Verze z 2. 3. 2021, 12:29, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky) (Holoubková přesunul stránku HARRACH Alois Thomas Raimund 7.3.1669-7.11.1742 na HARRACH Alois Tomáš Raimund 7.3.1669-7.11.1742 bez založení přesměrování)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

HARRACH Alois Tomáš Raimund 7.3.1669-7.11.1742

Z Personal
Alois Tomáš Raimund HARRACH
Narození 7.3.1669
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 7.11.1742
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 35- Odborník sklářství nebo keramiky
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 247

HARRACH, Alois Tomáš Raimund (též Aloys Thomas Raimund), * 7. 3. 1669 Vídeň (Rakousko), † 7. 11. 1742 Vídeň (Rakousko), diplomat, podnikatel

Narodil se jako čtvrtý syn císařského diplomata a nejvyššího hofmistra Leopolda I. Ferdinanda Bonaventury H. (1637 až 1706) a jeho manželky Johany Terezie z Lamberka. Shodou okolností (starší bratr, salcburský arcibiskup František Antonín /1665–1727/, upřednostnil duchovní kariéru) se stal dědicem rozsáhlého majetku mladší linie rodu, jejíž centrum leželo na dolnorakouském panství Bruck an der Leitha. Na něm mu Johann Lucas Hildebrandt 1707–11 přebudoval rodový zámek Prugg. Centrem H. českých držav byla panství Horní Branná a Jilemnice. S třetí manželkou vyženil 1721 severočeský Šluknov a panství Janovice (dnes část Rýmařova). 1726 přikoupil za devadesát tři tisíce zlatých a sto dukátů klíčného panství Náměšť na Hané (později tam jeho syn Ferdinand Bonaventura II. dal postavit unikátní zámecký komplex).

H. se aktivně zajímal o hospodaření na svých statcích, které upravil několika instrukcemi, 1706 pro Jilemnici a 1722 pro Horní Brannou. Podporoval také sklářskou výrobu: 1712 dal příslušné privilegium huťmistru Eliasi Müllerovi, který založil na Novém Světě sklárnu. Ta se stala základem rozvoje starší vesnice Dörfl, jež byla po 1764, kdy sklárnu převzali do správy přímo Harrachové, přejmenována na Harrachov (Harrachsdorf). Na svých panstvích H. podporoval i obnovu farní sítě a od centrálního bodu, který představoval hornobrannský kostel sv. Mikuláše, emancipoval čtyři další kostely, kolem nichž fundoval nové farnosti (Poniklá, Štěpanice, Jablonec nad Jizerou a Jilemnice). V Horní Branné také zřídil špitál pro dvanáct osob.

H. prožil rovněž skvělou politickou kariéru, kterou mu připravil otec. Patřil k okruhu mladého římskoněmeckého krále Josefa I. a jako jeho komorník zasedl i do říšské dvorské rady. Členství v ní bylo spojeno zpravidla s množstvím zahraničních misí (např. 1694–95 do Saska); diplomatické zkušenosti mohl uplatnit již na podzim 1696, kdy byl místo otce poslán na svou první misi do Španělska. Oficiálně měl kondolovat králi Karlu II. ke smrti jeho matky (sestry císaře Leopolda I. Marie Anny), neoficiálně zjišťoval podmínky pro případné nástupnictví rakouských Habsburků po nemocném a bezdětném panovníkovi. Rok nato byl H. odměněn Řádem zlatého rouna a v dubnu 1698 střídal svého otce u madridského dvora znovu, tentokrát však již jako císařský ambasador. Přes veškeré snahy však Karel II. podepsal profrancouzskou závěť, proti níž H. oficiálně protestoval. Po návratu ze Španělska byl H. jmenován tajným radou a 1711 vyjednával u říšských knížat nástup arcivévody Karla na císařský trůn. Za to získal uherské panství Hatvan (v župě Heves, východně od Pešti). Od 1715 vykonával úřad dolnorakouského zemského maršálka. Vrcholem jeho politické kariéry bylo jmenování neapolským vicekrálem; tento úřad zastával 1728–33. O rok později se stal ve Vídni konferenčním ministrem. 1738 se podílel na přípravě vídeňského míru mezi císařem a Francií. Po smrti Karla VI. holdoval v čele dolnorakouských stavů Marii Terezii a po obsazení Slezska Fridrichem II. prosazoval dohodu s ním v zájmu zabránit ještě větším územním ztrátám.

Byl postupně třikrát ženatý, poprvé s Marií Barborou ze Šternberka, podruhé s Annou Cecílií z Thannhausenu, jejíž predikát připojil ke svému (von Harrach zu Rohrau und Thannhausen), potřetí s Marií Ernestinou z Ditrichštejna (poprvé provdanou z Gallasu). Dohromady se mu narodilo patnáct dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější nejvyšší kancléř Království českého Fridrich August (1696–1749) a mecenáš a diplomat Ferdinand Bonaventura II. (1709–1778).

L: ADB 10, s. 627–629; BL 1, s. 537; NDB 7, s. 697; O. v. Gschliesser, Der Reichshofrat. Bedeutung und Verfassung, Schicksal und Besetzung einer obersten Reichsbehörde von 1559 bis 1806, Wien 1942, s. 323–324; G. Heilingsetzer, Die H. Ihre Stellung in Politik, Wirtschaft und Kultur des alten Österreich, in: Palais H. Geschichte, Revitalisierung und Restaurierung des Hauses an der Freyung in Wien, Linz 1995, s. 81–87; J. Schöttner, Harrachovská sklárna Nový Svět v první polovině 19. století, 2011.

Jiří Hrbek