HARTMANNOVÉ rodina

Z Personal
HARTMANNOVÉ (rodina)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 267-268

HARTMANNOVÉ, rodina malířů

Významní představitelé české barokní krajinomalby archaizujícího typu. Jan Jakub H. (* před 1658 Kutná Hora ?, † 1736/1745 Praha), který je doložen i jako dekoratér, působil v Obořišti, Kutné Hoře, Dobříši a Praze, kde se stal 1717 mistrem staroměstského malířského cechu. Záměrně navázal na komponované manýristické krajiny a se svými syny a vyučenci Františkem Antonínem H. (* 1694 Obořiště /u Dobříše/, † 1728 Praha) a Janem Václavem H. (1700–1745) provozoval produktivní dílnu, která vycházela vstříc zájmu domácích a zřejmě i zahraničních sběratelů. Jak prokázal restaurátorský průzkum i slohová analýza, díla vznikala v součinnosti všech tří malířů, kteří navíc svá díla nesignovali ani nedatovali, a hranice mezi tvorbou Jana Jakuba a jeho synů se tak stírá; v dobových inventářích jsou krajinomalby obvykle označeny jen příjmením. Pokročilejší či zdařilejší malby začaly být od osmdesátých let 19. století spojovány s Františkem Antonínem (Janu Václavovi nejsou připisována žádná díla), tato konstrukce je však jen hypotetická.

H. ve své tvorbě programově navázali na dílo nizozemských krajinářů přelomu 16. a 17. století – zejména na Jana Brueghela st., Roelanta Saveryho a umělců tzv. frankenthalské školy (především Gillise van Coninxloo a Pietera Schoubroecka). Převzali jejich principy kompoziční výstavby i způsob řazení barevných plánů, navozujících dojem prostorové hloubky – popředí bylo pojednáno v hnědavých a okrových tónech, střední plán v zelených a pozadí využívalo odstínů modří. Z tohoto zdroje vycházelo i celkové pojetí krajiny podléhající pevnému řádu, symbolizující převahu lidského ducha nad přírodou a zahrnující v odrazu mnohotvárnosti světa nejrůznější krajinné motivy, které mohly skrývat symbolický podtext. Mohutné stromy tak odkazovaly na zdatný život, padlé kmeny naopak evokovaly jeho zánik a konec apod. Současně měly být obrazy chápány jako utěšené místo – „locus amoenus“. Rozlehlé krajinné scenerie, kombinující několik kompozičních schémat různě uspořádaného popředí s prospektovými průhledy, byly často oživeny velkým množstvím postaviček, jež se zabývaly nejrůznějšími činnostmi. Biblická událost, kterou malíři obyčejně do svých obrazů vkládali, byla posunuta do druhého plánu a unikala pozornosti ostatního davu (Krajina s Kristem povolávajícím apoštoly, Krajina s Kristem uzdravujícím slepce, oba NG Praha). V souladu se soudobým trendem uspořádání aristokratických obrazáren vytvářel H. často své konstruované krajiny retrospektivního charakteru jako protějškové dvojice nebo v cyklických sériích (Alegorie Vody, Alegorie Země, oba NG Praha; série Čtyř živlů, Vercelli, Museo Borgogna).

L: Dlabač 1, sl. 568–570; Wurzbach 8, s. 2; RSN 3, s. 656; OSN 10, s. 919; Thieme–Becker 16, s. 81–82; Toman 1, s. 299; AKL 69, s. 491–492; P. Preiss, Česká barokní krajina, katalog výstavy, 1964 nestr., č. k. 9–22; J. Neumann, Český barok, 1974, s. 105, 256, č. 295; O. J. Blažíček – P. Preiss – D. Hejdová, Kunst des Barock in Böhmen. Skulptur, Malerei, Kunsthandwerk, Bühnenbild, Recklinghausen 1977, s. 197–204, č. 111–114; DČVU 2/2, 1989, s. 562; H. Seifertová – A. K. Ševčík, S ozvěnou starých mistrů. Pražská kabinetní malba 1690–1750, katalog výstavy, 1997, s. 21–27, 120–133, č. k. 35–46 (autorka hesel H. Seifertová); A. Rousová, Krajinné motivy v dílech barokních mistrů, in: Krajina v českém umění 17.–20. století. Průvodce stálou expozicí Národní galerie v Praze v paláci Kinských, N. Blažíčková-Horová (ed.), 2005, s. 10–14; M. Vondráčková, Malíři krajin H., in: Baroko v Čechách. Průvodce stálou expozicí Národní galerie, Uměleckoprůmyslového muzea a Archeologického ústavu Akademie věd ČR, Praha, v. v. i. [ve Schwarzenberském paláci], 2013, táž (ed.), s. 111–113.

Marcela Vondráčková