BŘETISLAV Přemyslovec †14./15.6.1197

Z Personal
BŘETISLAV Přemyslovec
Narození ?
Úmrtí v noci 14./15.6.1997
Místo úmrtí Cheb
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel

BŘETISLAV Přemyslovec (též Jindřich Břetislav), * ?, † v noci 14./15. 6. 1197 Cheb, kníže, pražský biskup

Správné znění jména je nejisté. Kronikář Jarloch ho zná jako biskupa Jindřicha, v pravých listinách je jmenován pouze Jindřich, ve falzech 13. století téměř důsledně Břetislav nebo „Jindřich, též Břetislav“. Tato skutečnost vedla některé historiky (P. Hilsch, J. Žemlička) k pochybnostem o jménu Břetislav. Druhé pokračování Kosmovo ho však jako biskupa nazývá Jindřich, ale jinde Břetislav, kníže a biskup. Ačkoli on sám a církevní činitelé dávali zjevně přednost jménu Jindřich, je zřejmé, že jméno Břetislav bylo, zřejmě jako původní, zakořeněno v povědomí české společnosti. Jméno Jindřich mohl přijmout na studiích ve Francii, kde slovanské jméno bylo nesrozumitelné, možná s podjáhenským svěcením. Jako Brecizlaus dux et episcopus byl uveden rovněž v podlažickém nekrologiu, jehož dochované znění pochází z dvacátých let 13. století (s použitím starších předloh) a je málo pravděpodobné, že by údaj uvedený v nekrologiu neměl opodstatnění.

Syn Přemyslovce Jindřicha († po 1. 8. 1168), bratra krále Vladislava II., a Markéty neznámého rodu, vnuk knížete Vladislava I., bratranec knížete Bedřicha (1178–1189). B. sestry Alžběta a Markéta byly řeholnice, postupně prelátky (představené) v Doksanech. Někdy se v literatuře objevuje chybná informace, že byl bratrem Konráda Oty.

Otec působil v družině Vladislava II. B. byl zřejmě od dětství predestinován pro církevní dráhu. Studoval v Paříži, kde se mu na jedné z nejprestižnějších škol té doby dostalo moderního teologického vzdělání. Po návratu vystupoval jako probošt vyšehradský, jímž se stal nejpozději 1181, pokud ovšem tento úřad nezastával již před odchodem na studia. 13. 3. 1182 ho salcburský arcibiskup Přemyslovec Vojtěch, bratr vládnoucího knížete a B. bratranec, v chóru Pražského kostela vysvětil na jáhna a na Zelený čtvrtek 25. 3. 1182 byl zvolen za pražského biskupa. Před letnicemi (16. 5.) se spolu s olomouckým zvolencem Pelhřimem odebral do Mohuče, kde oba obdrželi od Fridricha Barbarossy investituru, 22. 5. byl B. vysvěcen na kněze a 23. 5. na biskupa.

Úřad nastupoval v neklidné době, kdy boje o trůn v Čechách vedly k občanské válce. Vládnoucí kníže Bedřich však s pomocí císaře Fridricha Barbarossy nakonec 1182 uhájil své postavení jak proti Konrádu Otovi, tak o dva roky později proti Václavovi. Biskup do těchto sporů otevřeně nezasahoval. Snahy B. o prosazení církevní reformy a osvobození české církve z područí knížete i osobní ambice biskupa z knížecího rodu vedly však k neshodám mezi biskupem na jedné a knížetem a světskou politickou reprezentací země na druhé straně. Od poloviny osmdesátých let se biskup nezúčastňoval politických jednání, na skutečné i domnělé křivdy ze strany knížete Bedřicha, knížecích úředníků a šlechty odpovídal církevní klatbou, což vyvolávalo zvýšené napětí. Sebevědomý biskup si současně nárokoval postavení říšského knížete duchovního stavu podléhajícího pouze císaři. Od 1186 pečetil jako první z pražských biskupů své listiny vlastní autentickou pečetí. Na podzim 1186 se vydal se skvělou družinou k císařskému dvoru, kde hodlal prosadit své požadavky. Řešení této záležitosti však Fridrich Barbarossa odložil na jednání říšského sněmu v Řezně v březnu 1187. B. se zdržoval v blízkosti císařského dvora, i když mu dlouhodobý pobyt se sedmdesáti jezdci působil značné finanční problémy. Náklady na polovinu jezdců a koní sice převzal Barbarossa, přesto finanční těžkosti B. přetrvávaly. Až krátce před sněmem se vrátil do Čech, svolal opaty a pražské kanovníky a spolu s nimi odjel do Řezna. Současně předvolal Fridrich Barbarossa na sněm knížete a celou českou politickou reprezentaci. Tam dosáhl B. v přítomnosti četných duchovních i světských představitelů říše svého cíle. Český kníže neobhájil své stanovisko, podle kterého má být biskup pouze knížecím kaplanem. Zvláštním privilegiem se zlatou bulou prohlásil císař příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti.

Z doby B. biskupství se dochovaly především zprávy o donacích církevním institucím, směně majetku a jejich konfirmacích. Kromě toho, že podporoval řeholní řády působící v Čechách, povolal 1190 do země jako nový řád strážce Božího hrobu (klášter u Sv. Petra na Zderaze).

Postavení pražského biskupa jako říšského knížete podřízeného pouze císaři respektoval, byť nerad, kníže Bedřich i jeho nástupce Konrád Ota. Zdá se, že s ním měl biskup poněkud lepší vztahy než s jeho předchůdcem. Za jeho vlády opět častěji vystupoval při politických jednáních. Římské jízdy Jindřicha VI., pro Konráda Otu osudné (zemřel na epidemii při obléhání Neapole 9. 9. 1191), se však B. se svým knížetem nezúčastnil. Za krátké vlády knížete Václava II. ze soběslavské větve Přemyslovců (září/říjen 1191–začátek roku 1192) se připojil B. k protiknížecí opozici. Když 1192 Přemysl, syn Vladislava II. a biskupův přímý bratranec, dobyl Pražský hrad a Václava svrhl, využil B. skutečnosti, že si Václav ještě nestačil dát udělit Čechy v léno, zajel na začátku roku 1192 k císaři Jindřichovi VI. a zajistil české knížectví Přemyslovi. Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich se měl stát markrabím moravským. Za splnění své žádosti slíbil B. císaři 6 000 hřiven a osobně se za ně zaručil. Přemysl však peníze nezaplatil, proto byl na podzim 1192 B. cestou na pouť do Santiaga de Compostela zadržen a Jindřich VI. mu přikázal nucený pobyt na císařském dvoře nebo v Chebu, dokud nebude dlužná částka uhrazena. B. se dále na ambiciózního bratrance neohlížel. Udal císaři Přemyslovu účast v proticísařském spiknutí, ten Přemysla na sněmu ve Wormsu v červnu 1193 sesadil, Čechy udělil v léno pražskému biskupu B. a odpustil mu celý dluh. Ten podržel nadále oba úřady, role pražského biskupa jako říšského knížete a prostředníka mezi císařem a českým knížetem tím definitivně skončila. B. shromáždil vojsko a táhl do Čech proti Přemyslovi. S podporou duchovenstva a velké části šlechty, která přecházela na jeho stranu, dobyl po čtyřměsíčním obléhání před Vánocemi 1193 Prahu a na své odpůrce uvalil církevní klatbu. Energicky se ujal vlády. V krátké době dobyl i Moravu. Aby omezil možnost vytvoření opozice, izoloval Přemysla, nechal pod dohledem i zbývající Přemyslovce zdržující se v českých zemích. Zajal moravského markrabího Vladislava Jindřicha, dovezl ho do Prahy a držel ho u dvora, rovněž Děpoltice zbavil údělu a připoutal je ke dvoru. Syny Oty III. Olomouckého Vladimíra a Břetislava dosadil jako údělná knížata do olomouckého údělu, syny Vratislava Brněnského Spytihněva a Svatopluka do brněnského údělu. Svou politiku nadále orientoval na říši. Pravidelně navštěvoval dvůr Jindřicha VI. V roce 1194 ho vojensky podpořil proti míšeňskému markrabímu Albrechtovi. Na zločiny a škody, které vojsko spáchalo, reagoval kníže a biskup v jedné osobě slzami, zvýšenou zbožností, modlitbami a bohoslužbami za duše padlých, rozdáváním almužen a obdarováváním kostelů (především chrám sv. Víta na Pražském hradě a sv. Petra a Pavla na Vyšehradě). V tomtéž roce poskytl Jindřichovi VI. početné vojsko pro italskou výpravu, byť se jí sám nezúčastnil. 6. 12. 1195 přijal spolu s císařem a říšskými knížaty ve Wormsu kříž a hodlal se s českou šlechtou vydat na křížovou výpravu, kterou Jindřich VI. tehdy připravoval. Měla být zahájena v prosinci 1196. Císaře však zdržely události v Itálii, B. mezitím onemocněl, takže tažení bylo odloženo.

Své postavení v Čechách opíral o přední šlechtice. Protože po ovládnutí obou úřadů preferoval knížecí úřad před biskupským, pověřoval výkonem církevních povinností (zrušení klatby, svěcení kněží) olomouckého biskupa. Ačkoli B. získal náležité vzdělání církevního preláta a bylo možno si od jeho působení v biskupském úřadě slibovat nápravu církevních poměrů, nedosáhl v tomto směru významnějších výsledků. Kněžská manželství zůstávala za jeho úřadu samozřejmostí, ani představení klášterů neplnili náležitě své povinnosti, jak konstatoval papežský legát Petr z Capuy, který 10. 3. 1197 přijel do Prahy v rámci své cesty do Bavorska a do Čech, kde měl získat podporu pro připravovanou křížovou výpravu. Když při svěcení kněží žádal od svěcenců složení slibu čistoty, ti se vzbouřili a kardinál se musel zachránit útěkem. B. byl nucen vyslat žoldnéře, aby vzpouru uklidnili, její původce vsadil do vězení nebo poslal do vyhnanství.

V květnu 1197 využil Přemysl B. nemoci, vrátil se do Čech a znovu se pokusil o dobytí Prahy, prozatím neúspěšně. Nemocný B. se však necítil v Praze bezpečně a dal se na konci května dopravit do Chebu, kde zemřel. Byl pohřben v Doksanech vedle své matky Markéty.

L: M. Bláhová – J. Frolík – N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české 1. Do roku 1197, 1999, s. 651n.; P. Hilsch, Die Bischöfe von Prag in der frühen Stauferzeit, München 1969, s. 168n.; V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, rejstřík; J. Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 1997, rejstřík.

P: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae 1 (ed. G. Friedrich), 1904–1907, rejstřík; Letopis Jarlocha, opata kláštera Milevského (ed. J. Emler), in: FRB 2, 1874, s. 461n.; Druhé pokračování Kosmovy kroniky, in: Pokračovatelé Kosmovi (ed. M. Bláhová – Z. Fiala), 1974, passim; B. Dudík, Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte, 1852, s. 414; R. Nový, Listiny pražských biskupů XI.–XIV. století, 1960.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová