BEZDĚKOVÁ Zdeňka 19.4.1907-12.8.1999

Z Personal
Zdeňka BEZDĚKOVÁ
Narození 19.4.1907
Místo narození České Budějovice
Úmrtí 12.8.1999
Místo úmrtí České Budějovice
Povolání

63- Spisovatel 65- Literární historik, kritik nebo teoretik

64- Překladatel

BEZDĚKOVÁ, Zdeňka (roz. Vondrušková),* 19. 4. 1907 České Budějovice, † 12. 8. 1999 České Budějovice, spisovatelka, překladatelka, pedagožka

Vyrůstala v harmonickém rodinném prostředí jihočeského loutkáře a profesora české reálky Roberta Vondrušky, který později působil 25 let jako okresní školní inspektor okresů České Budějovice, Kaplice a Český Krumlov. Její matka, rozená Nohavcová, byla pěvkyně. Do školy začala B. chodit v rodišti, avšak již po první třídě obecné školy, kdy otec narukoval do první světové války, se musela s matkou odstěhovat do Prahy k jejím rodičům. Od 1918 po návratu otce studovala opět v Českých Budějovicích na dívčím reformním reálném gymnáziu Jany Zátkové. Po maturitě 1926 pokračovala ve studiích v Praze na Filozofické fakultě UK u profesorů Jana Jakubce, Václava Vlčka, Jiřího Horáka, F. X. Šaldy, Maxe Křepinského, Miloše Weingarta, Emila Smetánky aj. 1929 se poprvé provdala za profesora Františka Bezděka. Manželství bylo po krátkém trvání rozloučeno (F. Bezděk zahynul v lednu 1943 v Osvětimi). B. dostudovala obory čeština a francouzština a 7. 3. 1931 složila doktorát z české literatury a literatur slovanských (PhDr., disertační práce Žena v životě a literatuře 15. a 16. století). V zimním semestru 1931–32 studovala ve Francii na pařížské Sorbonně a studia prohlubovala na prázdninových kursech 1932 v Aix-en-Provence, 1946 v Dijonu a ve Švýcarsku v Lausanne 1936. Po studiích se stala gymnaziální profesorkou, od 1931/32 učila v rodišti (půl roku na měšťanské škole, potom čtyři roky na Jirsíkově gymnáziu a na jiných středních školách v Českých Budějovicích), po válce v Sušici a v Praze. 1949 byla jmenována odbornou asistentkou a ještě téhož roku i vedoucí katedry filologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy pro pobočku České Budějovice (původní název Vyšší pedagogická škola, poté Pedagogický institut). 1955 se B. provdala podruhé za ing. arch. Vladimíra Pavlíka (jméno Pavlíková užívala občansky, literárně byla nadále činná jako Bezděková). Od 1959 působila na katedře filologie jako zastupující docentka, habilitační práci však nenapsala, pouze vysokoškolské učební texty a učební pomůcky (Stará literatura česká, dvě vydání 1951, 1954; Literatura doby obrozenské, 1956; Literatura pro mládež, 1957). Funkci vedoucí vykonávala do 1961, do důchodu odešla 1962. Často cestovala, zejména před druhou světovou válkou (několikrát Francie, Jugoslávie, Rakousko, Německo, Švýcarsko, Bulharsko, Turecko, po válce znovu Francie 1946, Jugoslávie 1947, SSSR, NDR, Bulharsko, Anglie 1965 a Itálie, kde navštěvovala svého švagra, zpěváka milánské Scaly Tancrediho Pasera). Dráhu spisovatelky nastoupila spontánně po osvobození, přestože již od 1934 přispívala cestopisnými fejetony a referáty hlavně o Anglii do Jihočeských listů. Častý styk se slovinským prostředím ji přivedl k zájmu o slovinskou řeč a kulturu, k překládání její slovinští přátelé a zvl. propagátor slovinské literatury Oton Berkopec. Prvním jejím úspěchem byl překlad dramatu soudobého slovinského autora Matěje Bora Noc v Hlubokém (1946 jako vůbec první slovinské drama na ND v Praze). Dále překládala Tona Seliškara (Žijeme pro vlast, 1947), Miško Kranjece (Obzory v mlze, 1958) aj. Z radosti nad osvobozením napsala v Sušici podle válečných deníkových poznámek svůj první román Bezbranný vítěz (1946). Za krátkého pobytu v Praze vydala prózu Říkali mi Leni (1948), která se záhy stala jedním z nejpopulárnějších děl poválečné literární tvorby, zejména pro děti a mládež. Knihu určenou zprvu dospělým a mnohokrát uvedenou v rozhlase (četby úryvků, rozhlasové dramatizace 1954 apod.), upravila 1959 pro mládež (vydání v Státním nakladatelství dětské knihy; televizní inscenace 1960 pod názvem Zapomenutý život 1960, 1961, 1969, 1971, dramatizace pro D34 s E. F. Burianem a Zuzanou Kočovou, aj.). Román, který ve své době zaujal nevšední citlivostí a stal se povinnou školní četbou, líčil osudy děvčátka Alenky Sýkorové ze šumavských Hor Matky Boží odvlečeného za okupace do západní části třetí říše a změněného v Leni Freiwald. Kniha byla přeložena do mnoha cizích jazyků (slovenštiny 1962, lužické srbštiny 1964, 1972, slovinštiny 1966, angličtiny 1972, dále do švédštiny, dánštiny, ukrajinštiny, japonštiny, vyšla i v Indii). Úspěch, který román v českém prostředí zaznamenal a který své autorce vynesl další nesčetná vydání, B. již nepřekonala. Neprorazila ani s volným pokračováním Štěstí přijde zítra (1960), líčícím osudy Alenky po návratu domů. V 70. letech 20. století vydala B. několik knih pro děti a mládež (Prázdniny v Tanapu, 1973; Marta věří na zázrak, 1974; Zpěváček z Voňavé meze, 1979; Děvčátko Zdena a moudrý pes, 1977 aj.). Posledním dílem se stal román Bludný kámen, vydaný v nakladatelství Československý spisovatel 1986.

Od 1953 byla B. členkou Svazu českých spisovatelů a Svazu československých spisovatelů. Mezi její přátele patřili Václav Müller, František Kožík a Jindřich Hilčr, s nímž v 60. a 70. letech spolupracovala v Květech. Byla nositelkou ocenění Za zásluhy o výstavbu a 1987 jmenována zasloužilou umělkyní. Ve svých pracích, zejména časopiseckých a novinových příspěvcích (zejména Práce, Rudé právo, Květy, Jihočeské listy, Posel od Otavy) užívala šifry: Z. Be, Bd-, ZB.

L: Z. B. Malá regionální bibliografie, 1972; Z. Mráz, Literatura jižních Čech, 1967, s. 13, 17, 37, 61; SČS 1, s. 40n.; Encyklopedie Českých Budějovic, s. 40; MČE 1, s. 446; SČL, s. 26; J. Chvojka, Město pod Černou věží, s. 212.

P: Biografický archiv ÚČL.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová