HÁJEK Emanuel 24.3.1918-17.9.1991: Porovnání verzí

Z Personal
 
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od 3 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Emanuel HÁJEK
 
| jméno = Emanuel HÁJEK
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Hajek Emanuel portret.PNG
| datum narození = 1918
+
| datum narození = 24.3.1918
| místo narození = Sušice, o. Klatovy
+
| místo narození = Sušice
 
| datum úmrtí = 17.9.1991
 
| datum úmrtí = 17.9.1991
| místo úmrtí =  
+
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 28- Strojař nebo elektrotechnik
+
| povolání = 28- Strojař nebo elektrotechnik<br />2- Fyzik
2- Fyzik
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Emanuel HÁJEK
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 76
 +
}}
 +
'''HÁJEK, Emanuel''', ''* 24. 3. 1918 Sušice, † 17. 9. 1991 Praha, strojař, pedagog''
 +
 
 +
Narodil se v rodině státního úředníka. 1937 maturoval na reálném gymnáziu v rodišti a zapsal se na Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Studia přerušila druhá světová válka, v té době H. absolvoval dvouroční kurz průmyslové školy a tři roky pracoval jako konstruktér a technický úředník u firmy Srb & spol. 1946 školu dokončil (Ing.) a stal se asistentem F. Budínského v Ústavu pružnosti a pevnosti Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Výpočtem rotoru generátoru elektrárny se podílel na stavbě přehrad Štěchovice a Slapy. Od 1954 byl členem normalizační komise pro příruby.
 +
 
 +
1956 se habilitoval na katedře pružnosti a pevnosti Strojní fakulty ČVUT, 1966–80 katedru vedl. 1969 byl jmenován profesorem. Specializoval se na obor pružnosti a pevnosti, přednášel mechaniku tuhých a poddajných těles na strojních fakultách v Praze, Plzni a Liberci. Poznatky z výzkumu shrnul v kandidátské práci ''Řešení tuhosti a napjatosti kruhové desky s radiálními žebry'' (1958). Zaměřoval se na oblast stability pružných těles. Pro průmysl zpracovával znalecké posudky, výpočty a experimentální ověření strojních částí, konstrukcí a zařízení. Napsal skripta a podílel se jako spoluautor na přípravě vysokoškolských učebnic ''Pružnost a pevnost'' (s P. Reifem a F. Valentou, 1988) a ''Stabilita pružných soustav'' (s P. Puchmajerem, 1981). Byl členem vědecké rady fakulty. 1973 mu byla udělena stříbrná Felberova medaile II. stupně a 1983 zlatá Felberova medaile I. stupně za zásluhy o výuku.
 +
 
 +
'''L:''' J. Masnerová – Z. Kuliš – F. Valenta, Vzpomínka na naše předchůdce: Prof. Ing. E. H., CSc., in: Bulletin of Applied Mechanics 5, 2006, s. 13–15 (foto); J. Řezníček, Osobnosti historie pružnosti a pevnosti. Doplněk k přednáškám z pružnosti a pevnosti I a II, Fakulta strojní ČVUT, dostupné z: http://pruznost.unas.cz/Osobnosti_96.pdf (stav k 15. 11. 2017).
 +
 
 +
'''P:''' Archiv ČVUT, Praha, fond Rektorát, personální karty, sbírka biografických dokumentů; fond Fakulta strojní, personálie (docenti).
 +
 
 +
Vít Šmerha
 +
 
  
== Literatura ==
 
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:28- Strojař nebo elektrotechnik]]
 
[[Kategorie:28- Strojař nebo elektrotechnik]]
 
[[Kategorie:2- Fyzik]]
 
[[Kategorie:2- Fyzik]]
 +
 
[[Kategorie:1918]]
 
[[Kategorie:1918]]
 
[[Kategorie:Sušice]]
 
[[Kategorie:Sušice]]
 
[[Kategorie:1991]]
 
[[Kategorie:1991]]
 +
[[Kategorie:Praha]]

Aktuální verze z 13. 7. 2021, 12:32

Emanuel HÁJEK
Narození 24.3.1918
Místo narození Sušice
Úmrtí 17.9.1991
Místo úmrtí Praha
Povolání 28- Strojař nebo elektrotechnik
2- Fyzik
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 76

HÁJEK, Emanuel, * 24. 3. 1918 Sušice, † 17. 9. 1991 Praha, strojař, pedagog

Narodil se v rodině státního úředníka. 1937 maturoval na reálném gymnáziu v rodišti a zapsal se na Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Studia přerušila druhá světová válka, v té době H. absolvoval dvouroční kurz průmyslové školy a tři roky pracoval jako konstruktér a technický úředník u firmy Srb & spol. 1946 školu dokončil (Ing.) a stal se asistentem F. Budínského v Ústavu pružnosti a pevnosti Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Výpočtem rotoru generátoru elektrárny se podílel na stavbě přehrad Štěchovice a Slapy. Od 1954 byl členem normalizační komise pro příruby.

1956 se habilitoval na katedře pružnosti a pevnosti Strojní fakulty ČVUT, 1966–80 katedru vedl. 1969 byl jmenován profesorem. Specializoval se na obor pružnosti a pevnosti, přednášel mechaniku tuhých a poddajných těles na strojních fakultách v Praze, Plzni a Liberci. Poznatky z výzkumu shrnul v kandidátské práci Řešení tuhosti a napjatosti kruhové desky s radiálními žebry (1958). Zaměřoval se na oblast stability pružných těles. Pro průmysl zpracovával znalecké posudky, výpočty a experimentální ověření strojních částí, konstrukcí a zařízení. Napsal skripta a podílel se jako spoluautor na přípravě vysokoškolských učebnic Pružnost a pevnost (s P. Reifem a F. Valentou, 1988) a Stabilita pružných soustav (s P. Puchmajerem, 1981). Byl členem vědecké rady fakulty. 1973 mu byla udělena stříbrná Felberova medaile II. stupně a 1983 zlatá Felberova medaile I. stupně za zásluhy o výuku.

L: J. Masnerová – Z. Kuliš – F. Valenta, Vzpomínka na naše předchůdce: Prof. Ing. E. H., CSc., in: Bulletin of Applied Mechanics 5, 2006, s. 13–15 (foto); J. Řezníček, Osobnosti historie pružnosti a pevnosti. Doplněk k přednáškám z pružnosti a pevnosti I a II, Fakulta strojní ČVUT, dostupné z: http://pruznost.unas.cz/Osobnosti_96.pdf (stav k 15. 11. 2017).

P: Archiv ČVUT, Praha, fond Rektorát, personální karty, sbírka biografických dokumentů; fond Fakulta strojní, personálie (docenti).

Vít Šmerha