HLAVÁČEK Karel 1874–1898

Karel HLAVÁČEK
Narození	29. 8. 1874
Místo narození	Libeň (Praha)
Úmrtí	15. 6. 1898
Místo úmrtí	Libeň (Praha)
Povolání	Spisovatel‎ Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 646-647
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48688

HLAVÁČEK, Karel, * 29. 8. 1874 Libeň (Praha), † 15. 6. 1898 Libeň (Praha), básník, výtvarník, výtvarný kritik

Pocházel z rodiny jirchářského dělníka Josefa H. a Antonie, roz. Zemanové. 1885–92 studoval na české reálce v Karlíně. Po maturitě se dva roky jako mimořádný posluchač Filozofické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity zabýval moderními románskými jazyky a souběžně navštěvoval večerní kreslířský kurz na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Od studentských let působil také jako cvičitel a organizátor veřejných vystoupení v libeňském Sokole. 1895 nastoupil vojenskou službu, ale již po třech měsících, které strávil v jihotyrolském Tridentu (Itálie), byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Během pobytu na vojně vedl korespondenci s učitelkou Marií Balounovou (H. dopisy vyšly posmrtně 1926), která inspirovala jeho milostnou lyriku. Od 1895 byl odkázán na pomoc rodičů a příležitostné honoráře. Jako externista přispíval do Národních listů, Nivy a Vesny, 1895 se stal stálým spolupracovníkem Moderní revue, vůdčího časopisu nastupující dekadentně-symbolistní generace. V ní se od 1896 uplatňoval také jako výtvarný kritik a ilustrátor (viněty, ornamenty, portréty). Výtvarně se podílel rovněž na podobě časopisu Nový kult (od 1897), redigovaného Stanislavem Kostkou Neumannem, a ilustracemi doprovodil např. knihy Otokara Březiny, Jiřího Karáska ze Lvovic či Antonína Sovy. 1897 se u něj objevily příznaky tuberkulózy, jíž podlehl.

Výrazem H. básnického talentu se stalo několik sbírek, jež spojuje tematická sevřenost a tvarová virtuozita. Dobovým ideálem tělesné zdatnosti podmíněné Sokolské sonety (1895) přinesly ve vztahu k tradičnímu tématu národní poezie mladistvé nadšení, ale také neobvykle kritický přístup. I do nich se však promítlo básníkovo subjektivní melancholické naladění, které dostalo plné vyjádření v lyrické sbírce Pozdě k ránu (1896), pokoušející se v řadě monotematických básní o popis jedinečné noční nálady. Subtilní smyslové imprese se tu potkávaly s fantaskními krajinnými scenériemi a mnohoznačnými ději, v nichž byla v zájmu básníkova evokačního úsilí relativizována a oslabována konkrétní tematická východiska. Nástrojem náladové sugesce se stávaly především prvky zvukomalby a opakování, a to na úrovni hlásek, slov i větných úseků. Rezonující hudební a výtvarné motivy, prostupující se často v synestetických spojeních, a lexikální monotonie představovaly sjednocující prvek sbírky jinak tvarově pestré (pravidelné útvary, ale i básnické prózy). Do básní se již promítlo H. seznámení s francouzskou poezií (Paul Verlaine) a s novými směry dekadence a symbolismu. Vliv těchto tendencí se projevoval zejména v aristokratické stylizovanosti subjektu a v exotických detailech (japonerie, kulisy středověku). Všechny zmíněné atributy se uplatnily také v následující Mstivé kantiléně (1898), souboru pouhých dvanácti básní, spojených tentokrát motivy revolty, vzpoury a vzdoru. K jejich prezentaci básníkovi posloužila historická reformní hnutí (němečtí novokřtěnci, nizozemští gézové apod.), do podoby jejichž účastníka se stylizoval. Také zde byla často patrná kulturní inspirace (např. kresbami německého malíře Josepha Sattlera), ale východiskem celé sbírky se stal i osobní prožitek bídy a společenského vydědění. Následující soubor Žalmy (posmrtně 1934), výraz básníkova transcendentního hledání, podmíněný patosem Bible i tvorbou Otokara Březiny, zůstal torzem. Další H. básně (např. Hrál kdosi na hoboj, posmrtně 1978) byly tištěny pouze časopisecky. H. poezie, která se ve své době zdála být jen exkluzivní novotářskou výspou, se pro svou smyslovou subtilnost a uvolněnou obraznost postupně stala východiskem modernistických snah literatury celého dvacátého století. Několik H. básní zhudebnili skladatelé Jaroslav Křička, Zdeněk Folprecht aj. Básníkovo jméno nese od 2003 ulice v Praze-Libni.

L: OSN 28, s. 573; MSN 3, s. 205; LČL 2/1, s. 197–200 (se soupisem díla a literatury do 1991); HS 1, s. 441; Toman 1, s. 339; BL 1, s. 637; J. Karásek, K. H., in: Impresionisté a ironikové, 1903, s. 97–109; A. Procházka, Malířské dílo K. H., in: České kritiky, 1912, s. 46–53; F. Soldan, K. H., typ české dekadence, 1930; J. Mukařovský, Poezie K. H., in: Kapitoly z české poetiky 2, 1941, s. 291–321; V. Jirát, H. rým, in: Duch a tvar, 1967, s. 42–64; B. Svozil, V krajinách poezie, 1979, rejstřík; Z. Pešat, Protikladnost a jednota H. poezie, in: Dialogy s poezií, 1985, s. 11–37; M. C. Putna, Česká katolická literatura 1848–1918, 1998, s. 671–676; J. Tomeš, Libeňskou minulostí, 2001, s. 49–51; O. M. Urban, K. H.: Výtvarné a kritické dílo, 2002; J. Brabec, K. H., in: Panství ideologie a moc literatury, 2009, s. 229–235.

P: LA PNP, fond K. H. (osobní fond); AHMP, sbírka matrik, řkt. f. ú. Praha-Libeň (P. Marie), matrika nar. (1872–1883), sign. N8, fol. 44; matrika zemř.

(1897–1903), sign. Z7, fol. 30; hrob: Libeňský hřbitov, Praha-Libeň; pamětní deska: Podlipného ulice 483/19, Praha-Libeň.

Václav Vaněk