ANEŽKA Česká-Přemyslovna 1211-2.3.1282

Z Personal
ANEŽKA Česká-Přemyslovna
Narození 1211
Místo narození asi Praha
Úmrtí 2.3.1282
Místo úmrtí Praha
Povolání

41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu

49- Náboženský nebo církevní činitel

ANEŽKA Česká-Přemyslovna, * 1211 asi Praha, † 2. 3. 1282 Praha, abatyše, dcera Přemysla Otakara I.

Poslední dítě Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Od tří let byla A. vychovávána ve slezském klášteře v Třebnici pod vlivem své tety sv. Hedviky. Od 1217 získávala vzdělání v klášteře premonstrátek v Doksanech u Litoměřic. Ve dvorských mravech se 1219–25 zdokonalovala u rakouského dvora vévody Leopolda VI. Stala se nástrojem sňatkové politiky, byla dvakrát zasnoubena, a to nejprve s Boleslavem, synem vratislavského knížete Jindřicha Bradatého a sv. Hedviky, a poté s Jindřichem Štaufským, synem císaře Fridricha II. O její ruku usiloval jako konkurent svého syna i sám císař a také anglický král. Po otcově smrti 1230 se A. rozhodla pro život v klášterní komunitě.

Za finanční podpory příbuzných zahájila A. brzy fundátorskou činnost. Pravděpodobně 1231 založila v Praze Na Františku velkolepě pojatý sdružený klášter minoritů (menších bratří) a klarisek, tj. dvojklášter, a tím i první zaalpský klášter pro ženskou větev Františkova řádu. Současně se zasloužila o fundaci špitálu sv. Františka z Assisi u kostela sv. Haštala v Praze na Starém Městě po vzoru špitálu založeného sestřenicí sv. Alžbětou Durynskou v Marburku. Ve prospěch pražského špitálu a jeho bratrstva podnikla další kroky. Přímluvami u papeže napomohla 1237 transformovat špitální bratrstvo v samostatný český řád křižovníků s řeholí sv. Augustina, který v 50. letech získal rovněž její zásluhou jako jediný za rozpoznávací znamení červenou hvězdu. Tehdy také umožnila přenést špitál na pravý břeh Vltavy do míst, kde končil Juditin most, a 1252 byl položen základní kámen k novým budovám. Opět pod vlivem Alžběty Durynské vstoupila 11. 6. 1234 do chudého řádu sv. Kláry. V klášteře, který předtím v Praze založila, složila věčné sliby a byla jmenována papežem Řehořem IX. abatyší. Usilovala jak o úpravu pravidel řehole sv. Benedikta, která byla klariskám předepsána, tak o nová pravidla věrnější duchu sv. Františka se základními články naprosté chudoby, kajícného života a přísného půstu. Této úpravy dosáhla však až sv. Klára, jejíž pravidla, blízká Anežčiným, papež schválil pro klarisky jako řeholi sv. Damiána. 1238 rezignovala A. na hodnost abatyše a byla pak titulována Soror Maior. Počátkem března 1282 zemřela v klášteře uprostřed trpících sester za hladomoru, který v Čechách vypukl 1280 a jehož konce se A. nedočkala.

A. lze přiřadit k mystičkám, k nimž kromě sv. Kláry patřily i její příbuzné sv. Alžběta Durynská a sv. Hedvika. A. mysticismus se projevoval sebetrýzněním včetně extrémního půstu, sklonem k životu v naprosté odloučenosti v tajné oratoři určené k modlitbám a kontemplaci navozující vnitřní spojení s Bohem, dále slyšením hlasů, extázemi, záchvaty pláče a častým přijímáním svátosti oltářní, které v té době nebylo běžné. Kristův kult vyznávaný horlivě A. dokazoval souznění s rozvíjejícím se náboženským proudem ženské mystiky.

