BORN Ignaz Anton 26.12.1742-24.7.1791

Z Personal
Ignaz Anton BORN
Narození 26.12.1742
Místo narození Capnic nebo Alba Iulia (Rumunsko)
Úmrtí 24.7.1791
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 11- Geolog

BORN, Ignaz Anton (též Ignatius, Ignác), * 26. 12. 1742 Capnic nebo Alba Iulia (Rumunsko), † 24. 7. 1791 Vídeň (Rakousko), přírodovědec, báňský odborník, podnikatel, organizátor vědeckého života

Pocházel z rodiny saského důstojníka Ludwiga B., sloužícího v císařské armádě v Sedmihradsku. Měl tři sourozence. Otec se věnoval báňskému podnikání, vlastnil podíly (kuksy) v dolech na rudy zlata v Nagyagu (nyní Sacarimb v Rumunsku). B. záhy osiřel a po smrti rodičů zdědil osm kuksů – výnos z nich mu pak v životě velmi pomáhal. Od devíti let vyrůstal ve Vídni pod poručnictvím vojenské správy. Navštěvoval latinskou školu, od 1759 byl šestnáct měsíců novicem u jezuitů, ale z řádu vystoupil. Od 1762 v Praze studoval práva, která ukončil v srpnu 1763 obhajobou disertace O smyslu přírodního práva (De finibus iuris naturae), dokládající B. znalost osvícenského právního myšlení. 1763–66 navštěvoval na pražské univerzitě přednášky Jana Tadeáše Peithnera (první kurs báňských věd na vysokých školách v habsburské monarchii). Poté cestoval po západní Evropě. Sblížil se s předním vídeňským osvícencem Josefem Sonnenfelsem, s nímž sdílel i jeho liberální názory. 1765 se oženil s Magdalenou, dcerou zámožného malostranského měšťana a obchodníka Jana Pavla Montága. 1768 koupil zemskodeskový statek Staré Sedliště u Tachova, 1769 získal rytířský nobilitační diplom a inkolát. Začal se věnovat sbírání nerostů. Od jara 1769 do září 1770 působil jako uherský horní rada v Hlavním komorním úřadu v Banské Štiavnici. V létě 1770 podnikl cestu po Banátu, Sedmihradsku a Slovensku, kde navštěvoval důlní provozy a zaznamenával geologická pozorování. V jednom z dolů se tehdy nadýchal jedovatých plynů s obsahem arzenu a trvale si poškodil zdraví. Poznatky z cesty sepsal ve 23 dopisech příteli, švédskému mineralogovi Johannu Jacobu Ferberovi, který 1774 B. dopisy vydal jako Briefe… (Mezi 1777–89 byly vydány také anglicky, italsky a francouzsky.) B. v nich popisoval hornictví, geologii, rudy a nerosty navštívených oblastí. Vyslovil první představu o geologické stavbě Karpat a o vztahu hornin a rudních žil. Detailně psal o revíru Banská Štiavnica. Stal se mezinárodně známou vědeckou osobností, získal členství řady akademií věd (Stockholm, Göttingen, Sankt Petěrburg, 1774 Royal Society of London, aj.). V dobové polemice o příčinách geologických jevů byl zpočátku umírněným neptunistou (podle neptunismu hlavním geologickým činitelem byla voda), ale pod vlivem Ferberovy cesty po italských sopkách a diskuse s ním se přiklonil k vulkanistům. Od listopadu 1770 do listopadu 1772 byl přísedícím Úřadu nejvyššího hormistra a mincmistra Království českého v Praze s titulem guberniálního a báňského rady. Byl pověřen dohledem na hornictví v obvodu Vrchního horního úřadu v Jáchymově. To mu umožnilo přístup do důlních a hutních provozů v české části Krušných hor. Využil to i k obohacení své mineralogické sbírky, která pak sestávala z ukázek z Banátu, Sedmihradska, Slovenska, české i saské strany Krušných hor. Ve své době patřila k nejkvalitnějším v Evropě. Uspořádal a popsal ji na svém statku ve Starém Sedlišti, 1772–75 pak vydal její dvousvazkový katalog Lithophylatium Bornianum… Sbírku tvořilo 3 592 exemplářů nerostů, 288 hornin a 714 zkamenělin. 1775 ji prodal za 1 000 liber Charlesovi Grevillemu do Anglie; 1810 ji získalo Britské muzeum v Londýně. 1773 uveřejnil formou dopisu hraběti F. J. Kinskému studii o výzkumu Komorní hůrky (O vyhaslé sopce u města Chebu), kterou se v diskusi mezi neptunisty a vulkanisty veřejně přihlásil k vulkanistům. 