ČERYCH Antonín 20.4.1829-1.5.1902

Z Personal
Antonín ČERYCH
Narození 20.4.1829
Místo narození Nechanice
Úmrtí 1.5.1902
Místo úmrtí Josefov (Jaroměř)
Povolání

33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu

30- Odborník chemického průmyslu nebo barvírenství

ČERYCH, Antonín, * 20. 4. 1829 Nechanice, † 1. 5. 1902 Josefov (Jaroměř), podnikatel v textilním a stavebním průmyslu

Narodil se v rodině mlynářského mistra Františka Č. a Anny, roz. Žabkové. Po smrti matky žil u jejího strýce, poděbradského kaplana Josefa Žabky. Vyučil se řezníkem v Nechanicích a za praxí odešel do Liberce, pak do Vídně, do Uher a Slavonské Krajiny. Po návratu do Nechanic se začal věnovat obchodu zvěřinou a dobytčím masem. V devatenácti letech se oženil s Annou Stejskalovou. 1848 si společně najali hostinec a řeznictví, později začali obchodovat s nemovitostmi a pozemky. 1864–67 byl Č. nechanickým starostou a zároveň náměstkem okresního starosty hraběte Jana Harracha. Oba muži se zasloužili o obnovu obce (Č. podporoval zejména zavedení veřejného osvětlení, meliorační práce a projekt železničního spojení) i celého okresu po válečných událostech 1866. Měli i podíl na povýšení Nechanic na město 1867. Za péči o raněné vojáky obdržel Č. zlatý kříž s korunou. Zasadil se 1867 o vznik Záložního úvěrního ústavu v Hradci Králové a zasedal v jeho správní radě. V Nechanicích postavil vlastní parní mlýn, 1869 se přestěhoval do Josefova. Vybudoval řadu cukrovarů, 1868 např. choltický pro hraběte Theodora Thuna dle plánu architekta Nekvasila. Sám se stal podílníkem cukrovarů v Josefově a Černožicích u Hradce Králové. Pro potřeby josefovského cukrovaru si pronajal velkostatek Doubravice. Věnoval se i stavbě silnic a železnic, velkou měrou se podílel na stavbě severozápadní dráhy, budoval školní a farní objekty, pivovary či věznice. Investoval do pozemků v Karlových Varech, na nichž následně realizoval několik domů v dnešní Sadové ulici. Podnikatelskou pozornost obrátil opět ke Slavonii, kde ve Sremské Mitrovici (Srbsko) založil úspěšnou továrnu na tanin – extrakt z dubového dřeva. Po požáru v josefovském cukrovaru přeměnil objekt 1892 na továrnu na výrobu vlněných smyrenských koberců, kterou pro slabou poptávku po čtyřech letech změnil na tkalcovnu bavlněného zboží. 1900 založil v Nechanicích nadaci ve prospěch chudých žáků měšťanské školy. Byl jmenován čestným občanem Nechanic. S první manželkou měl Č. šest synů a jednu dceru. Z druhého manželství s Otílií Ottrubovou měl syna a dvě dcery.

V otcových podnikatelských aktivitách pokračoval syn Oldřich Č. (* 5. 5. 1866 Nechanice, † 9. 4. 1926 Josefov). Absolvoval trutnovské reálné gymnázium a Českoslovanskou obchodní akademii v Praze. Studoval i chemickou technologii. Po absolvování vojenské služby se stal obchodníkem exportní firmy v Terstu a následně pracoval u hamburské cukerní burzy. S otcem založili továrnu na dřevitý líh v Sremské Mitrovici a byl spolumajitelem mechanické tkalcovny v Josefově, kterou 1907 rozšířil o přádelnu bavlny s 20 000 vřeteny. O čtyři roky později měla 31 000 a v polovině dvacátých let 50 000 vřeten. 1907 se stal členem Národohospodářského ústavu ČAVU. Působil v textilních spolcích. Podnikatelské aktivity rozvíjel i jeho syn Jiří Č. (* 20. 8. 1896, † 27. 12. 1977), který se oženil s Marií Bartoňovou-Dobenínovou (* 21. 10. 1902, † 11. 11. 1989), s níž měl dva syny Ladislava Č. (* 24. 9. 1925) a Jiřího Č. (* 31. 1. 1928). Oba koncem čtyřicátých let odešli z Československa, rodiče je následovali 1949. Jiří pracoval nejprve v Maroku, v textilní továrně svého otce. Potom působil jako úředník ministerstva financí v Etiopii, později byl ekonomem firmy Siemens. 1971–92 pracoval ve Světové bance ve Washingtonu, kde ukončil svou profesní kariéru. Ladislav odešel nejprve do Anglie, následně do Francie. Ekonomii, kterou studoval již ve vlasti, dokončil ve Švýcarsku. Společně s Pavlem Tigridem stál u zrodu rádia Svobodná Evropa, 1952 až 1953 tam pracoval i jako redaktor. Později se začal věnovat oblasti vzdělávání, která se stala jeho celoživotním posláním. Spolupracoval s UNESCO a OECD, spolu s Georgem Sorosem se zasloužil o založení Středoevropské univerzity. Od 1994 byl ředitelem střediska vzdělávací politiky při Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. 1998 mu byla udělena medaile Jana Ámose Komenského. 2001 spolu s bratrem Jiřím daroval Nadaci rozvoje občanské společnosti rodinnou vilu v České Skalici pro účely vzdělávacího a kulturního centra.

D: L. Č. a kol., České vzdělání a Evropa: strategie rozvoje lidských zdrojů v České republice při vstupu do Evropské unie, 1999.

L: OSN 28, s. 223; Říše vědy a práce 7, 1898, č. 5; J. Preiss, Český průmysl textilní slovem i obrazem, 1909, nestr.; Národohospodářský ústav při ČAVU – Zpráva XIV. za rok 1936, 1937, s. 74n.; Textilní obzor 14, 1916, č. 4; Přádelna bavlny a mechanická tkalcovna A. Č. a synové Josefov, b. d., nestr.; J. Štolba, Z mých pamětí: vzpomínky ze života, z divadla a z literárních styků 2, 1907, s. 226n.; J. Pešek, Nechanice nad Bystřicí: Minulostí do přítomnosti, 1916, s. 308n.; V. Pražák, Nechanice. Obrázky z historie a života města, 2003, s. 57n.

P: SOA Zámrsk, matrika narozených římskokatolické církve farního úřadu Nechanice, sign. 1087, fol. 95.

Miloš Hořejš