HARTIG Franz de Paula 27.8.1785-1.5.1797

Z Personal
Franz de Paula HARTIG
Narození 27.8.1758
Místo narození Praha
Úmrtí 1.5.1797
Místo úmrtí Drážďany (Německo)
Jiná jména František
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 256-258

HARTIG, Franz de Paula (též František), * 27. 8. 1758 Praha, † 1. 5. 1797 Drážďany (Německo), diplomat, státník, spisovatel

Rod H. pocházel ze Slezska, později se usadil v Horní Lužici, následně v Čechách, kde se jeho příslušníci zařadili mezi tzv. novou úřednickou šlechtu, která se v Království českém etablovala v důsledku velkých majetkových transakcí po bitvě na Bílé hoře (1620). Johann Isaias H. (1623–1708) přestoupil ke katolické víře, 1668 mu byl potvrzen titul rytíře; 1670 se oženil s Katharinou Walderode von Eckhausen z rodu, který už byl v Čechách zakotven, 1693 získal rod H. český inkolát a 1700 byl povýšen do panského stavu. Potomci výrazně rozmnožili rodové jmění, a to jak v severních Čechách, tak v Praze, kde na Malé Straně získali v první polovině 18. století dva paláce (čp. 184/III v Thunovské ulici a čp. 259/III na Malostranském náměstí, dnes budova HAMU). Ke známým členům rodu patřil Ludwig Joseph H. (* 1685, † 17. 1. 1735 Praha), diplomat, aktivní hudebník a hudební mecenáš, který měl vlastní kapelu, v níž krátce působil hudební skladatel Jan Dismas Zelenka.

Rod dosáhl velkého významu díky H. otci Adamu Franzovi H. (* 25. 3. 1724 Praha, † 15. 11. 1783 Augsburg, Německo), který pocházel z jeho mladší větve a sloužil jako diplomat v císařských službách (Řezno, Mnichov); oženil se s Marií Terezií (* 6. 4. 1731 Praha, † 7. 4. 1791 Praha), dcerou nejvyššího purkrabího v Čechách Filipa Krakovského z Kolovrat. H. byl nejmladší z jejich pěti dětí a 1779, po smrti svých sourozenců zůstal jediným dědicem. Získal tradiční šlechtické vzdělání, v němž dominovala francouzština a znalost klasické latinské literatury. Jeho učitelem se stal přírodovědec a řezenský opat Benedikt Arbuthnot, jenž H. orientoval na matematiku a fyziku a díky němuž si jeho žák do života odnesl touhu po poznání. Vedle toho ho formovaly čilé kontakty s německým a francouzským prostředím. 1777 dokončil právnická studia v Řezně a vydal se na kavalírskou cestu po Francii, Anglii, Švýcarsku a Itálii, během níž navázal četné osobní kontakty a dále tříbil své názory. Nabyté zkušenosti shrnul 1785 v díle Lettres sur la France, l’Angleterre et l’Italie (Listy o Francii, Anglii a Itálii). Po návratu nezískal místo na dvoře císaře Josefa II., proto se stal soudním radou ve Würzburgu. Hlavní působiště však brzy přesunul do Prahy, kde byl jmenován radou zemského soudu a gubernia. 1785 vstoupil do zednářské lóže Pravda a jednota u tří korunovaných sloupů. V Praze se sblížil s nejvyšším purkrabím Karlem Egonem I. Fürstenbergem, odborníkem na zemědělství, mecenášem vědy a umění a prvním prezidentem Královské české společnosti nauk (KČSN). 1786 byl H. zvolen jejím čestným členem; v jejím periodiku Abhandlungen publikoval článek Über die Güte der Luft in höheren Regionen (1787, O kvalitě vzduchu ve výše položených krajích), později také spisek o dolnosaské oblasti Bad Pyrmont, kterou navštívil během svých cest na zotavenou (Schreiben Seiner Exzellenz H. Franz Grafen von Hartig an H. Abbé Gruber über die Pyrmonter Gegend, 1795). Prezidentem KČSN byl zvolen na jaře 1794. Sám se ovšem vědecky neprofiloval, fungoval spíš jako prostředník, společnost prezentoval šířením jejích publikací v zahraničí. V Praze podporoval představitele vědy (F. M. Pelcl, I. Cornova, B. J. Dlabač). Tehdy KČSN procházela finanční krizí a také v ní panovalo napětí vyplývající z politické situace (válka s Francií, pronásledování tzv. jakobínů v Uhrách). H., ač sám zednář, proto nejenže z lóže vystoupil, ale ve vládních intencích vydal pro všechny členy KČSN zákaz účasti v zednářských a všech tajných spolcích. Sám jako osvícenský zemský patriot vyznával ideály služby veřejnému blahu a rovnosti (uvnitř uzavřené, početně omezené a sourodé společnosti). V jejich duchu také udržoval rozsáhlou korespondenci.

