ALBÍK z Uničova ?1358-27.7.1426

Z Personal
ALBÍK z Uničova
Narození asi 1358
Místo narození Uničov
Úmrtí 27.7.1426
Místo úmrtí (Uhry)
Povolání

15- Lékaři

49- Náboženský nebo církevní činitel

ALBÍK z Uničova (též ALBÍK z Uničova, Zikmund, ALBICUS de Uniczow, Sigismundus), * asi 1358 Uničov, † 27. 7. 1426 (Uhry), lékař, pražský arcibiskup

Pocházel z původně německé, později počeštěné rodiny. Studoval na univerzitách v Praze a Padově. 1382 se stal bakalářem svobodných umění, 1385 mistrem svobodných umění a obdržel licenciát. 1387–89, 1394 a 1404 působil na artistické fakultě pražské univerzity jako examinátor a tam také přednášel. 1387 se zapsal na pražskou právnickou fakultu, kde se 1389 stal bakalářem dekretů. Poté se věnoval studiu lékařství, kolem 1399 dosáhl doktorátu. Ve studiu pokračoval a získal licenciát dekretů a postavení ordináře na lékařské fakultě s titulem nejvyššího fyzika královského dvora (1404). Po promoci doktorem dekretů na univerzitě v Padově (1407) působil na pražské univerzitě téměř 30 let. Osobním lékařem Václava IV. a Zikmunda byl asi od 1399. Kolem 1400 ho Václav povýšil do šlechtického stavu. Po náhlé smrti arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka († 28. 9.) zvolila pražská dómská kapitula 17. 10. 1411 A. jeho nástupcem. Smířlivostí a ochotou k ústupkům se jevil jako nejvhodnější osoba schopná řešit napjatý vztah mezi M. Janem Husem a arcibiskupstvím. S volbou A. souhlasil 25. 1. 1412 papež Řehoř XII. Za kancléře pražské univerzity byl A. zvolen 15. 1. 1412 do konce roku z titulu hodnosti arcibiskupa. 1412–17 působil jako nejvyšší kancléř Království českého, od 1416 zástupce a později probošt kapituly na Vyšehradě, čestný titulární arcibiskup v palestinské Cesareji (1416–18 náhradou za to, že se již koncem roku 1412 vzdal pražského arcibiskupství) a správce komendy vyšehradského proboštství (1418). Spolu s Václavem Králíkem z Buřenic byl ctěn jako zakladatel kolekolegia mansionářů, kteří pečovali o bohoslužbu a zpěv na Vyšehradě.

Byl ženatý a měl děti, a proto mohl přijmout kněžské svěcení a církevní hodnosti teprve po ovdovění 1411. Základním rysem jeho povahy byl životní optimismus. Důvěrněji se nezabýval teologickými otázkami, spíše se věnoval církevnímu právu. Václav IV. mu vděčil za život, neboť A. zabránil pokusu ho otrávit (1389). Nebezpečný konflikt Husových stoupenců s církví se však A. odvrátit nepodařilo. Proti Husovi a jeho stoupencům však nevystupoval ani na univerzitě. Rozhodl se odstoupit z úřadu pražského arcibiskupa, rezignaci papež přijal v červnu 1413. A. podpořil Václavovu snahu svolat generální synod duchovenstva do Českého Brodu na 6. 2. 1413, který měl vyřešit neshody a zápasy mezi klérem. Václav IV. jmenoval A. jedním ze čtyř členů komise, která měla usilovat o uklidnění náboženských poměrů. Po náhlé smrti Václava IV. se A. uchýlil na Moravu, pak do Vratislavi a 1425 odešel jako osobní lékař krále Zikmunda do Budína. Někde v Uhrách zemřel při vojenském tažení.

Jako lékař byl specialistou na vnitřní choroby, které léčil zvláště dietou. Snažil se také o prevenci a léčbu moru. Pečoval o krále a ve špitálech o pražskou chudinu. Řadu svých traktátů věnoval matematice, právu, filozofii a hlavně lékařství. Byl jednou z největších lékařských kapacit své doby.

D: Tractatus de regimine hominis; Regimen pro conservatione sanitatis, Vratislav 1422; Prognosticaciones secundum dies incensionis lune; Quisquis in prima die mensis; Vetularium.

L: A. Frind, Die Geschichte der Bischöfe und Erzbischöfe von Prag, 1873, s. 116n.; OSN 1, s. 726; V. Bartůněk, A. z U., in: Duchovný pastýř 15, 1965, s. 9, 29n., 51n., 88n., 153n.; týž, A. z U. nadworny lek. króla Waclawa IV. i arcibisk. praski (29. 10. 1411–12. 1412), in: Roczniki Teol.-Kanoniczne 21, 1974, s. 5n.; J. Tříska, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348–1409, 1981, s. 21; F. Šmahel, Mistři a studenti pražské lékařské fakulty do r. 1419, AUC – H 1980; M. Říhová, Regimen sanitatis M. Havla ze Strahova a regimen sanitatis M. A. z U., in: ČLČ, 1985; J. Spěváček, Václav IV. 1361–1419, 1986, s. 726n.; M. Říhová, Odraz některých zdravotních problémů ve Vetulariu A. z U., in: Documenta Pragensia 7, 1, 1987, s. 160n.; J. Fialová – P. Lutovská – A. Skipalová, Příspěvek k problematice léčení moru v pozdně středověkých Čechách (na základě spisů A. z U.), tamtéž, s. 174n.; Historická demografie 11, 1987, s. 21n.; BSPLF 1, s. 51; J. Kettner, A. z U. 6. pražský arcibiskup 1411–12, in: Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 164; M. Říhová, K obsahu studia na pražské lékařské fakultě v době působení A. z U., in: Škola a město. Documenta Pragensia 11, 1993; R. Milfait, Zikmund A. z U. (1411–12), in: Pražské arcibiskupství 1344–1994, 1994, s. 307n.; Dějiny UK, 1, 1995, passim; SČF, s. 12; M. Říhová, Dvorní lékař posledních Lucemburků. A. z U., lékař králů Václava IV. a Zikmunda, 1999; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 9n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Jiří Spěváček