ALTMAN z Eydenburku Daniel †?3.9.1625

Z Personal
Daniel ALTMAN z Eydenburku
Narození ?
Úmrtí před 3.9.1625
Místo úmrtí Praha
Povolání 75- Sochař nebo medailér

ALTMAN z Eydenburku, Daniel (též ALTMANN z Eidenberka), * ?, † před 3. 9. 1625 Praha, řezbář, sochař

Umělec činný v Čechách od přelomu 16. a 17. století, jehož tvorba byla ovlivněna barokní bavorskou plastikou. Pocházel z umělecky nadané rodiny dvorního kováře Jiřího A., která byla již koncem 16. století usedlá v Praze na Hradčanech. Rovněž bratr David A. pracoval jako malíř a sochař a podílel se na Danielově tvorbě polychromováním jeho soch. Pravděpodobně 1589, kdy v Praze vypukl mor, odešel A. na čas spolu s císařským dvorem do Plzně. Nejstarším jeho zachovaným dílem je hlavní oltář kostela v Liticích u Plzně datovaný rokem 1600. Po 1618 pracoval s bratrem na oltářích pro strahovský klášter v Praze, a to na oltáři věnovaném Konstancií z Questenberka, sestrou opata Kašpara, i na sochařské výzdobě hlavního oltáře. Asi 1711 byly sochy apoštolů sv. Petra a Pavla, patrně z původního hlavního strahovského oltáře, přeneseny do kostela Navštívení Panny Marie v Milevsku. Z další tvorby A. jsou připomínány plastiky pro pražské staroměstské kostely sv. Mikuláše, sv. Štěpána a Panny Marie Vítězné před Týnem. V závěru života se podílel na obnově zařízení chrámu sv. Víta. 1621 vytvořil pro kapli Panny Marie sousoší Kalvárie. Byl charakteristickým reprezentantem přechodu slohu od pozdního manýrismu k střídmému a málo hybnému ranému baroku.

L: J. O. Blažíček, Sochařství baroka v Čechách, 1958, s. 58n.; E. Poche a kol., Praha na úsvitu nových dějin, (I. Kořán), 1988, passim; DČVU 2/1, 1989, s. 131n. (I. Kořán); Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy. Katalog výstavních exponátů, Praha, Londýn, Milán 1997, 1, s. 356 (M. Šroněk), 2, s. 438 (I. Kořán); A. Podlaha, Posvátná místa 2, s. 298; M. J. Schottky, Prag wie es war und wie es ist, 1831–32, 2, s. 175; Soupis památek historických a uměleckých, 1897–1937, 1, s. 195; OSN 2, s. 20n.; Toman 1, s. 16.

Ivo Kořán, Marie Makariusová