BORECKÝ Jaromír 6.8.1869-8.5.1951

Z Personal
Jaromír BORECKÝ
Narození 6.8.1869
Místo narození České Budějovice
Úmrtí 8.5.1951
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel 73- Uměnovědec nebo historik umění 64- Překladatel

68- Redaktor nebo žurnalista

BORECKÝ, Jaromír, * 6. 8. 1869 České Budějovice, † 8. 5. 1951 Praha, básník, umělecký kritik, hudební historik, překladatel

Narodil se jako syn rady zemského soudu, organizovaného staročecha. Studoval na píseckém (1880–81) a na pražském klasickém gymnáziu. Maturoval 1888. Klasickou, moderní a orientální filologii poslouchal na české univerzitě v Praze, 1898 získal titul PhDr. na základě práce Abúl Kásim Fírdúsí u profesora J. Zubatého. Pokládal se hlavně za žáka J. Vrchlického, avšak jeho orientace na srovnávací indoevropskou literaturu z něho činila výjimečný zjev Vrchlického školy. Paralelně navštěvoval pražskou konzervatoř, kde se učil zpěvu, skladbě a hudební teorii. Od 1891 působil jako knihovník a 1920–30 jako ředitel Univerzitní knihovny v Praze, od 1901 jako externí profesor literatury na Státní konzervatoři hudby. 1894 se oženil se sólistkou baletu Národního divadla v Praze Františkou, roz. šlechtičnou ze Schöpfů (1862–1946). Ve své přednáškové a kritické činnosti se věnoval světové i české literatuře, hudbě a hudebnímu divadlu, byl prvním českým kritikem, který obrátil svou pozornost k baletu. Od 1892 působil jako člen výboru Spolku českých spisovatelů beletristů Máj, stal se spoluzakladatelem Překladatelského spolku, Italsko-československé ligy a byl členem poradního sboru pro knihovnictví a pro zpěvohru při ministerstvu školství a národní osvěty a členem názvoslovné komise ministerstva národní obrany. 1892–93 byl činný jako hudební referent České Thalie, 1893–1910 Národních listů, 1919–39 Národní politiky, Hudební revue, Dalibora a jako literární a hudebně dramatický referent Časopisu Českého muzea, Zvonu, Obzoru literárního a uměleckého, Lumíru, Světozoru a jako literární redaktor Topičova sborníku. Byl členem mladočeské strany, patřil ke stoupencům K. Kramáře a k aktivním účastníkům kulturní rezistence za první světové války, 1917 se stal signatářem Manifestu českých spisovatelů. Od 1915 byl dopisujícím, od 1923 řádným členem České akademie věd a umění.

B. byl předním básníkem a překladatelem školy J. Vrchlického. Spolu s přáteli J. Kvapilem a O. Auředníčkem vyšel z parnasismu svého učitele, v poezii ale uplatňoval prvky symbolismu a dekadence, čímž se nestal Vrchlického epigonem, nýbrž průkopníkem nového pojetí poezie, které o něco později začala pěstovat generace České moderny a zejména Moderní revue. Z této trojice byl B. nejpůvodnějším básníkem, vědomě rozvíjejícím Vrchlického program otevřenosti české literatury světovým slovesným proudům, usilujícím však současně o střídmé vyjadřovací prostředky, maximální hudebnost verše a téměř exaktně přesnou formu. Náladovost, snovost, smyslnost a pocity únavy a rezignace, předznamenávající českou dekadenci, se projevily v B. prvotině Rosa mystica (1892) i ve sbírce Básníkův kancionál. Láska (1905) s autostylizací do středověkého truvéra. Nejen kult smrti, nýbrž i zájem o sociální aspekty vstoupily do třetí sbírky Zpěvy života (1911), zatímco v poslední Pršely růže (1920) se melancholicky uzavřel před ataky vnějšího světa. Společensky apelativní sloky, uveřejňované v časopisech např. za obou světových válek, knižně nevydal. V pozůstalosti se zachovala nepublikovaná díla básnická, prozaická i dramatická. V prozaickém diptychu Na cizím (1920) konfrontoval domov a svět. Rozsáhlé je B. překladatelské dílo z francouzštiny (É. Zola, G. de Maupassant, G. Flaubert, A. Daudet aj.), italštiny (G. d’Annunzio, R. Bracco), španělštiny (J. Echegaray), ruštiny (K. Balmont), polštiny (A. Mickiewicz, S. Wyspiański), slovinštiny (F. Prešeren), perštiny (A. Fírdúsí, O. Chajjám), turečtiny, švédštiny, portugalštiny, němčiny (Riemannův Katechismus dějin hudby) a angličtiny (Wildeův Obraz Doriana Graye). S J. Zubatým prvně do češtiny přeložil Kálidásu. Jeho překlady se staly živou součástí národní literatury. Jako kritik nevybočil z okruhu tradičního pojetí Lumíru a řídil se dojmovou a kulturněhistorickou metodou J. Vrchlického, největší význam mají jeho detailně informující hudební referáty. 1897–99 vydal pětisvazkovou antologii Česká poezie 19. věku, 1915–42 spoluredigoval Sborník Společnosti J. Vrchlického, 1938–45 Sborník světové poezie ap. Napsal libreto k opeře J. R. Rozkošného Krakonoš (1890), Stručný přehled dějin české hudby (1906, rozšířené vydání 1928), který zůstává cenným kompendiem, dále literárněhistorické portréty přátel a významnou příručku Pravidla katalogu základního (1925).

D: M. Vinařová, J. B., 1972 (spolu s inventářem pozůstalosti); J. B., 1969 (kde bibliografie).

L: PhDr. J. B. 1869–1939, 1939; Kunc 1, s. 53n.; J. Pilař, První čeští dekadenti a symbolisté, 1946 (disertace); LČL 1, s. 269n.; OSN 28, s. 121; OSND 1/1, s. 682; MČE 1, 518; SDLČ, s. 455; DČD 2, s. 209; Tomeš 1, s. 117.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera