BĚLKA Jiří 7.4.1929-19.9.1989

Z Personal
Jiří BĚLKA
Narození 7.4.1929
Místo narození Narysov u Příbrami
Úmrtí 19.9.1989
Místo úmrtí Praha
Povolání 86- Televizní pracovník nebo reportér

BĚLKA, Jiří, * 7. 4. 1929 Narysov u Příbrami, † 19. 9. 1989 Praha, filmový a divadelní režisér, herec

Dětství prožil v rodném Příbramsku. Záliba k divadlu ho přivedla do Prahy, kde se 1947 zapsal na AMU. Při studiu působil současně 1950–51 jako asistent režie v Divadle Státního filmu (Divadlo Filmového studia) v Karlíně a 1951–52 (resp. do 1955) v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Tam za svého angažmá divadelního režiséra v Krajském oblastním divadle uvedl mj. 1952 Jiráskovu Samotu. Mezitím 1951 (udáváno též 1952) ukončil AMU. Absolvoval inscenací Tylovy Lesní panny v pražském divadle Disk. Ke knižnímu vydání hry (1951) napsal doslov. 1952 nastoupil vojenskou prezenční službu (do 1955); působil v Armádním uměleckém divadle. 1955 se stal režisérem Československé televize (do 1974), v 60. letech vedl její literárně dramatickou redakci. V televizi nastudoval především řadu televizních her, jako Štěstí, O neopětované lásce, Plášť Marie Terezie, tíhl k historickému žánru. Spolupracoval hojně s Jiřím Šotolou, spolužákem ze studií u Jiřího Frejky. 1962 natočil ve Filmovém studiu Barrandov svůj první krátkometrážní film Deštivý den. Hlavní roli ve střižním filmu o všedních událostech všedního dne zdravotní sestry Jany Černé ztvárnila Vlasta Chramostová. Téhož roku (25. 5. 1962) uvedl jako hostující režisér v Ústředním divadle čsl. armády (Divadle na Vinohradech) hru Arnolda Weskera Kuchyně. B. pohostinská inscenace znamenala tehdy průlom do dosavadního usilování vinohradské divadelní scény, vedené Lubošem Pistoriem, nacházející svou ztracenou uměleckou rovnováhu opět především v původních hrách. Od 1. 1. do 31. 7. 1966 působil B. jako externí umělecký vedoucí v Laterně Magice. Téhož roku se stal členem Ústředního výboru Svazu filmových a televizních umělců, o rok později i členem Výboru pro kulturu a informace. 2. 9. 1966 uvedl, opět jako host, v Divadle na Vinohradech ve své úpravě a režii Lermontovovu Maškarádu. Kritika inscenaci však vytkla přílišné zcivilnění do té míry, až hercům nebylo rozumět, a verš změněný často v prózu. Za svou činnost obdržel B. 1967 státní vyznamenání Za vynikající práci. 1968 natočil pro saarskou televizi Takovou lásku Pavla Kohouta. 1972 nastudoval podle dramatické montáže Jindřicha Honzla inscenaci o intimní korespondenci Karoliny Světlé a Jana Nerudy Román lásky a cti. Po odchodu z televize pracoval B. 1974–79 na poloviční úvazek v Divadelním ústavu ČSAV v Praze, 1977 podepsal Antichartu a 1978 inscenoval třídílnou hru o historii KSČ a VŘSR Přitažlivost země. Od 1979 působil na volné noze. Dobově byl oceňován jeho přínos v televizní dramatické tvorbě, zejména jeho přenosy divadelních inscenací. Z B. filmových režií pro televizi byly úspěšné Romance štědrovečerní (1963) v hlavních rolích s Vlastou Fabianovou a Emanem Fialou podle scénáře Jiřího Šotoly a Vladimíra Šiktance, dále drama podle románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný (1965), kde hlavní roli obsadil Luďkem Munzarem, televizní hra Jiřího Šotoly Bellevue (1969) o netalentovaném herci s Rudolfem Hrušínským, Blankou Bohdanovou a Radovanem Lukavským, historické drama Julián Odpadlík (1970 a 1982) s R. Hrušínským v hlavní roli, televizní dramatizace Poslední dopis (1973) na námět povídky Františka Langera v hlavní roli s Janem Třískou či Posel dobrých zpráv (1976) v titulní roli se Zdeňkem Řehořem a drama Tetinka (1977) podle scénáře Bohumily Zelenkové o zdánlivě obětavé a hodné osamělé ženě v titulní roli s Vlastou Fabianovou. S oblibou se B. věnoval také inscenování klasických děl např. Wildeovy komedie Jak je důležité míti Filipa (1979), kde hlavním hereckým představitelem se stal Josef Abrhám, nebo děl z historie jako Zikmund, řečený šelma ryšavá (1986), kde poslední okamžiky císařova života ztvárnil v hlavní roli R. Hrušínský, či historický příběh o vyšetřování jedné rebelie z roku 1680 Morové povětří (1987), inscenované podle literární předlohy Jiřího Šotoly. Ve svých televizních režiích dával B. s oblibou prostor také klasickým dílům české a světové literatury jako Jiráskově Lucerně, Klicperovu Zlému jelenu (1962), Lermontovově Maškarádě (1963) aj. Do diváckého povědomí vstoupily jeho inscenace, v nichž hlavní role ztvárňovali jak přední talentovaní čeští herci, tak herci režimní (Jiřina Švorcová vystoupila např. v třetině B. inscenací).

D: z dalších režií: Hra o životě a smrti (J. Šotola, 1965); Doktor a běsi (Thomas, 1966); Waterloo (J. Šotola, 1967); Štěstí (1973); Dům u paní Bernardy (1975); Břetislav a Jitka (1977); Smrt krále Václava (1983); Polní mše (1988).

L: A. Stránská, in: Divadelní noviny 5, 20. 6. 1962, s. 7; Divadlo na Vinohradech 1907–1967, 1968, passim; Divadelní noviny 13, 1969, 8. 10. 1969, s. 7; O. Šrámek, O jednom dluhu, in: Scéna 14, 30. 10. 1989, s. 10; MČE 1, s. 405; Kdo je kdo v Československu 1, s. 67; ČBS, s. 36; Mladá fronta Dnes 11. 9. 1999, s. 10; Tomeš 1, s. 72; V. Trantina a kol., Velký slovník osobností věd a kultury příbramského regionu, 2001, s. 21; Český hraný fi lm IV, 1961–1970, 2004, s. 54.

P: Biografický archiv ÚČL; Archiv Divadelního ústavu Praha.

Marcella Husová