A. napomáhala propojení českých zemí s kulturními centry Evropy i v oblasti výtvarného umění. Ke stavbě kláštera povolala stavební huť pravděpodobně ze Saska, a včlenila tak toto monumentální gotické dílo do slohového proudu rané gotické cisterciácko-burgundské architektury. Za pomoci Přemysla Otakara zbudovala ve svém klášteře Na Františku svatyni sv. Salvátora, Krista-Spasitele, s kryptou pro Přemyslovce. Pro větší úctyhodnost svatyně shromažďovala, za podpory řady příznivců včetně papeže, s velkou vášní ostatky svatých, a vytvořila tak monumentální mauzoleum svého rodu. Důmyslný vnitřní řád svatyně symbolizoval snahu o ochranu přemyslovské dynastie, jejíž apoteóza v podobě architektonického a výtvarného uspořádání měla souznění s oslavou Krista. V oblasti knižního umění podporovala A. klášterní skriptorium menších bratří, které zhotovovalo iluminované rukopisy. O zahraničních kontaktech A. svědčí i její korespondence a další písemnosti, které reflektují její náboženské a politické snahy, ale i úctu, již vůči ní chovali např. sv. Klára z Assisi a papežové Řehoř IX. a Inocenc IV. Spatřovali v ní následovnici sv. Anežky Římské a šířili její slávu v církevních kruzích.

Anežka byla silně spjatá s představiteli vládnoucí dynastie Přemyslovců a jejich mocensko-politickými ambicemi. Dokladem není jen všestranná pomoc mocných příbuzných, poskytovaná A. zakladatelským i jiným aktivitám od počátečních záměrů až po jejich realizaci, ale i její činnost směřující vždy k podpoře a prospěchu rodu. V domácí i zahraniční politice byla A. často rádkyní a prostřednicí svého bratra Václava I. Zasloužila se zvláště o ukončení války, kterou vedl se svým synem, jejím synovcem Přemyslem Otakarem. Také jeho, později jako českého krále, podporovala. Udržovala úzké vztahy také se svou nejmilejší sestrou Annou Českou, manželkou vratislavského knížete Jindřicha Pobožného, která štědře A. dílo podporovala (mj. darovala konventu zlatou kutnu a pallium, koberec a velké množství vosku). Podle A. vzoru založila ve Vratislavi křižovnický špitál sv. Alžběty. Z A. kláštera přišly do Vratislavi 1257 také první klarisky.

Pro účely kanonizace vznikly bezprostředně po A. smrti v klášteře a řádu záznamy o jejím životě a tři prosebné listy. Kolem 1330 byla sepsána legenda Vita Agnetis (Candor lucis eterne), snad v souvislosti s novým podnětem ke kanonizaci, který vzešel od její praneteře, královny Elišky Přemyslovny. První snahy o kanonizaci neuspěly pro složitost procesu a rostoucí napětí kurie k českému královskému dvoru i k minoritům. Husitství sice kanonizační snahy přerušilo, ale úcta k A. trvala. V 15. století byla uctívána zvláště od spolusester v Německu, které ji zařadily do seznamu františkánských svatých po bok Kláry. Zásluhu na tom měl františkánský kronikář M. Glassberger, původem Němec z Moravy, působící většinou v Norimberku. V Čechách oživil po delší době A. památku 1524 její stručný český životopis, jehož autor se opíral o dílo kronikáře františkánského řádu Bartoloměje z Pisy. Kolem 1666 přeložili jezuité z okruhu B. Balbína do češtiny nejstarší latinskou anežskou legendu. 1668 vyšly vedle čtyř listů sv. Kláry a A. životopisů od Pontana (Jiří Bartold z Mostu) a Bartoloměje z Pisy také legenda o sv. Anežce od jezuity J. Crugeria a opis starší anežské legendy od Jana Tannera. S dalším pokusem o svatořečení kolem 1679 souvisí řada listin z prostředí českých minoritů a františkánů, na něž navázal křižovník J. F. Beckovský. Jeho podrobné zpracování vyšlo 1701 česky a bylo přeloženo do němčiny a latiny. 1872 byl zahájen informační proces k dosažení tzv. ekvipolentního blahořečení, tj. potvrzení úcty. 1873 shrnul postulátor, redemptorista Jan Nepomucký Jenč, všechny do té doby známé údaje o A. a jejím klášteře v knize Anežka Česká, Přemyslovna. 28. 11. 1874 byla A. beatifikována. Od 1927 za podpory pražských arcibiskupů zesílily snahy o svatořečení blahoslavené Anežky. Úspěšná jednání, obnovená 16. 2. 1983 pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem, dovršilo svatořečení Anežky Přemyslovny 12. 11. 1989 papežem Janem Pavlem II.

