ALBERT Eduard 20.1.1841-25.9.1900

Z Personal
Eduard ALBERT
Narození 20.1.1841
Místo narození Žamberk
Úmrtí 25.9.1900
Místo úmrtí Žamberk
Povolání

15- Lékaři 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848

64- Překladatel

ALBERT, Eduard, * 20. 1. 1841 Žamberk, † 26. 9. 1900 Žamberk, lékař-chirurg, pedagog, spisovatel, překladatel

Pocházel z vlastenecké rodiny hodináře a městského důchodního. Ze šesti sourozenců Eduarda byli bratr František A. a sestra Tereza, provdaná Svatová, literárně nadaní. Národní školu vychodil v Žamberku. 1852–53 pobyl na ročním tzv. handlu v Šumperku, kde se zdokonaloval v němčině, aby od 1853 mohl nastoupit na německé gymnázium v Hradci Králové. Po roce přešel na nižší gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, které navštěvoval do roku 1857. Středoškolská studia zakončil maturitou 1861 v Hradci Králové. Původně chtěl studovat na státní útraty vídeňskou vojenskou lékařskou akademii Josefinum, avšak na základě doporučujícího dopisu byl přijat na civilní fakultu ke slavnému hradeckému rodáku, profesoru patologie K. Rokitanskému a stal se jeho zapisovatelem při soudních pitvách. Pozitivní vliv na A. měl také internista prof. J. Škoda. Po dobu studií si A. přivydělával kondicemi, přesto promoval v lednu 1867 zadlužen; některé dluhy splácel ještě jako přednosta kliniky. V květnu 1867 nastoupil jako sekundář na chirurgické oddělení nemocnice Na Vídeňce, kde se stal operačním elévem; jako asistent na chirurgické klinice prof. J. Dummreichera zde působil od října 1869, od 1872 jako docent. 1868 uzavřel sňatek s dcerou lékaře z Králík M. Pietschovou (1845–1924). Nabízené místo přednosty na chirurgické klinice v belgickém Lutychu 1873 odmítl a v září 1874, jako řádný profesor chirurgie, byl jmenován přednostou kliniky v Innsbrucku. Na této klinice s nevelkým počtem posluchačů rozvinul intenzivní vědeckou a publikační činnost. 1880 se ucházel o místo přednosty pražské chirurgické kliniky na budoucí české univerzitě. Těžce nesl, že klinika dala přednost mnohem méně erudovanému V. Weissovi. Po náhlém úmrtí prof. J. Dummreichera a na přímluvu ministerského předsedy E. Taaffeho, u něhož byl v Innsbrucku rodinným lékařem, se stal přednostou slavné 1. chirurgické kliniky ve Vídni (únor 1881–1900). Od 1895 byl doživotním členem panské sněmovny, od 1890 členem ČAVU, nejvyšší zdravotní rady (1886), dále Leopoldiny v Halle, Lékařské akademie a Chirurgické společnosti v Paříži, čestným členem londýnské Královské chirurgické společnosti (jediným v monarchii), od 1887 dvorním radou a od 1892 držitelem rytířského kříže Leopoldova řádu. Redigoval odborná periodika Medizinische Jahrbücher (od 1883) a Deutsche Zeitschrift für Chirurgie.

A. odborná publikační činnost obsahuje 177 titulů. Práci Diagnostik der chirurgischen Krankheiten in zwanzig Vorlesungen vydal v letech 1876–1900 osmkrát (překlady i do češtiny, italštiny, ruštiny a francouzštiny), čtyřdílnou učebnici Lehrbuch der speziellen Chirurgie publikoval v letech 1887–98 pětkrát (překlad také do francouzštiny). V časopiseckých studiích uveřejnil řadu svých operačních priorit a nových postupů, např. operaci strumy a odstranění ledviny, dále operační výkony na kolenním kloubu, hlavě, obličeji a krku, Albertův střevní steh, umělé ztuhnutí kloubů, transplantaci nervu a Albertovu operaci při hnisavém zánětu pochvy šlachy ohýbačů. V monarchii patřil k průkopníkům antisepse a k propagátorům teoretické ortopedie. V jeho příspěvcích se vysoce cenila jak obsahová, tak jazyková stránka. Prosadil se jako vynikající řečník a výborný pedagog, který vychoval řadu proslulých žáků (K. Maydl aj.). Měl rozsáhlou a výnosnou soukromou praxi. Léčil vysoce postavené osobnosti (i císaře). Stal se předním věhlasným chirurgem celého Rakouska.

Vedle mimořádného pracovního nasazení diagnostika, chirurga, vědce a pedagoga se věnoval po celý život krásné literatuře. V kritických, básnických i překladatelských pracích ho výrazně ovlivňovalo národní cítění a hluboký zájem o historii. Ve Vídni propagoval českou kulturu, stýkal se s rakouskou uměleckou společností. Jeho vídeňský domov se stal místem pro schůzky českých umělců a politiků. Přátelil se a psal si s českými spisovateli. Úzké styky udržoval např. s J. S. Macharem a s J. Vrchlickým, jehož se stal prvním českým monografistou (1893) a jehož poezii překládal do němčiny. Německé čtenáře seznamoval s tvorbou dalších českých básníků. Ve čtyřech svazcích uveřejnil vlastní a cizí překlady, které doprovodil zasvěcenými literárněhistorickými komentáři, stručnými životopisy autorů a ukázkami českých, moravských a slovenských národních písní (Poesie aus Böhmen 1892, Neuere Poesie aus Böhmen 1893, Neueste Poesie aus Böhmen, díl 1, 2, 1895). Koncepci antologie, která jako první a jediné komplexní dílo tohoto druhu zaznamenala u současníků, ale i u následujících generací neobyčejný ohlas, koncipoval A. historicko-chronologicky od nejstarších českých veršových památek přes Komenského a poezii doby obrozenské až po májovce i jejich následníky. Celý jeden svazek věnoval lyrice J. Vrchlického. V posledním svazku s názvem Lyrisches und Verwandtes aus der böhmischen Literatur (1900) podal průřez nejnovější soudobou poezií včetně O. Březiny. Z A. překladů byla rovněž významná sbírka 7 básní Erbenovy Kytice (1900, Der Blumenstrauss). Knihu A. veršů, prozrazující intelektuálně vytříbený smysl autora pro poezii, jeho niterný vztah k přírodě i sklon k meditacím o životě a smrti, vydal až posmrtně J. Vrchlický s názvem Na nebi a na zemi. Erudici literárního historika prokázal A. studií o vývoji českého národního písemnictví Co jest české básnictví národní? (Vídeň 1895). Historické práce A. se vázaly k rodišti. Třikrát se vrátil k osobnosti žambereckého rodáka Prokopa Diviše (1880, 1897 a 1898), pozornost věnoval také dějinám města a jednotě bratrské (Paměti žamberské, 1889, s K. Chotovským). Pomáhal mu a radil A. Sedláček a J. Pekař. V literární tvorbě používal pseudonymu E. Pohorský.

Jako mecenáš několika českých umělců – J. Vrchlického, J. S. Machara a M. Alše – a vědců – J. Gebauera, A. Rezka a J. Pekaře – neustále sledoval politické a kulturní dění v českých zemích a snažil se ho ovlivňovat. 1879 se rozhodl kandidovat do říšské rady za žambersko-mýtský okres. Politické intriky ho však zklamaly a odstoupil. Na konci 80. let se sblížil s T. G. Masarykem a skupinou realistů, 1888–90 dotoval jejich revue Čas, pak se názorově rozešli. Důvodem jejich rozchodu byl mj. A. odmítavý názor na vysokoškolské vzdělání žen a jejich kvalifikovanou práci, i když na druhé straně nižší odborné ženské školství podporoval. Na toto téma uveřejnil A. také samostatnou publikaci. Stýkal se s mladočeským publicistou G. Eimem. Zemřel náhle na mozkovou mrtvici. Jeho jediný syn, PhDr. Jiří A. (1869–1943), dal A. tělesné ostatky, uložené v rodinné žamberecké hrobce, navzdory výslovnému otcovu přání převézt 1901 do Vídně.

