BEZDÍČEK Josef 30.9.1900-6.7.1962

Z Personal
Josef BEZDÍČEK
Narození 30.9.1900
Místo narození Hodonín
Úmrtí 6.7.1962
Místo úmrtí Teplice v Čechách
Povolání

82- Dramaturg, režisér nebo choreograf

83- Divadelní interpret nebo herec

BEZDÍČEK, Josef, * 30. 9. 1900 Hodonín, † 6. 7. 1962 Teplice v Čechách, herec, divadelní a rozhlasový režisér, pedagog

Pocházel z rodiny Josefa B. (1873–1936), profesora na české vyšší reálce v Hodoníně, později ředitele dívčího gymnázia v Brně. Vztah k divadlu získal od svého otce. Po absolvování gymnázia začal studovat architekturu, avšak po krátké době dal přednost studiu na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Brně, kterou 1921 ukončil a nastoupil do hereckého angažmá v ND v Brně. Vadila mu umělecká stagnace tamní činohry, a proto 1924 založil České Studio, první významnou experimentální scénu na Moravě. V jejím čele stál společně s avantgardním režisérem Vladimírem Gamzou. Již tehdy se B. prosadil jako režisér impresionistického ladění. Soubor 1925 zanikl a B. odešel do ND v Bratislavě. Tam se těžiště jeho práce přesunulo k divadelní režii a současně zahájil práci i jako rozhlasový režisér, autor a herec v bratislavské odbočce Radiojournalu. Upravoval pro rozhlas povídky, aktovky, zdramatizoval Večery na slamníku Jaromíra Johna a úryvky z Osudů dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška. 1930 obeslal soutěž pražského Radiojournalu o původní rozhlasovou hru svou autorskou prvotinou Vzbouření na salaši. V ní položil důraz na zvukový prvek. 1930 přešel z bratislavského angažmá do Prahy, a to do Uranie a do arény U Libuše. Již 1931 nastoupil jako režisér činohry v brněnském Zemském divadle. Po krátké externí spolupráci s brněnským Radiojournalem 1932 přijal nabídku Dalibora Chalupy, šéfa jeho literárního a dramatického oddělení, a nastoupil do funkce v historii brněnského studia vůbec prvního profesionálního rozhlasového režiséra. Jeho režijním úspěchem se 1932 stala inscenace symbolicko-utopické hry Josefa Čapka s názvem Země mnoha jmen, kterou B. experimentálně nastudoval s důrazem na akustické budování atmosféry, na dějovou i slovní srozumitelnost. Režíroval pásmo Píseň svobody věnované osobnosti Jiřího Mahena. Pásmo se vyznačovalo jednotící dramatickou stavbou i dějem a novátorsky spojovalo básně, úryvky z próz, dramat a z esejů.

Přesvědčivým a úspěšným dokladem B. teoretických úvah se stalo dnes legendární nastudování eposu Františka Kožíka Cristobal Colón, původní rozhlasové hry uvedené 1934. B. v ní zaměřil zvláštní pozornost na zvukovou stránku, vytvořil akusticky dokonalou představu prostoru střídáním rozdílných prostředí, spojil reportážní části s baladami a s melodramaty. V titulní roli vynikl Josef Skřivan a v roli Isabelly zazněl hlas Vlasty Fabiánové, mladé členky brněnského Zemského divadla, se kterou se B. oženil. Později nastudoval i pražské provedení s Eduardem Kohoutem v hlavní roli. 1935 byla hra uvedena v cyklu Nejlepší rozhlasové hry světa a 1938 na rozhlasovém festivalu v Bruselu, následovalo uznání ze zahraničí. B. se postaral o vynikající herecké výkony i v dalších hrách, např. v rozhlasovém zpracování První party Karla Čapka, v adaptaci románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr. Vedle režií se B. zaměřoval systematicky na rozhlasově pojaté adaptace divadelních titulů. Kromě toho byl též průkopníkem esperanta v rozhlase: spoluvytvářel pořad Verda stacio vysílaný 1933–39. Tyto tradiční esperantské hodinky z Brna vyvolaly značný ohlas i v cizině.

