ANHALTU Kristián I. z 11.5.1568-17.4.1630

Z Personal
Kristián I. z ANHALTU
Narození 11.5.1568
Místo narození Bernburk (Německo)
Úmrtí 17.4.1630
Místo úmrtí Bernburk (Německo)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

z ANHALTU, Kristián I. (též Christian I. von ANHALT-BERNBURG), * 11. 5. 1568 Bernburk (Německo), † 17. 4. 1630 Bernburk (Německo), říšský kníže, falcký diplomat, vojevůdce

Získal vynikající vzdělání v duchu umírněného melanchthonského luterství, od něhož 1592 konvertoval ke kalvinismu. Mezi německými knížaty vynikal znalostí jazyků, humanitních disciplín a kameralistiky, navíc byl pokládán za vynikajícího mistra rytířských umění. Třebaže byl uveden ke dvoru Rudolfa II. (1577) a zúčastnil se císařského poselstva do Konstantinopole (1583), stále výrazněji se orientoval protihabsbursky. Osvojil si přesvědčení, že uspořádání Římsko-německé říše na základě augšpurského míru (1555) je neudržitelné a že i za cenu války je nutno dosáhnout změny, která by vedle katolíků a luteránů uznala za rovnocenné také kalvinisty (tohoto výsledku bylo skutečně dosaženo vestfálským mírem 1648).

A. získával vojenské a diplomatické zkušenosti při tažení do Francie (1592) na pomoc králi Jindřichovi IV., s nímž se osobně sblížil a s jehož spojenectvím počítal v protihabsburském zápasu. Za pobytu u císařského dvora v Praze (1594) odmítl přijmout velení nad vojskem táhnoucím proti Turkům a zanedlouho (1595) vstoupil do falckých služeb. Formálně byl místodržitelem Horní Falce, přiléhající k západním hranicím Čech, se sídlem v Amberku; ve skutečnosti však se stal hlavním tvůrcem politiky celého Falckého kurfiřtství. Jeho programem bylo povýšení Falce mezi evropské mocnosti ve spojenectví s Francií, Anglií a Nizozemím. Dílčích úspěchů dosáhl založením tzv. Unie, sdružující německé protestantské stavy (1608), a poté dynastickou aliancí s Anglií (sňatek kurfiřta Fridricha V. Falckého s Alžbětou Stuartovnou 1613). Při své dobrodružné a intrikánské povaze prokázal A. značnou diplomatickou obratnost, nikoli však schopnost realistického zvážení možností. Obrovské finanční nároky velkorysé politiky a reprezentace nebyla Falc schopna ekonomicky zvládnout a také plán na velkou protihabsburskou alianci se po atentátu na francouzského krále Jindřicha IV. (1610) začal drolit.

Tím většího významu nabývala falcká východní politika, orientovaná na možný rozklad habsburské monarchie po smrti bezdětného císaře Matyáše († 1619) a na získání české královské koruny pro Fridricha V. Falckého. A. jakožto ústřední postava německé kalvinistické politiky udržoval kontakty s opozičními stavy v rakouských, uherských a zvláště v českých zemích. Ve skupině protihabsbursky orientovaných středoevropských aristokratů, kteří se 1606–11 scházeli na zámku v Třeboni pod ochranou rožmberského vladaře Petra Voka, zastupoval A. zájmy falckých kurfiřtů a protestantské Unie. Spolu se svým agentem Th. Höckem, německým sekretářem Petra Voka, se snažil ovlivňovat i protihabsburskou opozici v českých zemích ve smyslu radikální falcké politiky. Jejím záměrem bylo vyčerpat Habsburky vnitřními rozpory uvnitř česko-rakousko-uherské monarchie, poté je svrhnout a nastolit vládu evangelíků. Zároveň A. sledoval vlastní zájmy, neboť se na základě účelové genealogické kombinace snažil získat část dědictví po posledním Rožmberkovi. A. říšská ani rodová politika nedosáhly bezprostředního úspěchu (získal jen finanční a zpravodajskou podporu ze strany Rožmberka), přispívaly však k dlouhodobějšímu propojení české, moravské a slezské opozice s falckou zahraniční politikou, což se plně projevilo v době českého stavovského povstání 1618 až 1620.

