BARTOŠ Jan Zdeněk 4.6.1908-1.6.1981

Z Personal
Jan Zdeněk BARTOŠ
Narození 4.6.1908
Místo narození Dvůr Králové nad Labem
Úmrtí 1.6.1981
Místo úmrtí Praha
Povolání

77- Hudební skladatel

61- Pedagog

BARTOŠ, Jan Zdeněk, * 4. 6. 1908 Dvůr Králové nad Labem, † 1. 6. 1981 Praha, hudební skladatel, pedagog, houslista, sbormistr, dirigent

Základy houslové hry získal u venkovského učitele Františka Šafky, později soukromě u Karla Hršela v Hradci Králové. 1924 ukončil dvouletou obchodní školu a stal se úředníkem. 1928 sestavil vlastní hudební soubor a 1929–31 byl koncertním mistrem orchestru francouzské námořní společnosti v Marseille. Procestoval Středozemí, Blízký i Dálný východ, východní Afriku a Madagaskar. Po krátkém působení v Paříži se od 1933 dále hudebně vzdělával v Praze. Nejprve studoval hudební teorii na odborné škole pro hudební pedagogy při Uměleckém sdružení českých učitelek hudby, poté kompozici na pražské konzervatoři u Otakara Šína (1935–39) a na skladatelské mistrovské škole, kterou absolvoval 1943 u Jaroslava Křičky. Mezitím byl houslistou několika orchestrů (mj. FOK). Krátce vyučoval hudební výchovu na středních školách, po osvobození vedl mládežnický soubor Jana Švermy v Motorletu v Praze-Jinonicích, pracoval na ministerstvu kultury, poté byl dva roky (do 1958) vedoucím hudebního odboru ministerstva školství a kultury. 1959–61 vedl jako šéfredaktor hudební redakci Státního nakladatelství krásné literatury hudby a umění. Od 1958 až do konce života vyučoval hudebněteoretické předměty na pražské konzervatoři (skladbu, hudební formy, analýzu, hudební nástroje). V době tzv. normalizace se 1972 výrazně zapojil do činnosti nově ustaveného Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (SČ- SKU) a stal se předsedou Mozartovy obce v ČSSR (od 1971). Napsal mnoho děl ze všech kompozičních žánrů. Nejvíce byla ceněna tvorba komorní, kde nejlépe uplatnil své spontánní muzikantství. Jeho kompoziční styl se vyznačoval řemeslnou poctivostí, ale často trpěl stylovou nevyhraněností a přílišným tradicionalismem. 1955 získal vyznamenání Za vynikající práci, 1973 byl jmenován zasloužilým umělcem. Napsal interpretačně vděčné instruktivní skladby a několik popularizačních knížek, např. Čtení o hudebních formách (1960), Hudba volá SOS (1969), Breviář posluchače hudby (1983).

D: orchestrální tvorba: 7 symfonií; Concertino pro fagot a orchestr, 1943; Koncert pro hoboj a smyčce, 1963; Koncert pro violu a smyčce, 1970; Koncert pro housle a smyčcový orchestr, 1972; komorní tvorba: 11 smyčcových kvartetů; Divertimento č. 1 pro devět dechových nástrojů, 1956; Meditace na Štursova „Raněného“ pro ženský hlas a smyčcové kvarteto, 1956; Sonáta pro klavír č. 2 „Giocosa“, 1959; Harfové trio, 1961; Preludia pro flétnu a klavír, 1963; Sonety o Praze pro recitaci, smyčce a harfu, 1966; Trio pro housle, violu a violoncello, 1967; Hudba pro klarinet a fagot, 1974; Divertimento č. 12 pro flétnu, lesní roh, violoncello a klavír, 1972; Trio pro housle, violu, violoncello a komorní orchestr, 1975; Fantazie pro violu sólo, 1980; vokální tvorba: Běžec míru, kantáta, 1948; Poselství, kantáta, 1960; Tři písně o pražských kašnách, 1965; Zpěv domova, smíšený sbor na slova Vladimíra Stuchla, 1968; Dětem – cyklus písniček na slova Z. Kriebla, 1972; Lidice, kantáta na slova V. Bezděkovského, 1976; opery: Prokletý zámek, 1951; Útok na nebe, 1965; balety: Hanuman, 1941; Mirella, 1956; Král manéže. Groteskní pantomima, 1963; Balada jutská, 1971; opereta: Je libo ananas?, 1956.

L: M. Sobotka: J. Z. B. (informační brožura), 1973; nekrolog Hudební rozhledy 1981, č. 10; Příloha věstníku Bertramka, 12, 3/1981; Č. Gardavský a kol., Skladatelé dneška, 1961, s. 28n.; Archiv SČSKU, 1975, s. 51n.; Čeští skladatelé současnosti, 1985, s. 17n.; HS 1, 55n.; Malá encyklopedie hudby, 1983.

Jindřich Bajgar