HARRACH Arnošt Vojtěch 4.11.1598-25.10.1667

Z Personal
Arnošt Vojtěch HARRACH
Narození 4.11.1598
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 25.10.1667
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 248-249

HARRACH, Arnošt Vojtěch (též Ernst Adalbert), * 4. 11. 1598 Vídeň (Rakousko), † 25. 10. 1667 Vídeň (Rakousko), kardinál, arcibiskup pražský, biskup ridentský, velmistr řádu křižovníků s červenou hvězdou

Druhorozený syn Karla H. (1570–1628), významného příslušníka rakouské aristokracie a diplomata ve službách Habsburků, a Marie Alžběty, roz. ze Schrattenbachu. Sestra Izabela Kateřina (1601–1656) se stala druhou manželkou Albrechta z Valdštejna, sestra Marie Maxmiliána (1608–1661) se provdala za Adama Trčku z Lípy.

H. měl od dětství předurčenou církevní kariéru. Po absolvování nižších škol ve Vídni studoval na jezuitských gymnáziích v Českém Krumlově a v Jindřichově Hradci. Počátkem 1616 získal svůj první církevní úřad, když se stal kanovníkem olomoucké kapituly. S pomocí kardinála Melchiora Klesla a s doporučením císaře Matyáše byl téhož roku přijat ke studiím na Německé koleji v Římě spravované jezuity (Collegium Germanicum), která mu poskytla kvalitní vzdělání a současně možnost účastnit se bohatého společenského života v Římě, kde si vytvořil řadu užitečných známostí. Absolvování Německé koleje bylo zárukou rychlé kariéry u kurie, 1621 H. získal hodnost tajného komorníka na papežském dvoře. Díky osobním schopnostem, ale především na základě širokých rodových kontaktů a s podporou císaře Ferdinanda II. se po smrti pražského arcibiskupa Jana Lohelia na podzim 1622 stal vážným uchazečem o pražský arcibiskupský stolec. Na počátku 1623 byl ve věku čtyřiadvaceti let jmenován pražským arcibiskupem (kvůli nízkému věku mu papež současně udělil dispens).

Vzhledem k nedostatečnému finančnímu zajištění arcibiskupství, které v té době spravovalo katolickou církev na území Čech (s výjimkou Chebska), Kladska a části Lužice, využívali arcibiskupové části majetku bohatého řádu křižovníků s červenou hvězdou. Proto se stávali jeho velmistry; do této funkce byl H. řádem přijat (postulován) bezprostředně po svém jmenování. O tři roky později, 1626, získal další významné postavení v rámci církve, neboť ho papež Urban VIII. jmenoval kardinálem. O jeho celoživotně dobrých vztazích s kurií, které nenarušilo ani střídání papežů, svědčila skutečnost, že 1655 byl jmenován biskupem v severoitalském Tridentu a tuto diecézi spravoval současně s pražskou arcidiecézí až do své smrti.

Více než čtyřicetileté působení H. na arcibiskupském stolci bylo poznamenáno plošnou rekatolizací Čech, kterou na příkaz císaře a českého krále Ferdinanda II. prováděly státní úřady s podporou církve. H. býval často mylně považován za odpůrce násilných forem rekatolizace, a to v protikladu k jezuitskému řádu, s nímž se občas dostával do konfliktu. Ve skutečnosti bylo patrné, že násilí považoval za nezbytnou součást obratu většiny obyvatelstva ke katolické víře.

Po nástupu do čela arcidiecéze se H. musel vypořádat kromě rekatolizace země s problémy, které vyplývaly z vyhoštění nekatolického duchovenstva. Katolická církev musela rychle převzít duchovní správu celé země, přitom neměla ani dostatek duchovních, ani financí. Pro výchovu kléru H. založil 1635 arcibiskupský seminář a vedl složitá diplomatická jednání s vídeňským dvorem a papežskou kurií o částečné restituci církevního majetku rozchváceného během husitských válek, a to o podíl církve na dani ze soli (tzv. cassa salis, 1630). 1630 zřídil vikariáty jako nový a funkční článek církevní správy, založil dvě menší podřízená (sufragánní) biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664).

H. byl vlivným církevním prelátem se širokou sítí vazeb a kontaktů, které využíval při diplomatických jednáních s vídeňským dvorem i papežskou kurií. Osobně se ho dotkla třicetiletá válka. Při obsazení levobřežních pražských měst v červenci 1648 pobýval v arcibiskupském paláci na Hradčanech, proto upadl do švédského zajetí. Byl oloupen a navíc musel za své propuštění zaplatit patnáct tisíc tolarů.

H. silně ovlivnila italská kultura, oblíbil si tamní literární produkci, hudbu a divadlo. Obdivoval zvláště komedii dell’arte a operu. Na jeho počest se divadelní představení konala na zámcích v Jindřichově Hradci a Telči, ale také v klášterech. Divadlo se hrálo i v jeho oblíbeném sídle v Červené Řečici (u Pelhřimova), kde se v padesátých letech 17. století provozovaly první barokní balety v českých zemích.

Na sklonku života se účastnil konkláve v Římě, na kterém byl zvolen papež Kliment IX. Při návratu onemocněl a v rodovém paláci ve Vídni zemřel. Byl pohřben ve dvorském kostele sv. Augustina do rodinné hrobky.

L: Wurzbach 7, s. 372; RSN 3, s. 652; OSN 10, s. 907–908; BOS 4, s. 699 až 709; Jakubcová, s. 228–230; F. Krásl, A. hrabě H., kardinál sv. církve římské a kníže arcibiskup pražský. Historicko-kritické vypsání náboženských poměrů v Čechách od roku 1623–1667, 1886; H. Kollmann, Jednání kardinála H. s dvorem císařským roku 1626–27 v příčině náboženství, in: ČČH 4, 1898, č. 6, s. 389–409; O. Flégl, Relace kardinála H. o stavu pražské arcidiecése do Říma, in: Věstník AV ČR 23, 1914, s. 185–197, 227–243; E. Gatz, Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1648–1803, Berlin 1990; J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, 1991, s. 178–179; J. Kettner, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 176–177; A. Catalano, Italský deník A. V. H. (1598–1667), in: Baroko v Itálii, baroko v Čechách – Barocco in Italia, barocco in Boemia. Setkávání osobností, idejí a uměleckých forem. Sborník příspěvků z italsko-českého sympozia, 2003, s. 332–353; týž, Zápas o svědomí. Kardinál A. V. z H. (1598–1667) a protireformace v Čechách, 2008; Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von H. (1598–1667) I–VII, K. Keller – A. Catalano (eds.), Wien 2010; P. Pfütsch, Aderlass, Purgation und Maulbeersaft. Gesundheit und Krankheit bei Ernst Adalbert von H. (1598–1667), Innsbruck 2013.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Mikulec