BOLZANO Bernard 5.10.1781-18.12.1848

Z Personal
Bernard BOLZANO
Narození 5.10.1781
Místo narození Praha
Úmrtí 18.12.1848
Místo úmrtí Praha
Povolání 1- Matematik
49- Náboženský nebo církevní činitel
56- Filozof
Citace Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 40-43
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=135587

BOLZANO, Bernard, * 5. 10. 1781 Praha, † 18. 12. 1848 Praha, filozof, logik, matematik, sociální myslitel, kněz, pedagog

Otec Bernard Pompeius B. († 12. 5. 1816), obchodník s uměleckými předměty v Praze, pocházel ze severní Itálie, matka Marie Cecilie, roz. Maurerová, se narodila v pražské obchodnické rodině. B. se vzdělával v pražském piaristickém gymnáziu. Po jeho absolvování (1796) pokračoval v povinném tříletém filozofickém kursu a poté v jednom roce (1799–1800) navštěvoval paralelně přednášky vyšší matematiky prvého a druhého ročníku na pražské univerzitě u F. J. Gerstnera. 1800–04 pokračoval na pražské univerzitě ve studiu teologie. 1804 se zúčastnil konkursů na místo učitele elementární matematiky i na nově otevřenou pozici univerzitního katechety. Protože elementární matematiku delší dobu po nemocném S. Vydrovi suploval J. L. Jandera, získal toto místo on. Pro dráhu kněze se B. rozhodl po značném vnitřním boji. Hledal optimální životní poslání, přičemž svůj život podřídil kritériu užitečnosti, jíž se cítil být jako jedinec povinován lidské společnosti. B. byl uveden 19. 4. 1805 na nově zřízenou stolici náboženské vědy, jejímž cílem mělo být potírání idejí osvícenství a Velké francouzské revoluce. Proslulé byly v rámci jeho pedagogické činnosti zejména sváteční promluvy, tzv. exhorty, resp. řeči vzdělávací k akademické mládeži, jež představovaly jakousi variantu kázání. Už tři měsíce po jeho nástupu do úřadu měl být vypsán nový konkurs, přispěním B. příznivců však k němu nedošlo a teprve počátkem školního roku 1807 byl B. na svém místě potvrzen. B. přednášky upoutávaly nejen studenty, ale celou pražskou intelektuální obec. Byly zachycovány, opisovány a šířeny (posléze i vydány), což vyvolávalo odpor konzervativních církevních kruhů.

Také B. zdraví bylo chatrné; pro tuberkulózní projevy nemohl od května 1813 do konce školního roku a i v následujících letech 1814 a 1815 konat svou povinnost. 1816 se mohl vrátit k svému povolání, nicméně nový ředitel po vyslechnutí B. přednášek koncem 1816 podal dvorské studijní komisi nepříznivý posudek, který opakoval ještě koncem letního semestru 1817. Nejtíživější částí B. života se tak postupně stalo řízení, které vešlo ve známost jako tzv. Bolzanův proces, během něhož byl suspendován. Příčinou tohoto zákroku církevní a státní moci byl neortodoxní přístup B. k učební látce: měl totiž učit podle učebnice císařova zpovědníka Frinta, což buď nedodržoval vůbec nebo jen s kritickými výhradami, a používal ve výkladu vlastní pojetí a metody. V té době také vznikla jeho Učebnice náboženské vědy (Lehrbuch der Religion swissenschaft). 1818 udělila dvorská studijní komise důtku a B. byl požádán o předložení svých konspektů k přednáškám. Ve Vídni se jejich rozborem zabývala jak filozofická, tak teologická fakulta. Udání a denunciace přicházely k rukám arcibiskupa, císaře a nakonec až do Říma. Císař chtěl B. nejprve odvolat z místa katechety a nabízel mu místo učitele matematiky. O jeho odvolání z místa učitele náboženství však rozhodla vídeňská státní rada 24. 12. 1819, která mu poskytla rentu 300 zlatých ročně. Na arcibiskupovu žádost byl B. v září 1824 donucen k veřejnému odvolání; výslovně však neodvolal své učení, avšak uznal nezpochybnitelnou autoritu katolické církve nejen pro minulost a současnost, nýbrž i budoucnost. Podání, v kterém B. svá stanoviska obhajoval, se dostalo do rukou světoznámého osvícenského vědce Josefa Dobrovského, který dopisem pražskému arcibiskupovi pohrozil, že neustanou-li útoky proti B., vše zveřejní v zahraničí. B. byl do značné míry dědicem osvícenské tradice, jež měla být v době restauračních snah potlačena. Dobrovského reakce vedla konsistoř k ukončení procesu. B. v prosinci 1825 podepsal tridentské vyznání víry, a tím bylo jeho šikanování kompromisně ukončeno.

Po svém suspendování opustil Prahu a pobýval u přátel v Radíči na Neveklovsku, v Jirnech, a hlavně u rodiny Hofmannových v Těchobuzi u Pacova. Teprve 1841 se vrátil trvale do Prahy. 1841–48 se jako sekretář podílel na práci pro Královskou českou společnost nauk, které hojně přispíval svými přednáškami i organizací matematicko-fyzikální sekce. V Praze zažil ještě revoluční rok 1848. S jeho radikalismem se však neztotožnil, jednou z příčin jeho odmítavého postoje k této revoluci byla národnostní radikalizace a počátek ostřejších národnostních konfliktů. B. zemřel na zápal plic.

Církevní spor poznamenal podstatným způsobem B. další tvorbu. Ve snaze prokázat svou pravdu, soustředil se na přípravu spisů s náboženskou, etickou a sociální problematikou, kterých vydal ve třicátých letech jedenáct, ovšem vesměs v zahraničí. V odborné literatuře jsou B. promluvy děleny v zásadě do tří skupin: na exhorty individuálně etického zaměření, exhorty orientované sociálněkriticky a exhorty nábožensko-filozofického obsahu. V prvním tematickém okruhu se B. soustřeďoval především na problémy výchovy a mravního sebezdokonalování jedince v křesťanském a zároveň osvícenském smyslu. Třetí okruh se týká témat, jež autor rozebíral též v univerzitních přednáškách.

K nejradikálnějším stanoviskům došel B. v exhortách druhého tematického okruhu. Např. v exhortě o společenské rovnosti se stavěl ostře proti samotné existenci sociálních rozdílů, jež chápal přinejlepším jako nutné, ovšem jen dočasné zlo. V jeho projevech se objevovaly též úvahy o vztahu Čechů a Němců. Tento palčivý problém diagnostikoval v sociálním kontextu, v němž nalézal příčiny národnostních rozporů. Vztah obou národů přitom charakterizoval jako vztah dvou tzv. kmenů jednoho národního celku, v němž v současnosti panuje nerovnoprávnost: Češi jsou podřízeni Němcům.

Své názory vyjadřoval i v časopiseckém pojednání o právu utiskovaných na ozbrojený odpor. Při posouzení tohoto problému, který nebyl cizí ani katolickému myšlení, byl B. rozhodujícím kritériem nejvyšší mravní princip, resp. zákon. Na rozdíl od absolutního kvietismu kvakerů připouštěl v krajním případě oprávněnost ozbrojeného boje, ovšem jen v případě sebeobrany proti násilí, byť zákonnému. I tehdy doporučoval krajní opatrnost a požadoval odpovědnou rozvahu. Svou sociální utopii vyložil B. v knize O nejlepším státě (Von dem besten Staate), jež má radikální, až socialistické rysy. V ní systematicky shrnul své myšlenky o uspořádání lidské společnosti na základě sociální, politické, ekonomické i národnostní rovnosti. Knížka kolovala dlouho v opisech, publikována byla teprve 1932 v B. Spisech, které připravovala k vydání Královská česká společnost nauk a jejichž pokračování přerušila nacistická okupace.

B. se věnoval morálním problémům též v rámci své filozofické koncepce. Zabýval se kritériem mravního zákona, jemuž se musí lidské rozhodování vždy podřizovat. Na rozdíl od Kanta přitom nekladl důraz především na záměr, nýbrž na důsledky jednání. Podobně odmítl Kantovu zásadní dichotomii mezi mravní ctností a emocionálně zabarvenou blažeností ve jménu jejich harmonického sladění. Důraz kladl na blaho celku. Z toho důvodu také zformuloval vlastní variantu nejvyššího mravního zákona, jenž je v podstatě nepodmíněnou teoreticky zdůvodněnou „větou“ praktického rázu, podle níž má člověk vždy volit takové jednání, jež má na zřeteli blaženost a ctnost celku. B. nepřisuzoval praktické filozofii zvláštní typ poznání; je u něj pouze aplikací obecných teoretických zásad na oblast lidského jednání.

Ve své činnosti i ve svém díle usiloval vždy o sepětí teoretického a praktického hlediska: i abstraktní součásti jeho díla jsou zapojeny do úsilí o mravní zdokonalování jedince i lidstva, a naopak veškerá jeho morálně výchovná uvažování i činnost měly teoretický, resp. filozoficko-logický podklad, nezávislý na různých oblastech aplikace. Ten byl nejsystematičtěji vyjádřen v autorově hlavním spisu: Vědosloví (Wissenschaftslehre). Toto dílo bývá moderně označováno jako koncepce logické výstavby vědy, resp. jako metateorie a metodologie vědy. Jeho filozofickým jádrem je koncepce představ, vět a pravd „o sobě“, jež se stala v českém i evropském filozofickém prostředí předmětem různých interpretací. B. dílo je moderní i v tom, že klade důraz na komunikativní stránku vědy, což je výslovným záměrem jeho poslední části. Pro poměry v habsburské monarchii bylo typické, že kniha byla poprvé vydána v zahraničí 1837 v německém Sulzbachu. Vědosloví, jež koncepčně navazuje na Leibnizovu ideu „mathesis universalis“, tvoří souhrn „pravd o sobě“. Člení se do pěti dílů: první je fundamentální nauka, druhý elementární nauka, třetí teorie poznání, čtvrtý heuristika a pátý „vlastní vědosloví“, tj. výsledek intelektuální práce ve formě výkladového zpracování v učebnicích. V centru pozornosti tohoto monumentálního díla je problematika jak v užším smyslu logická: koncepce odvoditelnosti a důsledkového vztahu, variabilních představ, zkoumání proměnné, výrokové funkce, predikátu, pravděpodobnosti soudu apod., tak i filozoficko-sémantická, jako je otázka invariantnosti smyslu, případně významu v různých subjektivně vázaných a jazykových vyjádřeních.

V koncepci představ, vět a pravd „o sobě“, resp. v objektivním smyslu, má klíčový význam věta „o sobě“, neboť představa je jejím podřízeným elementem, a na druhé straně je pravda „o sobě“ zvláštním případem, v němž má věta vlastnost být pravdivou. Objektivitu chápal B. jako nezávislost na jakékoli subjektivní formě danosti, tj. např. na aktuální přítomnosti v mysli nebo v jazykovém výrazu. Tento statut vyjadřuje autor pomocí německého výrazu „es gibt“, protože existence již navozuje představu časoprostorové formy bytí. Věty, případně pravdy „o sobě“ tedy „jsou“ nezávislé na tom, myslíme-li je aktuálně, pronášíme-li je, apod. Týká se to jak vět empirického charakteru, tak i vět, jež mají povahu logickou. Objektivní věty je možno asi nepřiměřeněji označit jako invariantní významy aktuálních vět. B. koncepce objektivních vět má celou řadu dalších souvislostí, jako je řazení pravdivých vět do obsáhlejších komplexů metodami odvozování a dedukce, což vede k vytváření jednotlivých vědních disciplín. Tuto svou metodu aplikoval v různých oblastech, např. v etice. Filozofická otázka po způsobu bytí těchto „objektů“ prokázala svou podnětnost mimo jiné tím, že vyvolala mezi interprety debaty o jejich případném hypostázovaném a na poznávacím procesu, tvorbě teorií i historickém kontextu nezávislém charakteru ve smyslu platónských idejí. Tato B. koncepce představovala nepochybně závažný pokus, jak dobovými vyjadřovacími prostředky interpretovat svébytnost oblasti významu, resp. smyslu větných výpovědí, podstatných pro budování vědy.

Další oblastí, v níž se ukázal být B. odkaz velmi podnětný a jež s logickou tematikou Vědosloví souvisí, je matematika. Už během studií napsal matematickou prvotinu Betrachtungen…(Úvahy o některých předmětech elementární geometrie), která vyšla 1804 německy. Práce se ve své prvé části zabývala tehdy populární otázkou možnosti důkazu Eukleidova postulátu o rovnoběžkách. V druhé části už se projevila B. matematická intuice a snaha o propracování základů matematické teorie. Snažil se o zcela jiný výklad základů elementární geometrie, než jaký navazoval na tradiční koncepci Eukleidových Základů. B. dospěl k myšlence vektorů a operací s nimi, a to čtyřicet až šedesát let před jejím obecným rozšířením. 1810 vyšla B. druhá matematická kniha zaměřená na základy logiky a metodologie výkladu matematiky Beiträge… (Příspěvky k zdůvodněnějšímu výkladu matematiky), kterou lze považovat za přímého předchůdce ideí Vědosloví. Poté 1815–16 vytvořil další dvě rozsahem menší práce, které přinášely do matematiky úplně nové pojmy a myšlenky a v mnohém o pět let předešly i matematického genia A. L. Cauchyho. V těchto pracích: Binomischer Lehrsatz … (Binomická věta a z ní jako důsledku vyplývající polynomická věta, a řady používané pro výpočet logaritmů a exponenciálních veličin, přesněji než doposud dokázané, 1816) a Rein Analytischer Beweis… (Ryze analytický důkaz poučky, že mezi každými dvěma veličinami, které nabývají opačných hodnot, leží alespoň jeden reálný kořen rovnice, 1817) podal nové pojetí základů matematické analýzy. Zde se objevují pojmy limita, derivace, spojitost, interval, infimum, a to v přesném a dodnes používaném vymezení. 1817 vydal práci Die drei Probleme… (Tři problémy rektifikace, kvadratura a kubizace řešené bez uvažování nekonečně malého, bez Archimedova postulátu a bez jakéhokoliv předpokladu, který by nešlo přesně odvodit, současně jako pokus o úplnou přestavbu geometrie, předkládané všem matematikům k oponování), ve které vymezil základní pojmy geometrie vedoucí k jejímu topologickému pojetí (kontinuum, dimense, hromadný bod, okolí, souvislost, ale také pojem uzavřené křivky, která odpovídá mnohem pozdější Jordanově větě).

B. na tyto rané práce dále intenzivně navazoval ve snaze řešením dalších matematických problémů dospět k jednotnému pojetí výkladu celé matematiky. Zůstávaly však většinou jen v rukopisech a byly vydávány až po jeho smrti. Sám se vyjádřil, že právě matematické práce by byly mohly v habsburské monarchii vyjít, nicméně pozornost věnoval především vydávání svých ostatních výsledků.

Z jeho matematické pozůstalosti byly Feslem vydány 1851 Paradoxien des Unendlichen (Paradoxy nekonečna), které vycházely z B. promluv z poloviny 40. let v Královské české společnosti nauk a naznačily směr jeho úvah podstatně měnících celou dosavadní koncepci výstavby matematiky. Jsou také jednou z prací, na kterou tvůrce teorie množin George Cantor odkázal jako na předchůdce své teorie. Matematické rukopisy, jež zůstaly v B. pozůstalosti a spolu s jeho žákem Robertem Zimmermannem se dostaly do Vídně, dokládají, že B. Funktionenlehre (Nauka o funkcích) ho vedla přímo ke zkoumání problematiky veličin (proponované Grössenlehre): nekonečných procesů, nekonečně malých veličin, teorie reálných čísel a konečně i k množinovým úvahám. Nauka o funkcích ukazovala hned v úvodu na v té době paradoxní příklad spojité funkce nemající v žádném bodě uzavřeného intervalu derivaci. B. podnítila k zdůvodněnému pojetí reálných čísel v navazující práci o nekonečných číselných výrazech. Při budování teorie reálných čísel (na které pracovali později než B. např. H. Ch. R. Méray, J. W. R. Dedekind i K. T. W. Weierstrass) si B. uvědomil, že nezbytně potřebuje vybudovat matematicky správnou teorii nekonečných procesů, nad kterou pak uvažoval ke sklonku svého života a dopracoval ji tak, že Fesl ji mohl vydat už 1851. Proponovanou Grössenlehre chtěl asi B. začít touto prací, na niž by navazovala teorie reálných čísel a práce by vrcholila Naukou o funkcích. Paradoxně však Nauka o funkcích byla objevena až ve 20. letech 20. století a publikována ve Spisech 1931, podobně i rukopis B. teorie reálných čísel (Unendliche Zahlen/ Grössen Begriffe/Ausdrücke…) byl zpracován až 1962. Teprve od 1969 začalo vycházet v nakladatelství Fromann-Holzboog v Bad Canstatt u Stuttgartu souborné vydání B. Spisů, které podle plánu zahrne na 60 svazků.

Z B. prací explicitně filozofických je třeba jmenovat spis Athanasia oder Gründe für die Unsterblichkeit der Seele, který představuje tvůrčí zpracování podnětů Leibnizovy Monadologie s ústředním záměrem dokázat věčnou povahu individuální duše jakožto nesložené nemateriální substance, jež nemůže podléhat proměnlivosti a pomíjivosti substancí složených, materiálních, a jež je schopna zdokonalení. Toto dílo bylo zamýšleno i jako útěcha B. přítelkyni A. Hofmannové při ztrátě dcery.

Důležitou součástí B. filozofického díla byly polemiky. Jak v Učebnici náboženské vědy, tak ve filozofických dílech menšího rozsahu a příležitostně též ve Vědosloví se autor kriticky obracel vůči německé klasické filozofii. Za jejího jediného vědecky významného představitele pokládal Kanta, neboť stál na racionálně komunikovatelné bázi. Ovšem také s ním často polemizoval, odmítl např. jeho koncepci analytických a syntetických soudů a priori, nepřijal a zformuloval vlastní pojetí nejvyššího mravního principu. Další představitelé německé klasické filozofie byli podle B. reprezentanty spekulativního, metaforického a logicky nekorektního způsobu myšlení. Odmítl i Hegelovu dialektiku. Pozitivní alternativou filozofického myšlení mělo být právě Vědosloví.

B. pojetí náboženství, systematicky vyložené v Učebnici náboženské vědy, bylo oproti vžité představě tohoto myslitele jako osvícenského racionalisty až překvapivě tradiční. Na tuto oblast aplikoval teorii pravd „o sobě“ a množin, a dokazoval, že katolické náboženství je dokonalejší než náboženství nekatolická, protože obsahuje nejen všechny pravdy, jež obsahují náboženství nekatolická, ale i podstatné pravdy další, které katolická církev ve své učitelské roli formulovala v průběhu dějinného vývoje. Pilířem B. pojetí náboženství bylo zjevení, odmítal jeho vyhraněně racionalistické a osvícenské výklady. Pro poznání B. osoby je významný i jeho Vlastní životopis, v němž dává nahlédnout do vlastního nitra, svých nejistot i pochybností.

Působnost B. byla mnohostranná: na litoměřickém semináři ovlivnil Michaela Josepha Fesla, který podobně jako Franz Schneider a František Příhonský (Franz Prihonsky) šířil jeho nábožensko-etické názory. V českém prostředí byl B. chápán jako předchůdce demokratizace („svobodné pohybování ducha“). Dostalo se mu ocenění od Karla Havlíčka Borovského, respektován byl i v rodině Františka Palackého. Častým adresátem jeho dopisů byl Franz Exner, univerzitní profesor a tvůrce rakouské školské politiky po 1848. V monarchii šířil jeho myšlenky i Robert Zimmermann a bolzanovci získali v 19. století přes nepřízeň úřadů velký vliv na školství, vědu i veřejné mínění. B. převratné matematické názory byly doceněny až posmrtně, jako filozof a logik vzbuzoval a vzbuzuje pozornost nejen erudovanou kritikou německé klasické filozofie, ale i předjímáním moderní teorie a metodologie vědy a svou blízkostí pozdější „antipsychologické“ linii ve filozofii a logice Gottloba Frega a Edmunda Husserla. V domácím prostředí byl B. oceněn i jako hlasatel nenacionalistického pojetí českých dějin. Právě otázka vztahu Čechů a Němců, podle B. dvou částí jednoho národa, se stala díky stati Jana Patočky z období tzv. normalizace základem nového pojetí českých dějin, které bylo využito a modifikováno v práci autorů vystupujících pod kolektivním pseudonymem Podiven. Práce vyvolala počátkem devadesátých let četné diskuse. B. může být považován za moderního myslitele i v současnosti, při řešení problémů integrující se Evropy.

D: Athanasia oder Gründe für die Unsterblichkeit der Seele, anonymně 1827, 2. vyd. Sulzbach 1838; Lehrbuch der Religionswissenschaft, ein Abdruck der Vorlesungshefte eines ehemaligen Religionslehrers an einer katholischen Universität, Sulzbach 1834; Lebensbeschreibung des Dr. B. B. mit einigen seiner ungedruckten Aufsätze und dem Bildnisse des Verfassers, Sulzbach 1836; Dr. B. B. Wissenschaftslehre. Versuch einer ausführlichen und größenteils neuen Darstellung der Logik mit stets Rücksicht auf deren bisherige Bearbeiter, 4 sv., Sulzbach 1837; Was ist Philosophie, Wien 1849; Dr. B. B. Erbauungsreden an die akademische Jugend, 1–2, 1849, 1850; Dr. B. B. Erbauungsreden an die Hörer der Philosophie an der Prager Universität, 3, 4, 1851, 1852; Dr. B. B. Erbauungsreden an die Hörer an der Prager Universität, Neue Folge, 1, 1884; Dr. B. B. Paradoxien des Unendlichen. (ed. Dr. F. Příhonský), Leipzig 1851; Drei philosophische Abhandlungen, Leipzig 1851; Řeči vzdělávací k akademické mládeži, 4 sv., 1882–1887; Paradoxy nekonečna, přel. J. Zich, 1963; Gesamtausgabe (ed. E. Winter), Stuttgart 1969– (kde soupis literatury, ve sv. E. do roku 1971); Spisy B. B., sv. Korespondence B. B. s F. Exnerem (B. B. Schriften, Der Briefwechsel B. B. mit F. Exner), 1935; O nejlepším státě, přel. V. Bláha, 1981; Vědosloví (výbor), přel. M. Bayerová – J. Loužil, 1981; Vlastní životopis, přel. M. Pavlíková, 1981; Výbor z filozofických spisů, přel. J. Loužil, 1981.

L: M. Červinková-Riegrová, B. B. Životopisný nástin, 1881, passim; J. Durdík, O filosofii a činnosti B. B., 1881, passim; H. Bergmann, Das philosophische Werk B. B. mit Benutzung ungedruckter Quellen kritisch untersucht, Halle 1909, passim; K. Petr, B. B. a jeho význam v matematice, 1926, passim; H. Fels, B. B., sein Leben und sein Werk, Leipzig 1929, passim; E. Winter, B. a jeho kruh, 1930, passim; B. B. a číselná teorie (ed. K. Rychlík), 1931, passim; E. Winter, Josefi nismus a jeho dějiny, 1945, passim; K. Svoboda, B. estetika, 1954, passim; A. Kolman, B. B., 1958, passim; J. Patočka, B. místo v dějinách filosofie, in: Filosofie v dějinách českého národa, 1958; B. Berg, Logic, Stockholm 1962, passim; I. Seidlerová, Politické a sociální názory B. B., 1963, passim; J. M. Lochmann, Duchovní odkaz obrození. Dobrovský, B., Kollár, Palacký. Náboženské profi ly, 1964, passim; J. Patočka, Jungmann a B., in: O smysl dneška, 1969, s. 87n.; H. Scholz, Die Wissenschaftslehre B., in: Mathesis universalis, Basel – Stuttgart 1969, passim; U. Neemann, B. B. Lehre von Anschauung und Begriff, München 1972, passim; Edgar Morscher, Das logische An-Sich bei B. B., Salzburg 1973, passim; M. Bayerová, Studie o B., 1976, passim; J. Loužil, B. B., 1978; B. I. Fedorov, Logika B. Bolzano, Leningrad 1980; K. Berka, B. B., 1981; J. Černý, K filozofickým spisům B. B., předmluva k Výboru z filozofických spisů (přel. J. Loužil), 1981; J. Folta, Život a vědecké snahy B. B., in: V. Jarník, B. a základy matematické analyzy, 1981, s. 11n.; V. Jarník, B. a základy matematické analýzy, 1981; J. Zelený, Hegel und B. als Logiker, 1981; P. Křivský, B. B. (1781–1848), in: Literární pozůstalost, zprac. M. Pavlíková, 1985; M. Pavlíková, B. působení na pražské univerzitě, 1985; J. Šebestík, B. B., in: L’ histoire des sciences, Textes et études, Paris 1992; týž, Logique et mathématique chez B. B., Paris 1992; S. Russ, B. analytický program, in: Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 38, 1993, s. 249n.; M. Bayerová, B. B. Evropský rozměr jeho filozofického myšlení, 1994; V. Hála, Impulsy Kantovy etiky, in: Kant, B., Brentano, 1994, passim; H. Ganthaler – O. Neumaier, B. und die österreichische Geistesgeschichte, Sankt Augustin 1997; K. Berka, War B. ein realistischer Vertreter des Antipsychologismus?, in: Acta historiae rerum naturalium necnon technicarum. New Series 3, 1999, s. 61n.; W. Löfl er (ed.), B. B. Religionsphilosophie und Theologie. Beiträge zum B.-Symposium der Österreichischen Forschungsgemeinschaft im Dezember 2000 in Wien, Sankt Augustin 2002; H. Lorenzová, B. proces, in: R. Hojda – R. Prahl (ed.), Bůh a bohové: církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století, 2003, s. 17n.; K. F. Strasser (ed.), Die Bedeutung B. B. für die Gegenwart, 2003; sborník: L. Nový (ed.), B. B. Bicentenary. Impact of Bolzano’s Epoch on the Development of Science, in: Acta historiae rerum naturalium necnon technicarum, Special Issue 13, 1981; týž (ed.), B. B. Bicentenary. Early Mathematical Works, in: tamtéž, Special Issue 12, 1981.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jaroslav Folta, Vlastimil Hála