HART Gabriel 13.2.1894-13.11.1961

Z Personal
Gabriel HART
Narození 13.2.1894
Místo narození Domažlice
Úmrtí 13.11.1961
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 253-254

HART, Gabriel (vl. jm. Benhart), * 13. 2. 1894 Domažlice, † 13. 11. 1961 Praha, režisér, herec

Jeho občanské jméno se někdy uvádí nesprávně jako Bernhardt nebo Benhardt. Prapravnuk hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby (1765–1815), pravnuk lékaře Josefa Arnošta Ryby (1795–1856), syn gymnazijního profesora Josefa Benharta a Gabriely, roz. Slavíkové. V dětství se s rodiči přestěhoval do Prahy. Po maturitě na vinohradském gymnáziu studoval na filozofické fakultě české univerzity v Praze, brzy ho však zlákalo divadlo. 1913–15 se soukromě učil herectví u M. Hübnerové. Začínal v symbolistickém amatérském Divadle umění (1913–14) a holešovické Uranii. Poté jako herec a později i režisér prošel Intimním (Švandovým) divadlem (1913–15), karlínským Varieté (1915–16), Karlínským divadlem A. Fencla (1916, režijní debut H. Bahr: Děti), Českou činohrou B. Benoniho v Uranii (1917), kabaretem Červená sedma (1918). V roce 1919 nastoupil na popud šéfa činohry K. H. Hilara jako asistent režie do Městského divadla na Královských Vinohradech, kde se 1923 propracoval k samostatnému režírování klasického i moderního repertoáru. 1924–25 se jako stipendista Společnosti pro hospodářské a kulturní styky s novým Ruskem seznamoval se sovětským divadelnictvím v Moskvě a Leningradu, o němž po návratu napsal několik statí. 1925–30 byl asistentem režie (u K. H. Hilara) a hercem malých rolí (přes sedmdesát titulů) v Národním divadle. Příležitostně zde také režíroval, 1930 inscenoval první sovětskou hru (V. P. Katajev: Kvadratura kruhu, 1930), v rozsáhlé konkurenci se však nedokázal výrazněji prosadit. Na přání J. Bora se vrátil do vinohradského divadla. Zvláště na jeho pobočné scéně, v Komorním divadle, připravil do 1948 sérii úspěšných konverzačních komedií a frašek, které prokládal náročnějšími klasickými dramaty zahraniční i domácí provenience (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové, 1935; A. Strindberg: Tanec smrti, 1936; J. K. Tyl: Strakonický dudák, 1940; H. Ibsen: John Gabriel Borkman, 1941; týž: Stavitel Solness; A. Jirásek: Vojnarka, 1943; F. G. Lorca: Dům doni Bernardy, 1946). V sestavě kmenových režisérů souboru se vedle J. Bora, B. Stejskala, F. Salzra, J. Frejky uplatnil jako profesionální tvůrce sázející na rutinu a spolehlivé herecké výkony. Pro potřeby divadelního provozu překládal hry z němčiny (R. Eger, H. Jaray, L. Bus-Fekete) a jihoslovanských jazyků (G. R. Senečić, B. Nušić, M. Držić aj.); u překladů často používal pseudonymy Jiří Nedoma či Jiří Tomič. 1945 pohostinsky vystoupil v epizodně působícím Divadle kolektivní tvorby, 1948–57 byl až do svého penzionování režisérem a uměleckým inspektorem zájezdového Vesnického divadla.

Bezprostředně po vzniku republiky H. debutoval v kinematografii jako scenárista, režisér a herec produkční společnosti Praga-film A. Fencla. Natočil společenský příběh Láska si nedá poroučet (1918) a podle vlastního scénáře realizoval agitační snímek Na pomoc Dohodě (1918). S F. Futuristou připravil námět k jeho grotesce Ferenc se žení (1918). Poté s filmem spolupracoval již jen jako herec. Z několika němých děl se dochovalo pouze melodrama J. S. Kolára Řina (1926). Ve zvukové éře se objevil ve více než třech desítkách malých či epizodních rolí mužů nejrůznějších profesí (nejčastěji lékaři a učitelé, dále právníci, policejní komisaři, kuchaři, trhovci, divadelní režiséři, podvodníci atd.). Vedle komerční produkce různé kvality hrál i v umělecky hodnotnějších snímcích (Hordubalové, 1937; Tulák Macoun, 1939; Minulost Jany Kosinové; To byl český muzikant; Jan Cimbura; Advokát chudých, 1941; Městečko na dlani, 1942). Větší úlohu vytvořil pouze v kýčovitém příběhu Nevinná (1939). Nejvíce příležitostí dostával v období protektorátu, po osvobození se před kamerou objevoval již jen sporadicky. Natáčel také v rozhlase.

D: Ruské divadlo před revolucí a po ní, in: SSSR – úvahy, kritiky, poznámky, B. Mathesius (ed.), 1926.

L: Tomeš 1, s. 419; ND a jeho předchůdci, s. 135–136 (s neúplným soupisem rolí); http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis divadelních rolí a režií v Národním divadle v Praze, stav k 18. 12. 2017); http://vis.idu.cz/Productions.aspx (se soupisem divadelních režií po 1945, stav k 18. 12. 2017); Fikejz 1, s. 362–363; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 18. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 18. 12. 2017); Český hraný film I, 1995; II, 1998; III, 2001, rejstřík; V. Müller a kol., Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, 1958, s. 12, 35, 38, 130, 156–157, 179; J. Brož – M. Frýda, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, s. 138, 177; E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, s. 71, 134, 149; L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981, rejstřík; DČD 4, 1983, rejstřík; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, 2007, s. 57, 59, 64, 73, 77, 79, 168–170, 173–180, 192.

P: SOA, Plzeň, sb. matrik, řkt. f. ú. Domažlice, matrika narozených předměstí Domažlic 1894–1901, sign. 71, fol. 6; Archiv ND, Praha, H. H. (osobní spis, výstřižkový archiv); Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil