BARVÍŘ Jindřich Ladislav 15.7.1863-26.5.1952

Z Personal
Jindřich Ladislav BARVÍŘ
Narození 15.7.1863
Místo narození Choltice u Pardubic
Úmrtí 26.5.1952
Místo úmrtí Jílové u Prahy nebo Praha
Povolání

11- Geolog

26- Bánský odborník nebo energetik

BARVÍŘ, Jindřich Ladislav, * 15. 7. 1863 Choltice u Pardubic, † 26. 5. 1952 Jílové u Prahy nebo Praha, geolog, historik, báňský odborník

Pocházel z rodiny mlynáře. 1873–81 studoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, od 1881 přírodní vědy, zejména chemii a mineralogii, na filozofické fakultě české univerzity v Praze. Zároveň se zabýval archivním výzkumem a výsledky publikoval v Časopisu Musea Království českého a v Památkách archeologických. 1886 uveřejnil dějiny města Chocně. 1885–89 byl vychovatelem u hraběte Jindřicha Haugwitze v Náměšti nad Oslavou. Tam shromáždil materiál k prvním petrografickým pracím o granulitech a serpentinitech (hadcích) ze západní Moravy. 1889–92 pokračoval ve studiu mineralogie na univerzitě ve Vídni u A. Schraufa; pod jeho vedením uveřejnil články o korundu z Cejlonu a Pokojovic (Třebíčsko). 1893 studoval na německé univerzitě v Greifswaldu u E. Cohena mikroskopické metody petrografického výzkumu, podle nichž pak zpracoval většinu hornin z Moravy. Po návratu do Prahy působil od 1893 jako asistent v Mineralogickém ústavu české univerzity. 1894 se habilitoval pro obor petrografie a 1903 byl jmenován mimořádným profesorem. Zároveň 1897–1910 učil na reálce na Žižkově. Na univerzitě ve Vídni tehdy neexistovala řádná profesura pro obor petrografie, nemohla být proto pro B. zřízena ani v Praze. 1910 tedy přijal místo ředitele české reálky v Plzni, 1919–26 učil na pražských středních školách. Po odchodu do důchodu žil střídavě v Praze a v Jílovém u Prahy. B. jako první studoval mikroskopicky metamorfované horniny z jižních Čech (z moldanubika), granulity z okolí Prachatic, Křišťanova a Adolfova, ruly z grafitového (tuhového) ložiska u Černé. Prokázal, že grafit vznikl při metamorfóze původně sedimentárních (usazených) hornin. Od 1895 se zaměřil na výzkum středočeských ložisek zlata (Jílové, Štěchovice, Nový Knín aj.) a hornin v jejich okolí, které určil jako zbřidličnatělé vyvřeliny (porfyry, zelenokameny). Zastával v té době již překonanou teorii laterální sekrece, podle níž zlato v rudních žilách pocházelo z hornin v okolí žil, ze kterých mělo být vyluhováno chladnými vodami povrchového původu. Pro sirníky provázející zlato připouštěl hlubinný původ (1901). Zabýval se i dějinami hornictví v Kutné Hoře. Prováděl archivní báňskohistorický výzkum těžby zlata v Čechách (navázal na syntézu Františka Pošepného z 1895). Uveřejnil návod pro mikroskopické určování živců podle optických vlastností (1896, 1902). Zasloužil se o vytvoření české petrografické terminologie. Instaloval petrografickou sbírku mineralogického oddělení Národního muzea v Praze. Zajímala ho rovněž teoretická chemie a fyzika, studoval vztahy mezi atomovými hmotnostmi a fyzikálními vlastnostmi prvků. Po přerušení výzkumné činnosti během působení v Plzni od 1923 publikoval převážně v regionálních časopisech Vltavské proudy a Posázavský týdeník články o dějinách a hornictví v Jílovém, Novém Kníně, Kamýku nad Vltavou, často popularizačně a vlastivědně zaměřené. Usiloval o obnovu dolování v Jílovém. Jeho práce z 20.–40. let byly částí odborné veřejnosti ostře kritizovány. Celkově uveřejnil 276 prací (včetně popularizačních), z toho 115 o problematice českého zlata. Jako vysokoškolský pedagog vychoval řadu vynikajících mineralogů a petrografů, mj. pozdější profesory Josefa Kratochvíla, Františka Slavíka, Vojtěcha Rosického, Josefa Woldřicha. 1896 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 1900 dopisujícím členem České akademie věd a umění. Spolu s Emanuelem Bořickým patřil k průkopníkům české mikroskopické petrografie a zakladatelům moderní české petrografické školy.

D: Ženský klášter v Boře a tři zaniklé Újezdce u Horažďovic, in: Památky archeologické 12, 1883, s. 377n.; Děje města Chocně, 1886; Korund von Pokojowic bei Okříško im westlichen Mähren, in: Věstník KČSN, třída matematicko-přírodovědecká, 1893, č. 12; O některých serpentinech západní Moravy a horninách amfi bolických, je provázejících, in: tamtéž, 1893, č. 18, č. 31; Über die Struktur des Eklogits von Neuhof (Nový Dvůr) bei Rochovan im westlichen Mähren, in: tamtéž, 1894, č. 16; O granulitových „ellipsoidech“ u Prachatic a Křišťanova, in: tamtéž, 1896, č. 35; O poloze měst Kasurgis, Marobudum a Luppie dle Ptolemaia, in: Sborník České společnosti zeměvědné, 1899, č. 3, s. 74n.; Úvahy o původu zlata u Jílového a na některých jiných místech v Čechách, in: Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech 12, 1901, č. 1; Zusatz zu den Bemerkungen über die Verhältnisse zwischen dem Atomgewicht und der Dichte bei einigen Elementen, in: Věstník KČSN, třída matematicko-přírodovědecká, 1905, č. 2; Zur Frage der Entstehung der Graphitlagerstätte bei Schwarzbach in Südböhmen, in: tamtéž, 1905, č. 22 ; Ze zlatých hor Jílovských, 1927; O místě zlatonosných Psích hor u Vltavy, in: Vltavské Proudy, 17, 1938, č. 7, s. 2; O hornické práci po zlatě v širším okrsku starého dolu Kocouru na Jílovsku (hlavně v letech 1693 až 1761), 1941.

L: F. Slavík, in: Věstník Státního geologického ústavu 9, 1933, s. 167n.; Časopis pro mineralogii a geologii 8, 1963, s. 101n.; I. Laube a kol., J. L. B., in: Rozpravy Národního technického muzea 33, 1967, s. 195 (se soupisem bibliografie); A. Šlechtová – J. Levora, Členové České akademie věd a umění 1890–1952, 2004, s. 32.

Pavel Vlašímský