1771–72 vydával v Praze přírodovědecký týdeník Prager gelehrte Nachrichten (Pražské učené zprávy). Současně redigoval od 1770 inzertní časopis K. k. allergnädigst privilegierte Realzeitung der Wissenschaften, Künste und Commerzien, vydávaný ve Vídni tiskařem J. J. Kurzböckem. B. se snažil vytvořit pro českou vědu organizační základnu, která dosud chyběla. Spolu s přáteli (František Martin Pelcl, Mikuláš Adaukt Voigt, František Josef Kinský, Gelasius Dobner aj.) uvažoval o zřízení vědecké společnosti podle vzoru zahraničních akademií věd. Mezi červnem 1773 a srpnem 1774 pak založili Soukromou učenou společnost v Čechách pro povznesení matematiky, vlasteneckého dějepisu a přírodovědy (později Česká společnost nauk a od 1792 Královská česká společnost nauk) a stal se její vůdčí osobností. 1774 pomohl s latinským a německým vydáním spisu Podobizny učenců a umělců Čech a Moravy, 1775–84 redigoval časopis společnosti Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen…, který umožnil publikovat výsledky české vědy. 1775 spolu s hrabětem Františkem Josefem Kinským založil přírodovědeckou sbírku na pražské univerzitě. 1776 přesídlil natrvalo do Vídně, kde opět vstoupil do služeb vídeňského dvora. Nejprve v Hallu v Tyrolsku posuzoval technické vybavení solivarny, poté se zabýval geologií a ložisky kamenné soli v hornorakouské Solné komoře (Salzkammergut). Od srpna 1777 pracoval na uspořádání dvorského kabinetu přírodnin ve Vídni. Tři roky se věnoval popisu sbírky měkkýšů; v katalogu sbírky rozlišil 614 druhů podle klasifikace Karla Linného. Od 1780 se stal jeho spolupracovníkem Karl Haidinger, otec pozdějšího vynikajícího mineraloga a organizátora vědeckého života Wilhelma Haidingera. 1779 byl B. jmenován dvorním radou Dvorní komory pro hornictví a mincovnictví. Již za svého pobytu v Čechách se hlásil ke svobodným zednářům, také později ve Vídni patřil k jejich horlivým stoupencům. Reorganizoval a posílil lóži U Tří korunovaných sloupů. Ve Vídni 1781 vstoupil do lóže Zur Wahren Eintracht (Pravá svornost), po půl roce se stal jejím velmistrem. Po 1785 stanul jako provinciální velmistr v čele všech rakouských zednářů. Pravděpodobně z jeho popudu 1783–88 vycházel i zednářský časopis Physikalische Arbeiten der einträchtigen Freunde in Wien. Usiloval získat členy lóže pro podporu vědecké práce, ale ukázalo se, že zednářství není jako organizační základna pro vědu vhodné. Když se císař Josef II. snažil získat nad zednářstvím kontrolu, B. 1786 lóži opustil. Jeho zednářské působení se setkalo s významným ohlasem u veřejnosti, pro libretistu Emanuela Schikanedera se stal vzorem pro postavu Sarastra v opeře Wolfganga Amadea Mozarta Kouzelná flétna (1791). Již v době pobytu ve Starém Sedlišti, poté i ve Vídni se věnoval chemickému výzkumu (obyvatelé Tachovska ho proto považovali za černokněžníka). Dlouho byl pod vlivem flogistonové nauky, v 80. letech však přijal výsledky oxidační chemie A. L. Lavoisiera. Vypracoval metodu amalgamace rud stříbra, která byla na příkaz Josefa II. zavedena do provozu v řadě rudních revírů na území monarchie. V září 1786 se ve Sklených Teplicích u Banské Štiavnice shromáždili báňští odborníci z celé Evropy, aby posoudili provoz tamní nové amalgamovny. Při této příležitosti B. podpořil založení mezinárodní Společnosti pro báňské vědy (Sozietät der Bergbaukunde) – 1790 měla 149 členů z Evropy a Mexika – a byl navržen za jejího předsedu, funkci však odmítl. Předsedou se pak stal báňský hejtman ze Zellerfeldu Heinrich von Trebra, s nímž B. uveřejnil 1789–90 souhrn poznatků o hornictví v díle Bergbaukunde. Zároveň také prováděl neúspěšné pokusy s bělením textilií a vosku chlórem ve vzduchotěsné komoře (pokračoval v nich Ch. P. F. Erxleben), ve Vídni zpracovával sbírky nerostů a fosilií Eleonory Raabové a arcivévodkyně Marie Anny. Na katalogu sbírky E. Raabové (vydán 1790) byl patrný pokrok v B. pojetí mineralogie oproti sedmdesátým létům, obsahoval četné údaje o krystalových tvarech a chemismu nerostů, popsány byly nejen rudní nerosty, ale i některé silikáty z okolních hornin. B. předložil mj. první vědecký popis uraninitu (hlavní ruda uranu), 1791 uveřejnil popis lepidolitu z Rožné, prvního nového nerostného druhu nalezeného na území Moravy.

