HARBUVAL a CHAMARÉ Jan Ludvík 12.6.1701-28.4.1764: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku HARBUVAL Chamaré Jan Ludvík 1701-1764 na HARBUVAL a CHAMARÉ Jan Ludvík 12.6.1701-28.4.1764 bez založení přesměrování)
 
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 1. 3. 2021, 12:23

Jan Ludvík HARBUVAL a CHAMARÉ
Narození 12.6.1701
Místo narození Rottenburg am Neckar (Německo)
Úmrtí 28.4.1764
Místo úmrtí Praha
Povolání 33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 235-236

HARBUVAL a CHAMARÉ, Jan Ludvík, * 12. 6. 1701 Rottenburg am Neckar (Německo), † 28. 4. 1764 Praha, komerční úředník, manufakturní podnikatel

Předkové pocházeli z hrabství Artois na pomezí dnešní Francie a Belgie, kde se jméno rodu Harbuval uvádí počátkem 12. století. Jeho členové sloužili v armádě nejprve španělským, později rakouským Habsburkům. Původ rodového jména se váže k důstojníkovi Janu Baptistu H., španělskému plukovníkovi, jenž se 1555 vyznamenal při dobývání pevnosti Thauris (Tabríz) v Persii. H. otec sloužil jako podplukovník dragounů ve vojsku Evžena Savojského ve válkách o dědictví španělské, kde 11. 11. 1701 padl při bitce o most u Soncina v severní Itálii. Jeho vdova Jana Rosina, roz. Fritschová, se poté vrátila s dítětem do Slezska, odkud pocházela, na statek Altwasser u Waldenburgu (Stary Zdrój u Wałbrzychu). Vzdělání H. získal na Královské rytířské akademii v Lehnici, kde studoval s podporou císařského dvora. 1727 byl povýšen do stavu svobodných pánů, 1732 po absolvování akademie pro své prokazatelné schopnosti jmenován jejím ředitelem a také vládním radou v Lehnickém knížectví. Vedle statku Altwasser vlastnil po matce i statky Klonice (dnes Kłonice) a Reppersdorf (nyní Godziszowa) v Javorském knížectví.

Po okupaci většiny Slezska pruským králem Fridrichem II. 1741 byl Prusy zatčen na základě udání, že udržuje politické styky s vídeňským dvorem, a internován v pevnosti v Hlohově. Obvinění se neprokázalo, proto byl po roce propuštěn na revers s tím, že nic nepodnikne proti pruskému králi. Již předtím rezignoval na místo ředitele akademie a stáhl se na své statky, ty postupně prodal a rozhodl se legálně vystěhovat ze země, což mu umožnily rakousko-pruské mírové smlouvy. V Čechách 1746 zakoupil panství Potštejn v Hradeckém kraji, 1750 jménem své manželky Anny Barbory ještě přikoupil větší panství Nové Hrady v Chrudimském kraji. V Potštejně, kde chybělo panské sídlo, přestavěl pro pohodlí své rodiny hospodářský dvůr na barokní zámek, zčásti dokončený 1749.

Marie Terezie ho 1751 za věrnost povýšila do hraběcího stavu a 1754 jmenovala (po postátnění krajských úřadů) komerčním radou v Chrudimském kraji. Na přelomu 1754–55 navštívil ve Vídni předsedu komerčního direktoria hraběte Rudolfa Chotka, jenž ho pověřil organizací českého plátenictví; současně byl přijat na audienci u císařského dvora. Od 1755 působil jako ředitel veškeré výroby příze a plátna v severovýchodních Čechách. Jako znalec slezské plátenické výroby založil již 1754 bělidla plátna na svých panstvích v Potštejně a v Nových Hradech. 1755 ho Chotek pověřil zřízením c. k. plátenického magazínu v Potštejně, který tam byl postaven za státní peníze. Podnik, jehož ředitelem byl H. jmenován, měl v severovýchodních Čechách nakupovat a upravovat hrubá plátna tkalců, a tak zajišťovat přadlákům a tkalcům výdělek a zároveň tím čelit pruské agitaci, která je nabádala, aby odešli z monarchie. V Potštejně rovněž zorganizoval přádelní a tkalcovskou školu, kde se poddaní z okolních panství učili příst a tkát jemnou přízi a plátno. Ve městě od 1755 provozoval a každodenně osobně řídil c. k. manufakturu na výrobu jemných pláten, pro kterou získal personál také ze Slezska. V této souvislosti tam vznikla nová čtvrť s domky tkalců, dodnes nazývaná Fabrika. Vybělené a upravené plátno z obou podniků bylo určeno pro zahraniční trhy, kde mělo konkurovat tzv. slezskému plátnu (to se však původně také tkalo v Čechách). Plátno bylo posíláno povozy přes Vídeň do jadranských přístavů Terstu a Fiume (nyní Rijeka, Chorvatsko) a poté loďmi do španělského přístavu Cádizu, odkud šlo do jihoamerických a středoamerických kolonií, objevilo se však i v severoamerické Philadelphii.