H. 1782 prodělal první vážný atak plicní nemoci a jeho lékař Johann Mayer ho poslal do belgických lázní Spa. Ze zdravotních důvodů H. odmítl rakouským panovníkem nabízené místo vyslance v Dánsku. Do diplomatických služeb nastoupil 1787, kdy byl jmenován císařským velvyslancem u saského dvora v Drážďanech. V červenci 1791 se účastnil jednání v nedalekém Pillnitzu, kde pruský král Fridrich Vilém II. a císař Leopold II. podepsali záruky pro (rozdělená) polská území a deklaraci o společném politickém postupu vůči Francii. Z Pillnitzu ještě doprovázel císaře Leopolda II. ke korunovaci do Prahy, poté ze zdravotních důvodů rezignoval (jeho demise však byla přijata až 1794).

H. vášnivá záliba v knihách a v budování knihovny a dalších sbírek souzněla s dobovými osvícenskými trendy. Četba a studium i vlastní literární činnost se mu staly náplní života hlavně v době nemoci. Základ rozsáhlé knihovny položil již jeho otec, H. ji rozšířil, doplnil o fyzikální a přírodopisné sbírky. Proto, aby mohla sloužit veřejnosti, stavebními úpravami přizpůsobil i rodový palác. Na knihovnu nezapomněl ani v závěti. Za jeho života čítala téměř deset tisíc svazků, převážně se jednalo o německé a francouzské spisy a asi desetinu latinských, italských a anglických. Později se ještě zvětšovala; 1934 byla část jejího fondu prodána, po 1945 zestátněna, dnes ji spravuje Národní muzeum.

H. byl za své intelektuální aktivity v zahraničí oceněn členstvím v akademii v Marseille, později členstvím ve Společnosti pařížského muzea a vědeckých společností v Lutychu, Lipsku a v Bretaňské společnosti pro zemědělství. Za diplomatické služby získal titul rytíře královského uherského Řádu sv. Štěpána a následně velký kříž téhož řádu. Na zámku v Mimoni dal přebudovat zahrady, vystavět vilu v antickém stylu, vytvořit castra doloris (dočasný dekorativní náhrobek) na paměť své matky a předčasně zemřelé dcery či rozšířil pražský palác. Pohřben byl v rodinné hrobce ve Vartenberku (nyní Stráž pod Ralskem).

H. se 1783 oženil s Eleonorou, dcerou ministra a pozdějšího kancléře Franze Colloreda. Manželé měli čtyři děti: Marii Terezii (* 1785), Antonii (1786–1790), Franze de Paula (1789–1865) a Friedricha Augusta (* 1791).

D: Essai sur les avantages que retireraient les femmes en cultivant les sciences et les beaux-arts (Esej o prospěchu, jenž by ženy měly z pěstování věd a umění), 1774; Kurze Historische Betrachtungen über die Aufnahme und den Verfall der Feldwirthschaft bey verschiedenen Völkern, Wien–Prague 1786 (franc. Observations historiques sur les progrès et la décadence de l’agriculture chez différens peuples, Vienne 1789); Mêlange de vers et de prose, Paris 1788; Varietés, 1789; Moralische Gedichte und andächtige Betrachtungen, welche den Menschen gegen die Furcht des Todes stärken, die Seele zur Religion und Tugend erheben…, 1797.

L: Wurzbach, 7, s. 392–398; ADB 10, s. 653–665; NDB 7, s. 713–714; RSN 3, s. 654–655; OSN 10, s. 916–917; [I. Cornova], Biographie seiner Excellenz F. Grafen von H., Herrn auf Niemes, Wartenberg, Alteiche, Berskowitz etc.…, Wien 1799; W. von Boeticher, Geschichte des Oberlausitzischen Adels und seiner Güter 1635–1815, 1, Görlitz 1912, s. 650–657; J. Prokeš, Počátky České společnosti nauk do konce XVIII. století, 1934, passim; P. Mašek, Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. Tschechische Republik. Band 2. Schlossbibliotheken unter der Verwaltung des Nationalmuseums in Prag, Hildesheim etc. 1997, s. 140–141; C. Mádlová, Knihovna hraběte H. (1758–1797), in: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, 2000, s. 135–143; táž, Hrabě František de Paula H. Osvícenský aristokrat v českých zemích, in: ĎaS 24, 2002, č. 1, s. 28–33; táž, Knihovna jako životní prostředí, místo knihy a řád vědění. Sbírka hraběte H. (1758–1797), in: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Čtenář a jeho knihovna, 2003, s. 309–322; táž, Sebedefinice nové úřednické šlechty na příkladu rodiny H. – návrat k nobilitačním listinám, in: Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526–1740), 2006, s. 303–320; táž, Ars moriendi v osvícenském století, in: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, 2006, s. 247–266; táž, Autobiografický diskurz osvícenského hraběte v českých zemích (F. von H., 1758–1797), in: Antropologické přístupy v historickém bádání, 2007, s. 253–268; táž, Představy o jazycích a jejich užívání (příklad jednoho osvícenského aristokrata), in: Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství, 2008, s. 208–221; táž, Grammaire d’une relation amicale asymétrique dans une société d’ordres, in: Theatrum historiae 2009, s. 75–90; táž, „Tous les goûts à la fois“: Les engagements d’un aristocrate eclairé de Bohême, Genève 2013.

P: SOA, Litoměřice, pobočka Žitenice, rodinný archiv (H. deníky 1796–97 Tagesbuch meiner Gesundheit); Archiv AV ČR, Praha, fond KČSN, inv. č. 375. kart. 79 (náčrt autobiografie).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Magdaléna Pokorná