Reliéf od A. Kaana (A. při přednášce) zdobí arkády hlavní budovy vídeňské univerzity, pamětní deska je umístěna na A. rodném domě. V Praze je po něm pojmenován Albertov.

D: úplná bibliografie: Arn. Jirásek, Práce E. A., in: E. A., 1941 a 1946; Paměti E. A. (ed. Arn. Jirásek, 1950); korespondence: M. Gebauerová, Dopisy prof. E. A. prof. J. Gebauerovi (z 1888–99), in: Listy fi lologické 1909–11; J. Schwarzová-Eimová, Vzpomínky na E. A., in: Národní listy 10. 10. 1910; F. Adler, Listy prof. E. A. z Vídně Friedrichu Adlerovi v Praze (1892–1895), in: Sborník Společnosti J. Vrchlického 1926–27; J. Fischer, Theodor Billroth und seine Zeitgenossen, 1929; M. Navrátil, Slavný chirurg E. A. (korespondence rozličným osobnostem z let 1876–1900), in: Věstník českých lékařů 1930; M. Navrátil, Dodatek ke korespondenci prof. E. Alberta T. Svatové, in: tamtéž 1931; J. Kvapil, Dva listy Albertovy (z 1895), in: Lidové noviny 22. 2. 1931; týž, O čem vím, 1932, 2. vyd. 1947; J. Guth-Jarkovský, Z korespondence dr. E. A. gymn. řediteli J. Černému (z 1883–89), in: Zvon 1932 a 1933; J. Simon, Z korespondence E. A. prof. akad. gymn. A. Truhlářovi (z 1891–1900), in: sborník Soubor literárních prací a studií vztahujících se k dílu a osobě J. Vrchlického, 1942; J. Vrchlický – E. A. (vzájemná korespondence 1883–1900), ed. B. Knoesl, 1954; E. A. – Jaroslav Goll: 50 listů korespondence (z 1878–99), ed. J. Jedlička, in: AUC 1973, sv. 13.

L: OSN 1, s. 713; OSN 28, s. 26n.; Arnold Jirásek, E. A. (1941, 2. oprav. vyd. 1946); J. Svítil-Kárník, E. A., život a dílo velikého Čecha, 1941; F. a V. Pírkovi, E. A., žamberský rodák, 1985; L. Hlaváčková, Mecenášství E. A. a ČAVU, in: ČAVU 1881 – 1991. Sborník příspěvků k 100. výročí zahájení činnosti, 1993, s. 133n.; J. Neruda, Prof. dr. E. A., in: Humoristické listy 1880; J. Neruda, Podobizny 1 (1951); Prof. E. A., in: Zlatá Praha 1885, Prof. A., in: Hlas Národa 3. 7. 1890; nekrology in: Moravská Orlice, 30. 9. 1900, s. 2; Hlas Národa 28. 9. 1900 (J. Vrchlický); Lidové noviny 8, 5. 10. 1900 , s. 1n. (J. Zajíček-Horský); tamtéž 16. 10. 1900, s. 1n. (J. Vrchlický); Národní listy 27. 9. 1900 (E. Vlasák); in: ČLČ 1900, O. Kukula; in: Wiener klinische Wochenschrift 1900, A. Lorenz; in: Wiener klinische Rundschau 1900, L. Senfelder; in: Zlatá Praha 1901, V. Mrázek; in: Almanach ČAVU, 1901, K. Maydl.

P: LA PNP Praha; SOA Ústí nad Orlicí.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Ludmila Hlaváčková