1757 byl H. za zásluhy jmenován přísedícím komerčního konsesu v Praze, 1761 viceprezidentem tohoto úřadu. K pobytu v Praze mu sloužil vlastní palác. V duchu merkantilistických ekonomických zásad se vyslovoval prostřednictvím svých memorand k otázkám výroby a obchodu s plátnem do zahraničí, ale také k širším hospodářským otázkám zahraničního obchodu habsburské monarchie.

V důsledku sedmileté války byla činnost potštejnského podniku několikrát přerušena z obavy před vpádem Prusů do Čech, kdy H. hrozilo zatčení pro jeho protipruskou hospodářskou politiku. 1757 muselo být celé zařízení naloženo i se zásobami plátna na vozy a odvezeno do Schwechatu (u Vídně), kde mu byly přiděleny prostory části tamní státní bavlnářské manufaktury, 1761 se vrátilo do Potštejna a kvůli nepříznivým okolnostem v době války a nedostatku peněz k nákupům plátna se Chotek rozhodl předat potštejnský c. k. magazín do režie H., který již takto provozoval běličské a úpravářské manufaktury v Potštejně a v Nových Hradech. Ve státní režii zůstala v Potštejně jen výroba jemného a taženého plátna.

H. zemřel náhle za pobytu v Praze a pohřben byl v kostele Panny Marie Na Louži (Ad lacum) na Starém Městě pražském (na dnešním Mariánském náměstí), který byl v době josefínských reforem zbořen. H. byl třikrát ženatý, z třetího manželství s Annou Barborou, roz. Sannigovou, pocházely tři děti, mezi nimi syn Jan Antonín (1737–1808).

L: A. Klíma, Manufakturní období v Čechách, 1955, s. 320–337; B. Smutný, J. L. H. Ch. a jeho hospodářská a organizační činnost, in: Sborník prací východočeských archivů 1, 1970, s. 81–100; týž, Dvě cesty J. L. H. a Ch. do Krkonoš r. 1755, in: Krkonoše–Podkrkonoší 7, 1983, s. 91–98; týž, J. L. H. a Ch., zakladatel plátenické manufaktury v Potštejně a jeho rodina, in: Procházka staletími. Sborník k padesátinám PhDr. Vladimíra Wolfa, in: Dissertationes historicae 1, 1993, s. 159–168; týž, Loscani a Ch. o východočeském plátenictví. Studie o hospodářské politice habsburské monarchie mezi slezskými válkami a válkou sedmiletou a edice korespondence z let 1754–1757, in: Sborník prací východočeských archivů. Supplementum 2, 1998; týž, Potštejnská manufaktura na česko-kladském pomezí. Studie o východočeském plátenictví v letech 1754–1761, in: Kladský sborník. Supplementum 4, 2002; týž, J. L. H. a Ch. – merkantilista, manufakturista a milovník vína, in: Dějiny vinařství na Moravě. Sborník z konference 16.–17. září 2004 ve Slavkově u Brna, 2005, s. 153–155; týž, Johann Ludwig Graf v. H. und Ch. Manufakturunternehmer und Merkantilist der Theresianischen Ära in Böhmen, in: Adel und Wirtschaft. Lebensunterhalt der Adeligen in der Moderne. Studien zum Mitteleuropäischen Adel 2, I. Cerman – L. Velek (eds.), München 2007, s. 85–118; týž, Adam Wagner, trutnovský měšťan a obchodník s plátnem a jeho korespondence s J. L. hr. H. a Ch. v roce 1755, in: Královéhradecko 4, 2007, s. 399–409; V. Kratochvíl, Potštejn pod erbem rodu H. Ch., 2008; týž, O rodu Ch., 2015.

P: SOA, Zámrsk, fond Rodinný archiv H. a Ch. Potštejn (inventář B. Smutný, 2004); fond Velkostatek Potštejn a fond Velkostatek Nové Hrady.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Bohumír Smutný