ČECH Svatopluk 21.2.1846-23.2.1908

Z Personal
Svatopluk ČECH
Narození 21.2.1846
Místo narození Ostředek u Benešova
Úmrtí 23.2.1908
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel

68- Redaktor nebo žurnalista

ČECH, Svatopluk, * 21. 2. 1846 Ostředek u Benešova, † 23. 2. 1908 Praha, spisovatel, publicista

Nejstarší ze šestnácti dětí hospodářského úředníka Františka Jaroslava Č. (1817–1877) a jeho ženy Kláry, roz. Rakové (1826–1890), dcery ředitele panství Jirny u Prahy. Z básníkových sourozenců se literární činnosti věnovali Božena Č., provd. Uhlířová (1847–1880), Vladimír Č. (1848–1905), Zdeňka Č. (1853–1935), Miloš Č. (Amandus Czech) (1855–1922), Václav Č. (1856–1917) a Růžena Č. (1861–1921) a synovec Vladimír Svatopluk Č. Rodinné prostředí, v němž udávaly tón otcovy literární známosti, styky s českou inteligencí a zájem o poezii, zejména romantickou, Č. hluboce ovlivnilo a rezonovalo v řadě jeho epických skladeb i próz. Harmonické dětství prožil na velkostatku Václava Červinky staršího v Ostředku. Když byl otec správcem panství K. D. Villaniho v Jezeře u Benešova, začal 1852 jeho prvorozený syn navštěvovat obecnou školu v Postupicích, po roce pokračoval v Litni u Berouna a do páté třídy chodil ve Vraném u Slaného. 1856/57 strávil na německé normální škole v Litoměřicích, kde započal též gymnazijní studia. Od 1. 9. 1858 pro něho otec získal bezplatné místo v arcibiskupském konviktu v Praze, až do maturity (1865) studoval Č. na novoměstském německém piaristickém gymnáziu. Tam navázal celoživotní přátelství s budoucím prozaikem Servácem Hellerem. Jako středoškolák začal Č. literárně tvořit a veřejně pracovat, redigoval ručně psaný časopis českých studentů Zora, přispíval do Kroku, který Zoru vystřídal, a do orgánu žáků Akademického gymnázia Lípa, byl zvolen prvním starostou krajinského studentského spolku Oharka a stal se členem literárního spolku Ruch. S přítelem Emanuelem Miřiovským patřil k tvůrcům tzv. národní básnické školy ruchovců, ale přispěl jen do prvního ze tří ročníků almanachu Ruch (1868).

Po maturitě poslouchal práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, opustil konvikt, na podnájem si vydělával jako preceptor v rodině otcova přítele F. A. Braunera. Právnickou fakultu absolvoval 1869 a již během studií získal literární věhlas. Jako jednomu z nejnadějnějších příslibů české literatury mu proto byla svěřena redakce Almanachu českého studentstva. Na výzvu F. Skrejšovského nastoupil Č. v redakci politického listu národní strany Pokrok (1869–70), odkud však pro sympatie k mladočeské frakci odešel. Skrejšovský ho nato zaměstnal v redakci časopisu Světozor (1870–71), Č. mu připravil malý a velký Vlastenský kalendář na rok 1872 a v polovině září 1871 redakci opustil, aby se připravil na první rigorózum, složené v lednu 1872. V téže době navázal spolupráci s mladočeskou frakcí národní strany, konkrétně s E. a J. Grégrem a Národními listy, jimž zůstal věrný do konce života. 1872–73 byl koncipientem v advokátní kanceláři F. Fürsta ve Slaném, odkud přešel do redakce mladočeské literární revue Lumír (1873–76), již po J. Nerudovi a V. Hálkovi redigoval společně se S. Hellerem v součinnosti s O. Hostinským, J. Gollem a J. V. Sládkem. Současně byl zaměstnán jako koncipient v advokátních kancelářích mladočeských právníků R. Nittingra (1873–75), J. Vašatého (1875–78) a A. Eyprta (1878–79). Jakmile Č. bratr Vladimír obnovil 1879 mladočeský měsíčník Květy, ujal se s Hellerem jeho redakce, v níž všichni tři setrvali dvacet let i za nového vydavatele, Č. dalšího bratra Václava. 1880, 1882, 1885–86, 1890 a 1892–94 byl interním redaktorem rubriky fejetonu v deníku Národní listy, spoluredigoval sokolský a národní moravský almanach a kalendář Ústřední matice české. Ač byl považován za národního pěvce a těšil se značné popularitě, pocty odmítal. V předsednické funkci literárního odboru Umělecké besedy pobyl jediný rok (1888), podobně v čele Spolku českých spisovatelů beletristů Máj (1890–91), po necelých pěti letech se 1895 zřekl zakládajícího členství v České akademii, nepřijal poslanecký mandát ani čestné občanství Prahy, což souviselo s jeho humanitně demokratickou filozofií naprosté občanské rovnosti. Hojně cestoval: 1874 vykonal studijní cestu přes Halič k Černému moři, na Krym, Kavkaz a do Cařihradu, 1875 navštívil Chorvatsko, 1881 putoval Moravou a 1886 po jižních Čechách, 1882 se vydal po stopách královny Dagmar v Dánsku, 1895 pobyl v Itálii, 1899 ve Francii, 1902 v Terstu a Krakově. Po nástupu umělecké moderny se stáhl do ústraní, 1895–1903 žil se sestrou Zdeňkou v rodinném domku v Obříství u Neratovic, od 1903 na usedlosti Havránka v Tróji u Prahy, kde byla posléze zřízena jeho pamětní síň. Pohřben byl na Vyšehradě.

