmé, zda tam byl skutečně pochován.

D: Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské, a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a svaté panny Kateřiny v pusté Arábii ležící…, 1608; Der christliche Ulysses oder Weit-versuchte Cavallier, fürgestellt in der denckwürdigen Bereisung so wol deß Heiligen Landes, als vieler anderer morgenländischer Provintzen, Landschafften und berühmter Städte, Nürnberg 1678; Kristofa H. z P. a z B. a na Pecce atd. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do Země svaté, Země judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinaj a sv. Kateřiny v pusté Arábii I–II, K. J. Erben (ed.), 1854; K. H. z P. a B. Cesta po Egyptě. Výbor z druhého dílu jeho Putování aneb Cesty z Království českého do Benátek, K. Hrdina (ed.), 1926; Voyage en Egypte de Christophe H. de P. et B. 1598, C. Brejnik – A. Brejnik (eds.), Le Caire 1972; Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, H. Bočková – M. Melounová (eds.), 2017. Hudební skladby: Qui confidunt in Domino. Motetto pro smíšený sbor, K. Stecker (ed.), b. d.; Missa quinis vocibus, Z. Nejedlý (ed.), 1905–1906; totéž, J. C. Sychra (ed.), 1910; Maria Kron, J. Branberger (ed.), 1910; Opera Musica. Qui confidunt in Domino, Maria Kron, Missa quinis vocibus super Dolorosi martyr. Fragmenty, J. Berkovec (ed.), 1956; Maria Kron, W. E. Hettrick (ed.), 1977; Qui confidunt in Domino, J. Blabla (ed.), 2005; Qui confidunt in Domino, J. Šebesta (ed.), 2007.

L: RSN 3, s. 643; OSN 10, s. 377; OSND 2/2, s. 1026; MSN 3, s. 68; BL 1, s. 535; LČL 2/1, s. 78; HS 1, s. 403; Aus dem Leben des böhmischen Freiherrn Christoph H. von Polžitz und Weseritz, E. Schebek (ed.), in: MVGDB 12, 1874, s. 273–286; Z. Nejedlý, Mše Krištofa H. z P. Christophi Haranti baronis de Polžic Missa quinis vocibus super Dolorosi martyr, in: ČNM 79, 1905, s. 135–150, 405–415; 80, 1906, s. 140–147, 353–356; týž, K. H. z P. 1621–1921, 1921; R. Quoika, Christoph H. von Polschitz und seine Zeit. Ein Kapitel aus der böhmischen Musikgeschichte der Renaissance, in: Die Musikforschung 7, 1954, s. 414–429; J. Racek, K. H. z P. a jeho doba 1–3, 1970–1973; J. Francek, K. H. z P. a B., 1994; Grove 10, s. 839; MGG, Personenteil, sv. 8 (2002), sl. 681–682; M. Koldinská, K. H. z P. a B. Cesta intelektuála k popravišti, 2004; K. H. z P. a B. a intelektuální život jeho doby, M. Koldinská – J. Zdichynec (eds.), 2009 (= Historie–Otázky–Problémy 1, č. 1); K. H. ve světle nových objevů, V. Kociánová – Š. Kodymová – V. Drábková (eds.), 2014; http://www.musiklexikon.ac.at (stav k 19. 9. 2018).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Šedivá Koldinská, Jan Baťa