BEDŘICH ze Strážnice ?1400-22.10.1459

Z Personal
BEDŘICH ze Strážnice
Narození před 1400
Úmrtí 22.10.1459
Místo úmrtí Potštejn
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel

45- Voják nebo partyzán

BEDŘICH ze Strážnice, * před 1400 ?, † 22. 10. 1459 Potštejn u Vamberka, husitský kněz, táborský polní hejtman

Pocházel z moravského vladyckého rodu. Jeho kariéra započala přijetím kněžského svěcení, patrně 1417 na hradě Lipnici spolu s budoucím radikálním táborským knězem Václavem Korandou starším a dalšími, od světícího biskupa nikopolského Heřmana z Mindelheimu. B. se podílel na budování táborské církve. Účastnil se poutí lidu na hory 1419, nebyl však aktivním kazatelem (označován jako „páter němý“). Již 1420 přišel do Tábora, kde prožil období sbratřujícího nadšení, tehdy však už byl činný i vojensky. Ještě téhož roku odešel na Moravu. V Nedakonicích u Uherského Hradiště se pokusil založit „moravský Tábor“. Osobně se účastnil vyplenění klášterů na Velehradě a v Uherském Brodě 1421. Provázela ho pověst krutého vojevůdce. Následující léta strávil na Moravě. Tehdy pravděpodobně získal predikát „ze Strážnice“. Jeho diplomatické a vojenské nadání se uplatnilo při vyjednáváních husitů s králem Zikmundem 1424, kdy pobýval i v Uhrách. 1425–26 se účastnil vojenských akcí na obranu husitských pozic na jižní Moravě proti vojskům rakouského vévody Albrechta Habsburského, který si činil nárok na titul moravského markraběte. 1426 zastupoval tábority ve vedení břeclavské posádky. Jeho kontakty s polskými vojenskými veliteli z doprovodu Zikmunda Korybutoviče ho přivedly s husitskými výpravami 1428–30 do Slezska. Na počátku 30. let 15. století získal postavení táborského místodržitele v husity dobytém slezském Němčí (dnešní Niemcza mezi Kladskem a Vratislaví). Stal se jedním z předních husitských politiků a diplomatů. Byl členem husitského poselstva do Krakova 1431, jehož cílem bylo připravit uznání husitského učení na všeobecném církevním koncilu. 1432 se účastnil spanilé jízdy do Lužice. 1433 vedl spolu s Janem Pardusem z Hrádku táborské vojsko na výpravu nejprve do Rakouska a pak do Horních Uher (na Slovensko) přes Horní Slezsko a Halič. Dobyli Kežmarok a kremnickou mincovnu a s kořistí se přes Pováží a Moravu vrátili do Čech. B. se pak už asi nevrátil do Slezska a zůstal v Čechách. Není známo, zda se účastnil táborského obléhání Plzně 1433–34. Před bitvou u Lipan 30. 5. 1434 se pokoušel přemluvit stranu Prokopa Holého ke smíru s panskou jednotou. Když neuspěl, ještě před bitvou bojiště opustil se třemi sty jezdci. Vrátil se zpátky do slezského Němčí, kde zradou padl do zajetí. Po vyjednávání zemského správce Aleše Vřešťovského z Rýzmburka s vratislavským biskupem Konrádem byl ještě 1434 propuštěn, táboři však museli opustit Němčí a další slezská města. B. se od 1435 stal velitelem táborské posádky v Kolíně.

Druhá polovina 30. let 15. století patřila k vrcholům B. politické kariéry. 1435 byl čelným představitelem táborské delegace na jednání s králem Zikmundem, papežskými legáty a českými pány. Podařilo se mu dosáhnout příslibu uznání hospodářských i náboženských svobod města Tábora a jeho spojenců. Dostal se do konfliktu s panskou stranou a v hádce s Vilémem Kostkou z Postupic byl těžce zraněn mečem. 1436 stál v čele jednání s Oldřichem z Rožmberka a Přibíkem z Klenové, zástupci krále Zikmunda, o formulaci úmluvy mezi Táborem a králem, ve které měly být stvrzeny Zikmundovy přísliby z Brna. Dohoda byla uzavřena 18. 11. 1436 v Praze. Současně získal B. od Zikmunda Kolín s dalšími vesnicemi a dvory (vesměs bývalá panství sedleckého, zbraslavského i strahovského kláštera). V Kolíně si začal budovat rodový hrad Lapis refugii (Skála útočištná). Protislužbou B. v březnu 1437 vyjednal smír mezi Hradcem Králové, ovládaným sirotky, a panovníkem. Po Zikmundově dobytí hradu Sionu a popravě táborského hejtmana Jana Roháče z Dubé (9. 9. 1437) se stal i B. Zikmundovým opovědníkem (odpůrcem). Zbytky táborských vojsk, včetně přívrženců B., odešly na Moravu, zpustošily kartouzský klášter v Dolanech u Olomouce a dočasně dobyly Litovel. Následně se obrátily proti Praze, Zikmund před vojenskou hrozbou z města odjel a krátce nato zemřel ve Znojmě (9. 12. 1437). B. se pak výrazně angažoval ve prospěch kandidatury polského prince Kazimíra na český trůn proti nárokům Ladislava Pohrobka (syna Albrechta Habsburského a Alžběty, Zikmundovy dcery). Byl vůdcem českého poselstva k polskému dvoru na jaře 1438, které docílilo, že polský stavovský sněm doporučil dvoru přijmout nabídku české koruny. Po návratu do Čech připravoval půdu pro příjezd polské výpravy, která se ale opozdila. Albrecht vstoupil do Prahy a byl korunován králem (29. 6. 1438). B. se pokusil se svými českými i polskými spojenci zabránit mu v převzetí moci, na dobytí Prahy však neměl dost sil. K nerozhodným bojům mezi ním a vojsky Albrechta došlo u Tábora v létě 1438. Na podzim boje pokračovaly v oblasti severočeských měst táborského svazu (Žatce, Loun a Slaného), při kterých byla vojska husitského svazu poražena 23. 9. 1438 u Želenic. B. vojensky podpořil Louny a angažoval se za propuštění husitského teologa Petra Payna ze zajetí Buriana z Gutštejna (k němuž došlo až 1440). Po příměří mezi Albrechtem a Poláky uzavřeném v Namyslově (Namysłów u Vratislavi) 10. 2. 1439 B. opustil Louny a v Praze krátce nato i on uzavřel příměří s habsburskou stranou.

Po Albrechtově smrti (27. 10. 1439) B. znovu podporoval polskou kandidaturu na český trůn, čímž se dostal do konfliktu s kališnickou šlechtou a duchovenstvem. 1443 ho táborští kněží, které obeslali Ptáček a Rokycana před soud, pověřili jednáním o podmínkách, za nichž by byli ochotni se k soudu dostavit. O důstojných podmínkách pro disputaci se B. spolu s vůdčím táborským teologem Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova pokoušel jednat na synodním shromáždění v Praze, kde však neuspěli. K disputaci nakonec došlo za podmínek pro tábority nevýhodných na sjezdu (synodě) v Kutné Hoře v červenci 1443 a na zemském sněmu v Praze 1444. Táborské učení tam bylo zamítnuto a odsouzeno. Táborští kněží a B. se poté vzájemně obviňovali z chyb, ke kterým došlo při vedení sporu. Od začátku 40. let byl B. jako držitel Kolína členem rady kouřimského landfrídu a v řadě sporů mezi členy landfrídu vystupoval jako uberman (rozhodčí). Sám však měl četné konflikty, z nichž nejzávažnějším byl spor s někdejším táborským hejtmanem Ondřejem „Ondráčkem“ Keřským z Řimovic. 1446 se B. účastnil obléhání a dobytí Ondráčkova hradu Paběnic (u Kutné Hory). Když se Jiří z Poděbrad zmocnil 1448 Prahy, B. uzavřel smlouvu s Oldřichem z Hradce o vzájemné podpoře proti němu a převzal na čas do zástavy zlatý kříž z karlštejnského zemského pokladu. V řadách odpůrců Jiřího z Poděbrad (Strakonická jednota) setrval i v následujícím roce, nakonec však byl přinucen uznat jeho mocenskou převahu a podřídit se mu (1450). Poslední léta života se B. politiky částečně stranil. Neúčastnil se ani konfliktu Jiřího z Poděbrad, ke kterému došlo po jeho zvolení zemským správcem (1452). B. se nepodařilo uhájit ani kolínské panství, přestože mu je nastávající král Ladislav Pohrobek 1453 potvrdil. Panství musel vydat Jiřímu z Poděbrad výměnou za hrad Potštejn ve východních Čechách.

B. byl dvakrát ženatý. V souvislosti s prvním manželstvím se prameny zmiňují o jeho synech, v souvislosti s druhým manželstvím s polskou šlechtičnou Alžbětou hovoří o jednom synovi a třech dcerách.

L: A. Molnár, Táborský kněz a hejtman B. ze Strážnice, in: Na rozhraní věků. Cesty reformace, 1985, passim; A. Sedláček, Potštejn, in: Hrady, zámky a tvrze Království českého 2, 1883, s. 1n.; R. Urbánek, České dějiny III: Věk poděbradský 1–3, 1915, 1918, 1931; A. L. Krejčík, Konec táborského hejtmana kněze B. ze Strážnice, in: ČMZM, 1916; F. Šmahel, Husitská revoluce 2–4, 1996, passim; F. Šmahel (autorský kolektiv), Dějiny Tábora 1, 1988, passim.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eva Doležalová