BERAN Josef 29.12.1888-17.5.1969

Z Personal
Josef BERAN
Narození 29.12.1888
Místo narození Plzeň
Úmrtí 17.5.1969
Místo úmrtí Řím (Itálie)
Povolání

56- Filozof

49- Náboženský nebo církevní činitel

BERAN, Josef, * 29. 12. 1888 Plzeň, † 17. 5. 1969 Řím (Itálie), pražský arcibiskup, kardinál

Narodil se a vyrůstal v početné učitelské rodině. Maturoval na gymnáziu v Plzni, 1907–11 studoval teologii a křesťanskou filozofii na papežské univerzitě v Římě. 10. 6. 1911 získal kněžské svěcení, 1912 doktorát teologie. Po návratu do Čech působil jako kaplan v Chyších na Karlovarsku, 1914 na Proseku, později v Michli (Praha). 1917 vyučoval náboženství na učitelském ústavu, který vedla Kongregace chudých školských sester v Ječné ulici v Praze. 1925 se stal profesorem pedagogiky a ředitelem řádových škol, 1928 suplentem pastýřského bohosloví na Teologické fakultě UK v Praze, 1929 tamtéž asistentem, 1932 docentem. 1932–46 řídil jako rektor arcibiskupský seminář v Praze. 1934 byl jmenován mimořádným, 1946 řádným profesorem Teologické fakulty UK (s platností od 1. 5. 1939). Od 1927 byl arcibiskupským notářem, skutečným konzistorním radou, tajným papežským komořím a monsignorem. V červnu 1942 ho zatklo gestapo a věznilo postupně na Pankráci, v Terezíně a v německém Dachau, kde onemocněl tyfem. V květnu 1945 se vrátil do Prahy a začal působit opět v semináři. V listopadu 1946 se stal pražským arcibiskupem. Následně přijal ve svatovítské katedrále biskupské svěcení a byl nastolen. 17. 2.–23. 11. 1947 řídil jako apoštolský administrátor neobsazenou litoměřickou diecézi. Po změně mocenských poměrů v únoru 1948 se zprvu zdálo, že bude nalezen nějaký způsob existence církve v režimu, který se hlásil k marxistickému učení. Arcibiskup se uvolil celebrovat slavnostní Te Deum po zvolení K. Gott walda prezidentem (14. 6. 1948). KSČ ovšem potřebovala, aby církev byla vyvázána z vlivu Vatikánu a veškeré dění v ní se dostalo pod kontrolu státu. B. zastával odmítavé stanovisko k těmto snahám. Katolickým kněžím zakázal jakoukoliv politickou činnost, vstup do politických stran a přijímání veřejných funkcí. Exkomunikoval pátera J. Plojhara, který kandidoval ve volbách za Československou stranu lidovou a stal se ministrem ve vládě Národní fronty. K rozhodujícímu střetu došlo 1949, když se úřady pokoušely přimět věřící, aby se zapojili do Katolické akce. Tu původně založil papež Pius XI. (1922). Snažila se oživit účast laiků na šíření církevního učení o společnosti podle papežských encyklik. Činnost měla být centrálně řízena Vatikánem. Tyto zásady chtěli příslušníci vysokého kléru aplikovat na naše poměry. B. už jako rektor semináře inicioval péči o děti z nejchudších poměrů s využitím práce laiků. Chtěl v této práci pokračovat i po válce, po založení Arcidiecézního pastoračního ústředí, jehož místopředsedou se stal. Myšlenky účasti laiků však chtěly využít v rámci svých chystaných proticírkevních opatření i vedoucí orgány KSČ. 9. 6. 1949 zahájila činnost Katolická akce řízená komunisty, v jejímž čele stála skupina kněží ochotných respektovat pokyny stranických orgánů. Akce měla odvrátit široké vrstvy věřících od vysoké hierarchie a od Vatikánu. B. odpověděl oběžníkem, který měl být čten při slavnosti Božího Těla a ve kterém upozorňoval, že současná Katolická akce byla vyvolána státními úřady. Po jeho přečtení v pražské katedrále vyvolali přítomní provokatéři křik, pískot a hluk, což mělo být pokládáno za odsudek arcibiskupa věřícími. Obřady však přesto byly dokončeny. Když se B. vrátil z bohoslužeb do Arcibiskupského paláce, byly prostory již obsazeny příslušníky policie. On sám už nesměl opustit své sídlo – nemohl tedy vykonávat arcibiskupský úřad. Jeho rezidence se mu pak stala na půldruhého roku domácím vězením. Následovaly předem připravované zákazy církevních tiskovin, školství, spolků a dalších organizací. Církevní majetek podléhal zabavení, činnost řeholních řádů byla zastavena. Po zatčení některých osobností z řad vysokého duchovenstva a představitelů katolické inteligence byly pak zinscenovány soudní procesy a vyneseny rozsudky s vysokými tresty. Všechny zásahy řídily orgány KSČ, od 14. 10. 1949 prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní, jehož hlavou byl A. Čepička, kterého vystřídal v dubnu 1950 Z. Fierlinger. Po nuceném pobytu v Arcibiskupském paláci musel B. v březnu 1951 odjet do Roželova u Rožmitálu pod Třemšínem. Pak měl přikázán pobyt v izolaci v Liberci, od 1953 v Myštěvsi u Nového Bydžova a od 1957 v Paběnicích u Čáslavi. Tam vážně onemocněl a dvakrát byl léčen ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Od 1961 žil v Mukařově u Prahy, kde se jeho izolace zmírnila a brzy nato se směl přestěhovat do Radvanova u Mladé Vožice a ubytovat se s dalšími církevními hodnostáři. Jeho domácnost obstarávalo postupně několik řádových sester. 1965 skončily rozhovory zástupců papežského stolce a státu, které měly upravit další vztahy církve a státu u nás. Jednání o těchto změnách se děla již ve změněném ovzduší mezinárodních vztahů. B. byl slavnostně jmenován kardinálem 22. 2. 1965, nadále působil v Římě a pražskou arcidiecézi spravoval apoštolský administrátor František Tomášek. V Římě byl B. přijat s nejvyššími poctami. Nadále žil v koleji Nepomucenum a mohl se zúčastnit ještě posledního zasedání II. vatikánského koncilu, kde pronesl projev O svobodě svědomí. V něm za zásahy provedené proti této svobodě označil nejen upálení M. Jana Husa, ale i násilnou pobělohorskou rekatolizaci. Zahájil tak diskusi o Husově církevní rehabilitaci. Vedle dalších myslitelů z řad katolíků i protestantů přispěl k zahájení ekumenického hnutí a stál také na počátku příprav ke svatořečení blahoslavené Anežky České. S finanční pomocí zahraničních krajanů založil v Římě poutní dům Velehrad, který udržuje styky s Čechy a Slováky po celém světě. To vše pomáhalo šířit nenásilný odpor ke komunistickému režimu. Za svého římského pobytu uskutečnil B. řadu zahraničních cest do Francie, Švýcarska, Norska, USA a Kanady.

Již před válkou publikoval B. řadu prací z oboru pastýřského bohosloví, z různých odvětví církevních dějin a z praxe. Patřila k nim habilitační práce z historie mešní liturgie. Knižního rozsahu dosáhla životopisná práce o G. Schneiderovi, jíž chtěl čtenáře seznámit s působením zakladatele Kongregace chudých školských sester de Nôtre Dame a s působením této kongregace u nás. Další knihy mohly vyjít až posmrtně v cizině: Životní symfonie Antonína Dvořáka (1971), napsaná na počátku B. internace, která je i dokladem jeho vřelého vztahu ke skladateli. Za své hlavní dílo B. pokládal životopis Blahoslavená Anežka Česká (1974). Tato monografie zahájila proces svatořečení, o němž jednal B. již 1947–48. Šlo o obšírný životopis blahoslavené Anežky, jenž respektoval všechny požadavky odborných prací a přinesl též nová fakta. Na díle začal B. pracovat už před svou internací, pokračoval pak i ve velmi omezených možnostech po červnových událostech 1949. Do Říma přivezl 1965 již hotový text. V novém působišti pak přehlédl a doplnil celý strojopis.

Kardinál byl pochován v kryptě pod bazilikou sv. Petra v Římě vyhrazené pouze papežům, a to jako jediný Čech. Po listopadu 1989 dostal posmrtně Řád T. G. Masaryka I. třídy. 1998 bylo zahájeno jednání o jeho beatifikačním procesu. Jako přípravné materiály k tomuto procesu vznikly dva sborníky, sloužící jako podklady ke zpracování B. důkladného životopisu. Mezi jeho dosud existujícími biografiemi zaujímá zvláštní místo Velká mše, životopis, který zapsala Marie Luňáčková, jedna z těch, které B. doprovázely životem.

D: Gabriel Schneider, zakladatel Kongregace chudých školských sester de Nôtre Dame v Čechách, 1931; Mešní liturgie secundum rubricam ecclesiae Pragensis ve století XV. a XVI., 1931; Životní symfonie Antonína Dvořáka, Řím 1971; Blahoslavená Anežka Česká, Řím 1974.

L: Malý bohovědný slovník, 1963; J. Radouchová, Československý stát a katolická církev po únoru 1948, in: Revue dějin socialismu, 1969, s. 118n.; M. Luňáčková, Velká mše (Životopis kardinála J. B.), Řím 1970; J. Beran, Blahoslavená Anežka Česká, 1974 (předmluva, s. I–III); A. Kratochvíl, Žaluji. Cesta k Sionu, 1991, s. 109n.; P. R. Pokorný, Biskupové Čech, Moravy a Slezska po roce 1918 a jejich znaky, 1992, s. 14 (znak s. 6); J. Kettner, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 130n., 136, 137, 170, 17 (znak); D. Perstická, Osobnosti. Nositelé Řádu T. G. M., 1993, s. 21n.; Lexikon für Theologie und Kirche, 2. Band, Freiburg – Basel – Rom – Wien, 1994, s. 239; J. Erben, J. B., in: Pražské arcibskupství 1344–1944. Sborník prací…, uspořádali Z. Hledíková a J. V. Pola, 1994, s. 313n.; Ilustrovaná encyklopedie, 1995, s. 129; J. Rataj – L. Šavrdová, Z Plzně do Vatikánu. Životní cesta kardinála ThDr. J. B., in: Sborník Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni 16, 1995, č. 3–4, s. 81n.; M. Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, 1998, s. 41; Kardinál J. B., sborník dokumentů, úvod J. Škarvada, 1999; Kardinál J. B., in: Malý sborník dokumentů, 2000; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 25n.; M. Vanáč, Výuka jednotlivých oborů na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1891–1938, in: Sborník Katolické teologické fakulty UK 3, 2000, s. 148.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eliška Čáňová