1940 přijal nabídku na místo šéfrežiséra a přešel do pražského studia. Nehledě na cenzurní tlak německých okupantů prosazoval do vysílání úpravy české prozaické tvorby, hry věnované velkým českým osobnostem, adaptace divadelní klasiky. Současně od 1941 předával své zkušenosti s mluveným slovem studentům Státní konzervatoře hudby v Praze. V poválečném období se věnoval převážně režiím klasických divadelních titulů, avšak usiloval o kontinuitu s meziválečným zaměřením na původní rozhlasovou tvorbu. Pohotově uváděl moderní a náročné inscenace zahraničních autorů (L. Mc Neice, N. Corwin). Za zvláště zdařilé bylo považováno, rozhlasové pásmo (feature) Normana Corwina Bez názvu, spojující myšlenkovou aktuálnost a esejistické postupy s principem montáže, s uvolněnou dramatickou stavbou a nepropracovaností jednotlivých postav. Vynikající režijní práci představovaly i další inscenace (mj. Triumfální akord, Odysseův návrat a Putování Heliodora Nováka). 1947 obdržel státní cenu za vytvoření základů rozhlasového režijního umění udělenou vůbec poprvé v oblasti rozhlasového žánru. Po únoru 1948 nadále prosazoval ve své režijní tvorbě rozhlasovou specifičnost. Nově nastudoval Kožíkovo dílo Cristobal Colón a jeho nahrávka byla první rozhlasovou hrou uloženou na magnetofonovém pásu do tzv. Zlatého fondu Československého rozhlasu. V dalších letech se soustředil na úpravy a režie divadelních děl, ve druhé polovině padesátých let se podílel na cyklu Nedělní divadelní večery. Úspěšně nastudoval Tylovu hru Jiříkovo vidění. Svou tvorbu však B. postupně omezoval. Zhoršoval se jeho zdravotní stav, mj. v důsledku vzrůstajících nároků na pedagogickou činnost, v níž pokračoval na AMU. 1956 byl jmenován mimořádným profesorem pro obor uměleckého přednesu a děkanem DAMU. Poslední prací v pražském rozhlasovém studiu byla inscenace Goldoniho hry Pan Todoro Brumla, jejíž premiéry se B. nedočkal. Při léčebném pobytu v lázních podlehl třetímu infarktu.

B. byl zakladatelem a tvůrcem české rozhlasové režie, kterou dovedl již v meziválečném období na světovou úroveň. Během svého působení v rozhlase a na školách ovlivnil a vychoval několik vynikajících rozhlasových interpretů (Karel Höger, Vlasta Fabiánová, Antonín Zíb, Blanka Waleská, Václav Voska, Luděk Munzar ad.).

D: teoretické studie – výběr: Rozhlasová biografie, in: Věstník Radiojournalu, 1931, č. 26; Herec v rozhlasovém studiu, in: Pocta a výzva, 1934, s. 126n. (s D. Chalupou); Rozhlasová režie, in: Blok 3, 1948, č. 2, s. 66; K režii rozhlasových pořadů, in: Rozhlasová a televizní práce 1, 1956, č. 4, s. 130.

L: PSN 1, s. 215; MČE 1, s. 446; SBS 1, s. 242; ČBS, s. 46; Tomeš 1, s. 93; K. Höger, Co je to rozhlasovost – anketa, in: Rozhlasová práce 1962, s. 43; F. Kožík, Rozhlasové vzpomínky, in: Prameny k dějinám Československého rozhlasu, 1970, s. 196; T. Lazorčáková, J. B. – divadelní a rozhlasový režisér, diplomová práce FF UP Olomouc, 1978; Z. Šrůtková, Z historie dramatického vysílání, in: Pět dní ze šedesáti let, 1984, nestr.; V. Drlík, Průkopníci: osobnosti brněnského Radiojournalu v letech 1924–39, 1989; J. Kutina, Kolumbus rozhlasové režie, in: Lidová demokracie 29. 9. 1990; ku, Verda stacio znovu?, in: Lidová demokracie 5. 12. 1990; A. Štěrbová, Rozhlasová inscenace, 1995, s. 18n.; A. Štěrbová – T. Lazorčáková, Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu, 2001.

P: MZA, E 67 matrika narozených (pro Hodonín, sv. 9) č. 5311, s. 3; Archiv Českého rozhlasu v Praze, osobní materiály J. B. a rozhovory; Divadelní oddělení NM v Praze, sign. 21 S 81, výstřižky s ohlasy na divadelní činnost J. B.; Zlatý fond Českého rozhlasu v Praze, nahrávky inscenací.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Tatjana Lazorčáková