B. se nevyhýbal ani kritice dobové společnosti. 1772 byl ve Vídni vydán anonymně jeho satirický pamflet Státní paruka, kritizující šlechtu v duchu Sonnenfelsových názorů. Koncem života mu ochrnuly nohy. Kvůli nákladům na společenský život, na výzkumy a také výdajům za léčení zemřel velmi zadlužený. Patřil k čelným představitelům středoevropského osvícenství, ve své době byl uznáván jako významný báňský odborník a všestranný přírodovědec. Měl vynikající organizační schopnosti. Čechy považoval za svoji vlast. Na jeho počest pojmenoval W. Haidinger 1845 nový nerost z Jáchymova, sirník mědi bornit.

D: výběr: Lithophylatium Bornianum seu Index fossilium, quae collegit, et in classes ac ordines disposuit Ignatius de Born, I-II, 1772–75; Die Staat sperrücke, Wien, 1772 (anonymně); Schreiben des Herrn Ignatz von Born an Grafen von Kinsky Ueber einen ausgebrannten Vulkan bey der Stadt Eger, 1773; Briefe über mineralogische Gegenstände auf seiner Reise durch das Bannat, Siebenbürgen und Ungarn an den Herausgeber derselben Johann Jacob Ferber, Frankfurt, Leipzig 1774; Das Anquicken der gold- und silberhältigen Erze, Rohsteine, Schwarzkupfer und Hüttenspeise, Wien, 1786; Bergbaukunde, I-II, Leipzig, 1789–90 (s F. W. H. von Trebrou); Catalogue méthodique et raisonné de la collection des fossiles de Mlle Eleonore Raab, Vienne, 1790.

L: RSN 1, s. 814; OSN 4, s. 392; SČF, s. 47; SBS 1, s. 295; BLS 1, s. 507; S. Polák, I. A. B. (1742–1791) a slovenská geológia, in: Geologický sborník 2, Bratislava 1951, s. 169n.; P. Hofer, Leben, Leistung und Wertung I. von B., in: Tschermak’s mineralogische und petrographische Mitteilungen 6, 1858, č. 4, s. 413n.; J. Kalousek, Děje Královské české společnosti nauk, 1885, passim; J. Hanuš, Národní museum a naše obrození 1–2, 1921, passim; J. Volf, Dějiny novin v Čechách do roku 1848, 1930, s. 115, 198n.; J. Haubelt, Studie o I. B., in: AUC, Philosophica et historica, Monographia 39, 1972 (kde soupis pramenů a literatury); týž, České osvícenství, 1986, s. 291n.; týž, Poznámky k vídeňské knihovně I. B., in: Z dějin hutnictví 24, 1995, s. 6n.; D. Lindner, I. B. Meister der Wahren Eintracht. Wiener Freimaurerei im 18. Jh., Wien, 1986; H. Reinalter (ed.), Die Aufklärung in Österreich. I. B. und seine Zeit, Frankfurt a. M., 1991; W. E. Wilson, The History of Mineral Collecting 1530–1799, in: Mineralogical Record (Tucson) 25, 1994, č. 6, s. 106n.; BLS 1, s. 507 (kde soupis slovenské literatury).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Vlašímský