A. vytvářel politické předpoklady pro přijetí české koruny Fridrichem V. (1619) a v době tzv. zimního království řídil česko-falckou diplomacii a vojenství jako generalissimus spojené armády. Nedokázal však zvrátit nepříznivý vývoj, který se projevil zejména slabostí spojeneckých svazků Fridricha Falckého (nepodpořila ho ani protestantská Unie, jejímž byl Fridrich předsedou) a nedostatečným finančním zajištěním armády. V bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 byl A. vrchním velitelem česko-falckých vojsk, v kritické situaci ale neprojevil ani dostatečný strategický rozhled, ani odvahu k dalšímu boji. Hned po bitvě se vzdal obrany Čech a odešel s králem Fridrichem ze země. Ačkoli ještě nebylo definitivně rozhodnuto, počátkem 1621 dokonce opustil falcké služby. Tím se však nevyhnul achtu (říšské klatbě) ze strany Ferdinanda II., což jej donutilo k odchodu na švédské a poté dánské území. Tam setrval do 1624, kdy se dostavil do Vídně, aby se podřídil císaři a dosáhl zrušení achtu. Zhroucením velkorysých, avšak nerealistických plánů skončila A. neúspěšná politická dráha. Při dělení Anhaltského knížectví 1603 získal Kristián I. jeho část se sídelním městem a renesančním zámkem Bernburkem nad Sálou (v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko), kde se stal zakladatelem anhaltsko-bernburské knížecí linie (1603 až 1863). Tam 1624–30 strávil v ústraní zbytek života.

Ze šestnácti dětí Kristiána I. z A. a Anny, rozené hraběnky z Bentheimu-Tecklenburku, se jen pět dožilo dospělosti. Nejznámější byl syn Kristián II. z Anhaltu (1599–1656), od 1630 nástupce ve vládě nad Anhaltsko-bernburským knížectvím. Získal vzdělání na německých a švýcarských školách, procestoval Itálii a Anglii, 1616 vstoupil do vojska savojského vévody Karla Emanuela a táhl s ním proti Španělům. Od 1618 pobýval ve střední Evropě a sloužil v česko-falckém vojsku. V bitvě na Bílé hoře jako velitel jízdního střeleckého pluku arkebuzírů podnikl úspěšný útok proti císařským, ale v hrdinském boji proti přesile byl raněn a zajat. 1622 byl Habsburky ze zajetí propuštěn, takže mohl přispět ke smíření svého otce Kristiána I. s císařem Ferdinandem II. (1624). V úloze samostatného vládce se osvědčil jako reformátor správy svého se veroněmeckého knížectví, těžce postiženého třicetiletou válkou.

L: A. Gindely, Rudolf II. und seine Zeit 1600–1612, 1–2, 1862–65, passim; OSN 15, s. 179n.; H. G. Uflacker, Christian I. von A. und Peter Wok von Rosenberg, München 1926; NDB 3, s. 221n.; F. Kavka, Bílá hora a české dějiny, 1962, passim; V. Press, Calvinismus und Territorialstaat (Regierung und Zentralbehörden der Kurpfalz 1559–1619), Stuttgart 1970, passim; J. Bahlcke, Česko-falcké království (Motivy a působení zahraničně politické orientace Falce od české královské volby po ulmskou smlouvu 1619–1620), in: ČMM 111, 1992, s. 227n.; J. Pánek, Poslední Rožmberk, 1996, s. 166n.; P. Wolf a kol. (ed.), Der Winterkönig. Friedrich V. – der letzte Kurfürst aus der Oberen Pfalz (Katalog zur Bayerischen Landesausstellung – Amberg 2003), Augsburg 2003, s. 222n. a passim; Volker Press, Fürst Christian I. von Anhalt-Bernburg, Statthalter der Oberpfalz, Haupt der evangelischen Bewegungspartei vor dem Dreißigjährigen Krieg, in: Staat und Verwaltung in Bayern. Festschrift für Wilhelm Volker zum 75. Geburtstag, herausgeben von Konrad Ackermann und Alois Schmid, München 2003, s. 193–216.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Jaroslav Pánek