HARRACH Jan Nepomuk Arnošt 17.5.1756-11.4.1829: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku HARRACH Johann Ernst 17.5.1756-11.4.1829 na HARRACH Jan Nepomuk Arnošt 17.5.1756-11.4.1829 bez založení přesměrování)
 
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 2. 3. 2021, 22:59

Jan Nepomuk Arnošt HARRACH
Narození 17.5.1756
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 11.4.1829
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 14- Hydrolog
41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 251

HARRACH, Jan Nepomuk Arnošt (též Johann Nepomuk Ernst), * 17. 5. 1756 Vídeň (Rakousko), † 11. 4. 1829 Vídeň (Rakousko), státní úředník, průmyslový podnikatel, mecenáš

Syn Arnošta Quida H. (1723–1783) a Marie Josefy z Ditrichštejna, prasynovec Ferdinanda Bonaventury II. H. (1708 až 1778). Po právnických studiích ho 1776 povolal kurfiřtský říšský arcikancléř v Mohuči k tamní dvorské a vládní radě. 1779 se vrátil na výzvu císařovny Marie Terezie do Vídně a vstoupil jako vládní rada do státní služby. 1785 ho jmenoval císař Josef II. skutečným říšským dvorním radou. V této hodnosti doprovázel 1790 císaře Leopolda II. ke korunovaci do Frankfurtu nad Mohanem. Vystoupil ze státní služby, aby se mohl zcela věnovat umění, vědě a správě svého rozsáhlého majetku (zdědil jej 1788), k němuž patřila panství Jilemnice v Čechách a Janovice na severní Moravě s plátenickými, železářskými a sklářskými provozy. H. na těchto panstvích navázal na dílo započaté svým prastrýcem Ferdinandem Bonaventurou II. V Hrabačově (dnes Jilemnice) pokračoval v provozu bělidla plátna a příze. Harrachovské plátenické výrobky vzbudily pozornost 1791 v Praze na výstavě při příležitosti korunovace císaře Leopolda II. Dílo se H. dařilo i v Janovicích. Tam nejprve propustil ředitele Nadala de Soubreville, který se zaměřil na produkci obyčejného lněného zboží, což se ukázalo jako nevýhodné, neboť na trzích muselo čelit laciné konkurenci zboží bavlněného. Manufaktura se poté orientovala na ubrusy a damašky, které vyráběli tzv. umělečtí tkalci, díky tomu se podařilo znovu, a to i v těžkých válečných letech, rozvíjet výrobu pro trhy v Itálii, Uhrách a v Polsku. Období 1805–08 patřilo k dobám největší prosperity. Po H. smrti pracovalo na panství pro harrachovskou plátenickou manufakturu na šest set tkalců plátna a více než tři tisíce domácích přadláků ruční lněné příze.

Ve druhé polovině osmdesátých let došlo k rozmachu železářské výroby na panství Jilemnice, a to nejen díky dobré kvalitě železné rudy, ale i dostatku dřeva z polomů po vichřici 1786. V tamních železářských podnicích bylo zaměstnáno kolem sta pracovníků. Jako vysoký státní úředník si H. pro sebe dokázal zajistit trvalé dodávky železa a železného nářadí na stavbu pevnosti v Josefově. 1796 trvale převzal do vlastní režie sklárnu v Harrachově a její správce M. Kaiser ho přesvědčil, aby ji reorganizoval a převedl na systém kapitalistického podnikání. 1803 bylo zavedeno broušení skla podle anglického způsobu, 1828 zahájena výroba vrstveného, mědí barveného skla. V Harrachově H. založil pro sklárnu ryteckou a malířskou školu. V době napoleonských válek jeho podniky nadále fungovaly, a zajišťovaly tak poddaným na panstvích práci.

H. patřil ke známým sběratelům umění, nakupoval zejména mědirytiny a obrazy italských mistrů, obohatil rovněž rodovou knihovnu. Současně se zajímal o přírodní vědy, o čemž svědčila jeho známá květinová zahrada v Brucku an der Leitha. Po požáru města Rýmařova (1790) se projevil jako lidumil a pomohl pohořelým ve městě. Podporou živností na panstvích si získal velké zásluhy; 1823 mu byl udělen Řád zlatého rouna.

L: Wurzbach 7, s. 379–381; BL 1, s. 538; A. Anschiringer, Album der Industrie des Reichenberger Handelskammer-Bezirks, 1858, s. 14–16, 89–90 (reprint 1980); G. Hofmann, Železářství v Krkonoších a jejich podhůří za feudalismu, in: Krkonoše–Podkrkonoší 3, 1967, s. 60–71; J. Urbancová – J. Svatoňová, Sklárna Harrachov 1712–1967, 1967; S. Urban, Kapitoly z dějin novoměstské sklárny hrabat Harrachů, 1. Rozhodující desetiletí, in: Ars vitraria 3, 1971, s. 31–41; 2. Novosvětská sklárna na počátku 19. století, in: tamtéž 4, 1973, s. 59–73.

Bohumír Smutný