Umělecky se Č. realizoval především jako básník. Ve své době náležel k vrcholným tvůrcům národní epiky, byl považován téměř za věštce a jeho velké skladby i občanská poezie, rezonující s aktuálními představami o národnosti i slovanství a vykazující evropský rozhled, spoluformovaly duchovní život českého národa 70.–80. let 19. století. V 90. letech se jejich ozvuk citelně oslabil, byť se v nacionálně smýšlejících sociálních vrstvách udržovaly v trvalém čtenářském oběhu. První Č. básnické pokusy se datují do 1862. Od počátku prokazovaly umění epické kompozice, veršovou bravuru i snahu po odlehčení lyrickými partiemi písňového typu. Už během 60. let se v Č. tvorbě postupně ustálil širokodechý, precizně koncipovaný verš, nejčastěji vícestopý, se sklonem k jinotajnému vyjadřování, popisnosti a dekorativní perifrázi. Většinu děl publikoval v Květech a často až s několikaletým odstupem knižně. Jeho debut Básně (1874) byl nadšeně přijat Janem Nerudou, protože v eposu Adamité se básníkovi zdařilo barvitě podat historickou látku, jež vyvolávala napětí a byla pojednána v dialozích. I v dalších skladbách a cyklech autor spojil formální mistrovství s pronikavostí myšlenky (legenda Anděl). Poučen romantismem G. G. Byrona, A. Mickiewicze, K. H. Máchy i představitelů Mladého Německa Č. stále rozvíjel vlastní typ národního eposu a básnické povídky. Nadšení vyvolal Novou sbírkou veršovaných prací (1880), obsahující skladby Čerkes, Zimní noc, kterou věnoval otci, Evropa, monumentální skeptickou alegorii o hledání humanity a sociální solidarity v Evropě před katastrofou, epos Žižka a rámcovou idylu Ve stínu lípy, evokující život na českém venkově. Zejména ta si udržela čtenářský zájem až do nedávné doby. Potom následovala v rychlém sledu řada epických kompozic historického (Václav z Michalovic, 1882, Dagmar, 1885), satirického (Petrklíče, 1883, Hanuman, 1884, Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči, 1889), alegorického (Slávie, 1884) či sociálního (Lešetínský kovář, 1883, konfiskováno) a reflexivního (Pravda, 1886) charakteru, jež Č. zajistily dominantní pozici v národní literatuře v době budování Národního divadla.

Od druhé poloviny 80. let psal Č. tendenční, aktuálně politickou lyriku. Shrnul ji do mimořádně úspěšných sbírek Jitřní písně (1887) a Nové písně (1888). Oběma knihami vyvrcholila básnická kodifikace českého nacionalismu, jenž měl u Č. humanitní a sociální základ, který ho však současně sváděl k rétorismu a mravokárcovství. V Nových písních zobrazil dělníka jako hrdinu budoucnosti, dělnickému hnutí později věnoval erbovní báseň Buď práci čest. Její název sociální demokraté přijali za oficiální stranický pozdrav. Nejznámější se stala lyricko-epická sbírka Písně otroka (1895), kde do alegorie černých otroků a jejich přípravy k vzpouře vůči bezpráví vyústilo Č. jinotajné umění.

Závěrečnou etapu Č. tvorby poznamenal úpadek básnických sil, přesto se básník pokoušel o nová témata: sbírka Modlitby k Neznámému (1896) vyjádřila jeho filozofii náboženství, nedokončená skladba Step pozitivně reagovala na ruskou revoluci 1905 (vyd. 1908) a v cyklu Do světa širého (vyd. 1910) zazněla skepse stáří a očekávání smrti. Kromě toho vydal selanku Zpěvník Jana Buriana (1894), pohádku O čarovném pavouku (1896), satiru Šotek (1899), vzpomínkovou idylu Sníh (1900), povídku v hexametru o národním vzdoru Václav Živsa (1901), cyklickou skladbu o zemědělském dělnictvu Sekáči (1904) a nedokončený historický epos Roháč na Sioně (vyd. 1910).

Jako prozaikovi se Č. dařilo v publicistickém žánru, v humoresce a výjimečně v novele. Drobnou, humornou a memoárovou prózou vyvažoval těžkou tematiku básnické epiky. Vydával ji v četných souborech. Zvláštní pozornost zasluhuje rodinným prostředím inspirovaná novela Jestřáb kontra Hrdlička z prvního svazku Povídek, humoresek a arabesek (1878), humoristicko-satirický seriál „broučkiád“, který se dosud těší zájmu čtenářů (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, 1888, Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století, 1888, Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků, 1891, Matěj Brouček na výstavě, 1892), a ze vzpomínek Druhý květ (1899) nebo dvousvazkové Vzpomínky z cest a života (1900-01). Romány Kandidát nesmrtelnosti (1884) a Ikaros (1908) byly neúspěšné.

Č. dílo se hodnotilo jako dovršení národního obrození v literatuře; lze je považovat za výrazný projev epochy sebepotvrzení politicky neplnoprávného národa. Zatímco estetický tvar většiny Č. básní pro přílišný verbalismus zastaral, silně zastoupená ideologická složka může stále sloužit jako cenný pramen poznání doby, v níž Č. tvorba vznikala. Mladočeský nacionální radikalismus se u Č. pojil s důsledným demokratismem, sociální solidaritou, smyslem pro občanskou rovnost, lidskou skromností, odporem ke zjevenému, autoritativně prosazovanému náboženství (Václav z Michalovic vystoupil z jezuitského řádu aj.). Modlitby k Neznámému svědčí o tom, že jejich autor byl panteista. Slovanství pro něho bylo jistotou v zahraničněpolitickém smyslu a upřímné rusofilství předznamenávalo Kramářovu novoslovanskou politickou orientaci. Básníkova angažovanost na poli tzv. národního zájmu způsobovala, že jeho památka byla vždy oživována v okamžicích triumfu nebo ohrožení národa (vznik Československé republiky, Mnichov, osvobození, okupace v srpnu 1968). Ač byl Č. vrcholným reprezentantem národní básnické školy, vynikal nezvyklou tolerancí a přátelskými vztahy jak k tzv. lumírovcům (J. Vrchlický, J. V. Sládek), tak k básníkům moderny (J. S. Machar). Č. užíval řadu pseudonymů a šifer.

D: Sebrané spisy, sv. 1–31, 1899–1915; J. Flajšhansová, Bibliografie díla S. Č., in: V. Flajšhans, S. Č., 1915 (2. doplněné vyd.); V. Bitnar, Bibliografie literatury o životě a díle S. Č., in: S. Č., 1946; přehled zhudebnění Č. básní in: HS 1, s. 183.

L: J. Sutnar, S. Čechs Leben und Werke, 1897; V. Flajšhans, S. Č. Dílo a člověk, 1906 (1915); F. Strejček, O S. Č., 1908; K. Bolina, S. Č., 1908; J. V. Klíma, Na paměť S. Č., 1908; J. Tomarov, S. Č., život a dílo, 1908; J. Voborník, O romantismu S. Č. a jeho ironii, 1908; Vzpomínky na S. Č., 1908; R. Cikhart, S. Č., 1909; J. Sutnar, S. Č. zrcadlem češství, 1909; týž, S. Č. a F. X. Šalda, 1909; F. Strejček, Jménem, srdcem stejně Č., 1909; J. S. Machar, Krajiny, lidé a netopýři, 1910; K. Novotný, Básník mezi lidmi, 1912; J. Vlček, Poznámky k Č. Dagmaře, 1913; A. Novák (ed.), Výbor ze vzpomínek, 1913; S. Heller, Z minulé doby, sv. 1 (Obraz S. Č. jak utkvěl v mojí paměti), 1916; A. Novák, S. Č. Dílo a osobnost, sv. 1–2, 1921–23; Č. památník, 1921; J. Š. Kubín, Po stopách S. Č., 1926; H. Humlová (ed.), O S. Č., 1932; K. V. Adámek, B. Adámek a S. Č., 1937; A. Novák, Přehledné dějiny literatury české, 1939, s. 658n.; F. Strejček (ed.), Životní román Františka Jaroslava Č., 1940; J. Borecký (ed.), S. Č., 1946; F. Strejček, Živé dílo S. Č., 1946; týž, S. Č. rodičům, 1946; týž, Lešetínský kovář S. Č., 1946; F. D. Bulánek, S. Č. včera, dnes a zítra, 1946; B. Beneš-Buchlovan, S. Č. v kraji hradišťském, 1946; F. X. Šalda, Duše a dílo (Soubor díla, sv. 2), 1947, s. 84n.; K. Polák, O S. Č., 1949; M. Sedloň (ed.), Výbor z poezie, 1951; J. Neruda, Podobizny 1, 1952, s. 167n.; K. Krejčí, S. Č. a Matěj Brouček, pražský občan, 1952; A. Pražák (ed.), Vrchlický v dopisech, 1955, s. 255n.; A. Boháč (ed.), K. V. Rais – S. Č., 1959; J. Špičák (ed.), Z literárního soukromí K. Světlé 2, 1959, s. 628n.; L. Kiškin, S. Č., 1959; V. Závada (ed.), Básně, 1960; J. Neruda, Dopisy 3, 1960, s. 281n.; Čeští spisovatelé 19. století, 1971, s. 22n.; J. Janáčková – M. Chlíbcová (ed.), Básně, 1983; LČL 1, s. 408n.; Tomeš 1, s. 189; M. Červenka, Kapitoly o českém verši, 2006, s. 155n.

P: LA PNP Praha; SOkA Mělník.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera