BEZOUŠKA Bohumil 19.12.1921-18.10.1995

Z Personal
Bohumil BEZOUŠKA
Narození 19.12.1921
Místo narození Praha
Úmrtí 18.10.1995
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec

BEZOUŠKA, Bohumil, * 19. 12. 1921 Praha, † 18. 10. 1995 Praha, herec

Po maturitě na Jiráskově gymnáziu v Praze 1939 začal studovat lékařství. Po uzavření českých vysokých škol za nacistické okupace přijal místo v pražském Družstvu hospodářských lihovarů. 1942–44 studoval herectví na dramatickém oddělení pražské konzervatoře, kde byl jeho pedagogem Ladislav Pešek. 1945 prošel zkrácenou vojenskou službou v Armádním uměleckém souboru. Téhož roku jej na jednu sezonu angažoval Emil F. Burian do svého divadla D. 1946–48 byl externím členem souboru DISK, který z větší části vytvořili absolventi konzervatoře. 1948–51 působil v Městském divadle na Královských Vinohradech, 1951–52 ve Stredoslovenském divadle ve Zvolenu. Po krátké době získal 1953 angažmá v Národním divadle v Praze, kde působil až do svého penzionování 1981. Během tohoto období spolupracoval 1967–68 také s Hudebním divadlem v Karlíně. Býval obsazován do menších rolí, především komediálního charakteru, v nichž často zazníval i smutný podtext. V souboru byl oblíben jako humorista, vynikající vypravěč, původce různých legrací, patřil proto k tzv. Klubu dobráků. 1982–84 byl režisérem především zábavných programů Československého rozhlasu. Spolupracoval s rakouským rozhlasem, kde četl německy prózy mnoha českých spisovatelů. Textově připravil své sólové recitály, např. Legrecital pro Violu, s nimiž zajížděl i mimo Prahu; některé byly zachyceny na gramofonových deskách. Měl značný zájem o minulost českého divadla 19. a 20. století. Napsal seriál Noví hrdinové okamžiků, který navázal na Průchovy monology herců 19. století Hrdinové okamžiků. V časopiseckých vzpomínkách, publikovaných hlavně v Lidové demokracii, Světě v obrazech, Květech, Dikobrazu a Ahoj na sobotu, zachytil velké osobnosti Národního divadla, které poznal během svého života. Podílel se i na vzniku memoárů Thespidova kára Jana Pivce. V pamětech Jak jsem proskotačil život kromě svých kolegyň a kolegů zaznamenal, jak se Češi humorem vyrovnávali s různými představiteli i akcemi a událostmi totalitního německého a komunistického režimu.

D: role: D 49: Sladovnický učedník (V. K. Klicpera, Každý něco pro vlast, 1946); Městské divadlo na Královských Vinohradech: Klubko (W. Shakespeare, Sen noci svatojánské, 1947), Pustrpalk (Mastičkář, 1949), Kilián (Molière, Jeho Urozenost pan Měšťák, 1949), Veleba (W. Shakespeare, Veselé paničky windsorské, 1949); Národní divadlo: Lancelot (W. Shakespeare, Kupec benátský, 1954), Grossmann (L. N. Tolstoj, Není nad vzdělanost, 1955), Vilibald (J. K. Tyl, Jiříkovo vidění, 1956), Núri (N. Hikmet, Podivín, 1957), Michal (A. Jirásek, Lucerna, 1965), Pablo (T. Williams, Tramvaj do stanice Touha, 1965), Taussig (J. K. Tyl, Lesní panna, 1966), Canciano (C. Goldoni, Hrubiáni, 1967), Pan Vydřiduška (J. K. Tyl, Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, 1974), Kapelník (J. Radičkov, Sníh se smál až padal, 1975), Malomocný – Novinář (K. Čapek, Bílá nemoc, 1979); Hudební divadlo v Karlíně: Boris (Cole Porter, Kankán, 1967–68), Štětivec (J. Beneš, Na tý louce zelený, 1967–68); literární: Tajnosti zákulisí, 1. vyd., 1971; Adaptace není legrace (s M. Nesvadbou), 1. vyd., 1977; Thespidova kára Jana Pivce (spolu s V. Pivcovou a J. Švehlou), 1. vyd., 1985; Jak jsem proskotačil život, 1993.

L: B. B., in: Film a doba l, 1972; J. Nožka, Úsměvná šedesátka B. B., in: Lidová demokracie 18. 12. 1981; ND a jeho předchůdci, s. 26; hul (V. Hulec), B. B., in: Divadelní noviny 4, 1995, č. 19, s. 2; Tomeš 1, s. 93.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

František Černý