BENEŠ TŘEBÍZSKÝ Václav 27.2.1849-20.6.1884

Z Personal
Václav BENEŠ Třebízský
Narození 27.2.1849
Místo narození Třebíz u Slaného
Úmrtí 20.6.1884
Místo úmrtí Mariánské Lázně
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 50- Náboženský publicista

63- Spisovatel

BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav (vl. jm. Beneš, Václav), * 27. 2. 1849 Třebíz u Slaného, † 20. 6. 1884 Mariánské Lázně, spisovatel

Narodil se v chudé písmácké rodině venkovského krejčího, byl vnukem známého selského buditele Martina Šarocha. Dostalo se mu výchovy jedináčka, protože jeho sourozenci zemřeli v kojeneckém věku. Velký vliv na formování jeho lidské i spisovatelské osobnosti měly schůzky vesničanů u jeho rodičů. Tam B. čerpal bohatý repertoár lidových vyprávění, někdy s pohádkovým a dobrodružným, jindy historickým obsahem. Jako málokterý jiný český spisovatel navazoval na fabulované vypravěčství lidových písmáků s jejich znalostí barokních kronikářských textů, protireformační a toleranční brožurové literatury. Od 1855 navštěvoval obecnou školu v nedalekých Kvílicích. Tehdy začal zapisovat slyšené pověsti. Po absolvování dvou ročníků německé hlavní školy ve Slaném (1861–62) byl rodiči na doporučení místního faráře poslán na studia na slánské německé klasické gymnázium (1862 až 1866). Do školy docházel denně pěšky. Od 1866 pokračoval na německém novoměstském piaristickém gymnáziu v Praze, kde 1870 maturoval. Zdarma bydlel v arcibiskupském semináři. Nebyl tam spokojen, avšak kvůli matce i z materiálních příčin se rozhodl pokračovat ve studiu na teologické fakultě pražské univerzity. 1871 začal publikovat, současně se učil slovanské jazyky (ruštinu, polštinu, slovinštinu). Ve čtvrtém semestru byl postižen zánětem kloubů, léčil se v Teplicích- -Šanově a druhý ročník opakoval. Trvalým následkem bylo postižení levé nohy. 1875 byl vysvěcen na kněze. Jako kooperátor nastoupil v Litni u Berouna, kde onemocněl zánětem plic a pohrudnice a do dubna 1876 se zotavoval u matky v rodišti. Pak nastoupil jako kaplan v Klecanech u Roztok. Současně byl jednatelem Ústřední matice školské pro pražské okolí, vyvíjel charitativní činnost, vzdělával se a věnoval se duchovní službě, cestoval a po nocích do vysílení psal. Pro neskrývané národní uvědomění, reformní katolické ideály bolzanovského typu, vysokou míru náboženské tolerance a sociální cit nebyl povýšen na faráře. Pomoc přítele E. J. N. Brynycha, který pro něho usiloval o místo u vyšehradské kapituly, odmítl pro svůj kritický vztah k církevní hierarchii, pod jejíž kontrolu by se tak dostal. 1878 se výrazně zhoršil jeho zdravotní stav: onemocněl zápalem plic, objevila se tuberkulóza; před Vánoci 1883 prodělal chrlení krve, v červnu 1884 odjel na léčení do Mariánských Lázní, kde zemřel. Je pohřben na Vyšehradě.

V rozměrném literárním díle rozvíjel tradici české historické prózy. Jeho povídky a romány programově sympatizují s českým venkovským lidem. U lidových vrstev se těšily mimořádné popularitě ještě v meziválečném období a pomáhaly kultivovat českou čtenářskou obec. Politicky se B. orientoval na mladočeskou stranu, což bylo u římskokatolického kněze mimořádné. (Pro odlišení od jmenovce V. B. Šumavského mu 1875 šéfredaktor Lumíra S. Heller přidělil pseudonym B. T.). Beletristicky obsáhl národní dějiny od jejich velkomoravského úsvitu po rok 1848, soustředil se především na život venkovského obyvatelstva. Co do koncepce vycházel hlavně z F. Palackého, opíral se též o díla V. Březana, V. Hájka z Libočan, B. Balbína a F. J. Beckovského, o prameny z místních archivů a obecních kronik. B. pojetí historie bylo nacionální a demokratické, epochy Karla IV., mistra Jana Husa a Jana Žižky, dobu předbělohorskou, josefinskou a tzv. jara národů 1848 považoval za vysoce kladné, zatímco pobělohorská epocha se mu jevila negativně pro sociální a národnostní útisk a pro jezuitskou rekatolizaci, již odsuzoval. Na husitských válkách, vnímaných jako války spravedlivé, oceňoval jejich nacionální a demokratizační stránku. B. příběhy se odehrávaly převážně v místech, která dobře znal, syžety emotivně stylizoval a kreslil s přízračným šerosvitem. Z romantické osudovosti, blízké lidovým baladám, plynul elegický tragismus většiny autorových próz. V souboru povídek V červáncích a lesku kalicha (1879) jako první beletristicky rehabilitoval husitskou revoluci (zamýšlený velký husitský román napsat nestačil), ve vrcholném románu Bludné duše (1882) vylíčil myšlení účastníků posledního selského povstání na Slánsku, jimž Josef II. přinesl vykoupení, románem Trnová koruna (1884) podal obraz utrpení českého lidu po třicetileté válce. Typ českého gotického románu vytvořil díly Anežka Přemyslovna (1878) a Královna Dagmar (1883). Podobně laděna byla sbírka Pověsti karlštejnského havrana (1884). Pro děti napsal Národní pohádky a pověsti (1886). Posmrtně vydal K. V. Rais, jeho přítel, vzpomínkové črty Z rodné chaloupky (1887). Tři dramatické fragmenty se nedochovaly. Soubor kázání Pravdou k životu (díl 1–4, 1882–85) jen neúplně zachytil zčásti improvizovaný obsah nedělních promluv charizmatického kněze, za nímž se sjížděli posluchači z dalekého okolí.

D: bibliografie in: K. V. Rais, V. B. T., 1885, s. 124n.; LČL 1, s. 198n.

L: K. V. Rais, V. B. T., 1885; týž (vyd.) V. B. T., Z rodné chaloupky, 1886; týž, Čtení o Karlu Havlíčkovi a V. B. T., 1901; F. Strejček, V. B. T., 1925; J. Šach (ed.) V. B. T. Listy, vzpomíná se…, 1926; V. Polívka, Život a dílo V. B. T., 1934; V. B. T. – spisovatel českého lidu, 1954; J. Šach – V. Stuchlý, Nedokončená pouť, 1959; B. Hofmeistrová, Osm let s T., 1969; LČL 1, s. 197n.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera