BROŽOVÁ Marie 14.9.1901-26.9.1987: Porovnání verzí

Z Personal
(BROŽOVÁ_Marie_14.9.1901-26.9.1987)
 
 
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Marie BROŽOVÁ
 
| jméno = Marie BROŽOVÁ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Brozova Marie portret.jpg
 
| datum narození = 14.9.1901
 
| datum narození = 14.9.1901
| místo narození = Hustopeče nad Bečvou (okr. Přerov)
+
| místo narození = Hustopeče nad Bečvou
 
| datum úmrtí = 26.9.1987
 
| datum úmrtí = 26.9.1987
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Marie BROŽOVÁ
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 213
 +
}}
 +
 
 +
'''BROŽOVÁ, Marie,''' ''* 14. 9. 1901 Hustopeče nad Bečvou, † 26. 9. 1987 Praha, divadelní a filmová herečka''
 +
 
 +
Otec Karel B. (1851–1925) byl hercem a učitelem, později
 +
měl divadelní společnost. Na jevišti se B. poprvé objevila již
 +
jako dítě. U venkovských divadelních společností vystupovala
 +
pravidelně od 1913. V letech 1919–21 hrála v činohře
 +
i operetě u divadelních ředitelů F. K. Štětky a F. Grohy, s nimiž
 +
byla i v příbuzenských svazcích. 1921 získala angažmá
 +
v Národním divadle v Brně. Pak se provdala a odešla za svým
 +
manželem, architektem Karlem Lhotou, do Plzně. Tam nastoupila
 +
od 1926 do Městského divadla. Později přesídlila
 +
do Prahy a 1931–46 byla členkou Městských divadel pražských,
 +
1946–63 Divadla na Vinohradech (Divadlo československé
 +
armády). 1963 odešla do penze. Začínala zprvu
 +
v rolích naivek a milovnic (Julie, W. Shakespeare, ''Romeo''
 +
''a Julie'', 1931; a titulními rolemi v dramatech ''Marie Stuartovna'',
 +
F. Schiller, 1935; Jenůfa, G. Preissová, ''Gazdina roba'',
 +
1935; Emilia Marty, K. Čapek, ''Věc Makropulos'', 1947; aj.),
 +
pak se pozvolna propracovávala od výrazných typů ze společenských
 +
konverzačních her (lady Windermerová, Valča
 +
Peroutová) k psychologicky náročným postavám her klasického
 +
i soudobého repertoáru (Slávka Hlubinová, F. Šrámek,
 +
''Měsíc nad řekou'', 1947). Ke konci své dlouhé herecké kariéry
 +
ztvárňovala postavy starých žen, matek a babiček.
 +
 
 +
Od poloviny třicátých let spolupracovala s rozhlasem na dramatických
 +
inscenacích (do 1967). Počátkem čtyřicátých let
 +
vstoupila jako herečka i do českého filmu: 1941–66 ztvárnila
 +
na 25 filmových rolí. První výraznou filmovou postavou
 +
se do české kinematografie zapsala však až v adaptaci Arbesova
 +
románu ''Advokát chudých'' v režii Vladimíra Slavínského
 +
(role Marie Rubešové). Úspěch filmu jí záhy zaručil další filmová
 +
angažmá. Ještě téhož roku si zahrála profesorku zpěvu
 +
ve Vávrově ''Turbíně'' a selku Kovandovou v Čápově filmovém
 +
přepisu románu J. Š. Baara ''Jan Cimbura'' (1941). V dalších
 +
filmech vystoupila až po osvobození (''Předtucha'', 1947; ''Zvony''
 +
''z rákosu'', 1950; ''Na konci města'', 1954; ''Stříbrný vítr'', 1954;
 +
''Černý prapor'', 1958). Filmově ztvárnila také farářovu hospodyni
 +
Pepinku v ''Divé Báře'', 1949; Staškovu matku v ''Janu''
 +
''Husovi'', 1954; Lammingerovou v ''Psohlavcích'', 1954; Nerudovu
 +
matku v ''Příběhu lásky a cti'', 1977, aj.) Přijímala také
 +
role ve filmech pro děti (''Tři zlaté vlasy děda Vševěda'', 1963).
 +
Do povědomí diváků se nejvíce zapsala ztvárněním babičky
 +
Márové, prosté venkovské ženy ve filmu Jaromila Jireše ''Causa''
 +
''králík'' (1979), a to již jako takřka osmdesátiletá herečka.
 +
Druhým manželem B. byl herec a režisér Bohuš Stejskal. Její
 +
herecké umění a na 180 rolí bylo oceněno 1958 stříbrnou
 +
medailí Divadelní žatvy, 1961 vyznamenáním Za vynikající
 +
práci a 1966 jmenováním zasloužilou umělkyní.
 +
 
 +
'''L:''' Kinorevue 9. 4. 1941; Lidová demokracie 11. 9. 1976 a 4. 4. 1980; Mladá
 +
fronta 11. 9. 1976; Rudé právo 15. 9. 1971 (vesměs články k osobním
 +
výročím B.); FP 2, s. 53n. (kde chybné datum úmrtí 29. 9. 1987); MČE 1,
 +
s. 582; DČD 4, s. 171; Kalendárium osobností západních Čech na rok 1996,
 +
s. 58; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 105; Tomeš 1, s. 145; Postavy
 +
brněnského jeviště 3, 1994, s. 406n.
 +
 
 +
Marcella Husová
  
== Literatura ==
 
   
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]
 
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]
 
 
[[Kategorie:1901]]
 
[[Kategorie:1901]]
[[Kategorie:Hustopeče_nad_Bečvou]]
+
[[Kategorie:Hustopeče nad Bečvou]]
 
[[Kategorie:1987]]
 
[[Kategorie:1987]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
<gallery>
 +
Brozova Marie film.PNG|Jaroslav Marvan, Marie Brožová a Ladislav Herbert Struna v komedii Plavecký mariáš, 1952
 +
Brozova Marie vlak.PNG|Marie Brožová a Žaneta Fuchsová v seriálu Vlak dětství a naděje, 1985
 +
</gallery>

Aktuální verze z 7. 10. 2019, 16:34

Marie BROŽOVÁ
Narození 14.9.1901
Místo narození Hustopeče nad Bečvou
Úmrtí 26.9.1987
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 213

BROŽOVÁ, Marie, * 14. 9. 1901 Hustopeče nad Bečvou, † 26. 9. 1987 Praha, divadelní a filmová herečka

Otec Karel B. (1851–1925) byl hercem a učitelem, později měl divadelní společnost. Na jevišti se B. poprvé objevila již jako dítě. U venkovských divadelních společností vystupovala pravidelně od 1913. V letech 1919–21 hrála v činohře i operetě u divadelních ředitelů F. K. Štětky a F. Grohy, s nimiž byla i v příbuzenských svazcích. 1921 získala angažmá v Národním divadle v Brně. Pak se provdala a odešla za svým manželem, architektem Karlem Lhotou, do Plzně. Tam nastoupila od 1926 do Městského divadla. Později přesídlila do Prahy a 1931–46 byla členkou Městských divadel pražských, 1946–63 Divadla na Vinohradech (Divadlo československé armády). 1963 odešla do penze. Začínala zprvu v rolích naivek a milovnic (Julie, W. Shakespeare, Romeo a Julie, 1931; a titulními rolemi v dramatech Marie Stuartovna, F. Schiller, 1935; Jenůfa, G. Preissová, Gazdina roba, 1935; Emilia Marty, K. Čapek, Věc Makropulos, 1947; aj.), pak se pozvolna propracovávala od výrazných typů ze společenských konverzačních her (lady Windermerová, Valča Peroutová) k psychologicky náročným postavám her klasického i soudobého repertoáru (Slávka Hlubinová, F. Šrámek, Měsíc nad řekou, 1947). Ke konci své dlouhé herecké kariéry ztvárňovala postavy starých žen, matek a babiček.

Od poloviny třicátých let spolupracovala s rozhlasem na dramatických inscenacích (do 1967). Počátkem čtyřicátých let vstoupila jako herečka i do českého filmu: 1941–66 ztvárnila na 25 filmových rolí. První výraznou filmovou postavou se do české kinematografie zapsala však až v adaptaci Arbesova románu Advokát chudých v režii Vladimíra Slavínského (role Marie Rubešové). Úspěch filmu jí záhy zaručil další filmová angažmá. Ještě téhož roku si zahrála profesorku zpěvu ve Vávrově Turbíně a selku Kovandovou v Čápově filmovém přepisu románu J. Š. Baara Jan Cimbura (1941). V dalších filmech vystoupila až po osvobození (Předtucha, 1947; Zvony z rákosu, 1950; Na konci města, 1954; Stříbrný vítr, 1954; Černý prapor, 1958). Filmově ztvárnila také farářovu hospodyni Pepinku v Divé Báře, 1949; Staškovu matku v Janu Husovi, 1954; Lammingerovou v Psohlavcích, 1954; Nerudovu matku v Příběhu lásky a cti, 1977, aj.) Přijímala také role ve filmech pro děti (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963). Do povědomí diváků se nejvíce zapsala ztvárněním babičky Márové, prosté venkovské ženy ve filmu Jaromila Jireše Causa králík (1979), a to již jako takřka osmdesátiletá herečka. Druhým manželem B. byl herec a režisér Bohuš Stejskal. Její herecké umění a na 180 rolí bylo oceněno 1958 stříbrnou medailí Divadelní žatvy, 1961 vyznamenáním Za vynikající práci a 1966 jmenováním zasloužilou umělkyní.

L: Kinorevue 9. 4. 1941; Lidová demokracie 11. 9. 1976 a 4. 4. 1980; Mladá fronta 11. 9. 1976; Rudé právo 15. 9. 1971 (vesměs články k osobním výročím B.); FP 2, s. 53n. (kde chybné datum úmrtí 29. 9. 1987); MČE 1, s. 582; DČD 4, s. 171; Kalendárium osobností západních Čech na rok 1996, s. 58; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 105; Tomeš 1, s. 145; Postavy brněnského jeviště 3, 1994, s. 406n.

Marcella Husová