L: A. Sláma, Rozbor legendy o blahoslavené Anežce. Výroční zpráva Zemské vyšší reálky v Telči (1898/9), 1899, s. 3n.; OSN 2, s. 316; W. Seton, Some new sources for the life of Blessed Agnes of Bohemia, London 1915; J. K. Vyskočil, Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy sv. Kláry, 1932; týž, Blahoslavená Anežka Česká, 1933; České dějiny 2/1, 1935, passim; J. Votočková- Joachimová, Anežka Přemyslovna, 1940; Z. Kalista, Blahoslavená Anežka Přemyslovna, in: Královny, kněžny a velké ženy české, 1941, s. 85n.; M. Mladějovská, Legenda o blahoslavené Anežce. Chebské zlomky, 1948; J. Beran, Listy sv. Kláry blahoslavené Anežce, in: Se znamením kříže, ed. J. V. Polc, Řím 1967, s. 95n.; týž, Boj blahoslavené Anežky České o řeholi Klářinu, in: tamtéž, s. 103n.; týž, Anežka tělem nenalezená, in: tamtéž, s. 113n.; J. Beran, Blahoslavená Anežka Česká, Řím 1974; J. Koudelka, Tři dopisy blahoslavené Anežce, in: Nový život 36/1984, s. 88n.; J. Němec, Úcta a proces svatořečení Anežky České, Řím 1987; Pragen. canonizationis beate Agnetis de Bohemia, virginis ordinis s. Clare, fundatricis monasterii s. Francisci Pragae (1211–1282). Positio super virtutibus ex offi cio concinnata, Romae 1987; J. V. Polc, Světice Anežka Přemyslovna, 1988; týž, Agnes von Böhmen 1211–82. Königstochter – Abtissin-Heilige. Von J. Polc mit Beiträgen von B. Sasse u. A. Zelenka und einer Einleitung von P. A. Waldstein-Wartenberg OSB. (Lebensbilder zur Geschichte der böhmischen Länder 6), München 1989; H. Soukupová, Anežský klášter v Praze, 1989, s. 345n. (kde další literatura); táž, Svatá Anežka Česká v legendě a skutečnosti, in: ĎaS 4, 1992, s. 11n.; E. Vlček, Čeští králové 1. Fyzické osobnosti českých panovníků 2. Postavy českých dějin očima antropologa, 1999, s. 42n.; V. Kybal, Svatá Anežka česká. Historický obraz ze 13. století, 2001.

P: tzv. druhé pokračování Kosmovo (do r. 1283); Český letopis Jindřicha Heimburského – Chronica Bohemorum; Kronika Zbraslavská – Chronicon Aulae Regiae; Kronika Františka Pražského – Chronicon Francisci Pragensis; Světová kronika Jana Marignoly – Cronica Boemorum; Kronika Neplachova – Summula chronicae tam Romanae quam Bohemicae; Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína; Mikuláše Glassbergera: Kronika čtrnácti generálních představených řádu menších bratří a Kronika řádu menších bratří observantů – Chronika seu brevis annotatio ex diversis chronicis et scriptis extracta, de omnibus generalibus Ministris in Ordine Minorum etc.; Větší česká kronika – Maior chronica Boemorum moderna.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Božena Kopičková