BORSKÝ Lev 2.9.1883-po 16.10.1944

Z Personal
Lev BORSKÝ
Narození 2.9.1883
Místo narození Kolín
Úmrtí po 16.10.1944
Místo úmrtí Osvětim (Polsko)
Povolání 68- Redaktor nebo žurnalista
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Citace Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 69-70

BORSKÝ, Lev, * 2. 9. 1883 Kolín, † po 16. 10. 1944 Osvětim (Polsko), novinář, publicista, filozof, diplomat, politik

Původním jménem Leo Bondy, 1908 přijal úředně jméno Lev Borský, jež předtím používal jako pseudonym. Pocházel z kolínské českožidovské velkoobchodnické rodiny. Po maturitě na gymnáziu v Kolíně (1902) studoval filozofii a rakouské dějiny nejprve (1902–03) na vídeňské univerzitě, poté (1903–06) na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde 1908 získal doktorát filozofie (disertační práce Moderní pojímání předmětu, rozsahu a úkolu psychologie). Od 1906 byl žurnalisticky činný především v radikálně, resp. státoprávně pokrokovém tisku (Pokroková revue, Samostatnost), 1912–14 působil ve Vídni jako parlamentní zpravodaj deníku Samostatnost. Zabýval se též filozofií, zejména osobností a dílem Friedricha Nietzscheho, jemuž věnoval monografii (Bedřich Nietzsche. Vývoj jeho filosofie, 1912) a jímž byl výrazně ovlivněn ve svých vlastních názorech a postojích. Oceňoval Nietzschovu filozofii dějin a života (podle jeho názoru první důsledně biologickou filozofii), individualistickou a aristokratickou etiku a ideál nadčlověka a v jejich duchu zdůrazňoval kult silného, zdravého, výbojného národa a biologický základ společnosti, odmítal Masarykův humanismus a jeho českou dějinně filozofickou koncepci, formulovanou v České otázce, a deklaroval převahu vůle k moci nad vůlí k dobru. 1908–14 byl vůdčím ideologem, publicistickým mluvčím a zahraničněpolitickým expertem České strany státoprávně pokrokové, propagátorem její programové orientace na blížící se evropský válečný konflikt a s ním spojené mezinárodní řešení české otázky. Svou publicistickou aktivitou v posledních letech před 1. světovou válkou se snažil vzbudit v dohodovém velmocenském táboře zájem o český národ a případnou obnovu českého státu mimo rámec Rakousko-Uherska. Zvláště intenzivně se v tomto směru exponoval v době anekční krize 1908–09; v únoru 1909 odjel do Ruska, kde chtěl pro případ vypuknutí války připravit půdu pro český odboj. Na jaře 1914 se podílel na přípravě textu tzv. Manifestu k Evropě, jímž strana na svém posledním předválečném sjezdu anticipovala cesty českého zahraničního odboje za světové války. Po vypuknutí války se zapojil do formující se domácí rezistence a plánoval odchod do zahraničí; na jaře 1915 napsal provolání Dohodové veřejnosti, schválené pak reprezentací domácího odboje a zaslané do ciziny T. G. Masarykovi. 1915–16 sloužil jako důstojník v rakousko-uherské armádě, zprvu v Uhrách, posléze na haličské frontě, kde byl 1916 v bojích u Lucku těžce raněn a propuštěn do civilu. 1917–18 působil ve Vídni jako zpravodaj agrárního listu Večer a redaktor Vídeňského deníku a současně člen vídeňské odbočky tajného výboru Maffie. V lednu 1918 se stal spolupracovníkem rakouské tiskové agentury Telegraf Compagnie v neutrálním Holandsku s cílem kontaktovat zahraniční akci a předat jejím představitelům prohlášení domácího odboje, publikované pak v červenci 1918 v Československé samostatnosti pod titulem Poselství z vlasti. V červnu 1918 se dostal do Paříže, kde se zapojil do práce Národní rady československé a převzal redakci časopisu Československá samostatnost. Od 14. 10. 1918 do 31. 12. 1919 byl prvním československým diplomatickým zástupcem (chargé d’affaires) u italské vlády v Římě. V důsledku politických i osobních sporů s ministrem zahraničních věcí E. Benešem odešel 1920 z diplomatické služby a vrátil se k novinářské práci: 1921–39 byl redaktorem (úvodníkářem a zahraničněpolitickým komentátorem) deníku Národní politika; současně 1927–35 přednášel zahraniční politiku na Svobodné škole politických nauk v Praze. V meziválečném období patřil k hlavním představitelům české nacionální pravice, oponentům politiky „Hradu“ (a zvláště E. Beneše), kritikům Benešovy zahraniční politiky, zvláště její přílišné vázanosti na versailleskou mírovou soustavu a Společnost národů, a odpůrcům oficiálního výkladu historie prvního odboje (polemická kniha Znovudobytí samostatnosti, 1928). Ve 30. letech formuloval pod Nietzschovým a Spenglerovým vlivem tzv. biologickou dějinnou filozofii (biosofii), odmítající moderní civilizaci, humanitní demokracii, pacifismus a intelektuální kulturu a propagující návrat k přírodě, spartánskou askezi, vojenský smysl – „posílení stárnoucího lidstva ideálem mužnosti“ (spis Vůdcové lidstva a jeho svůdci, 1935). Na počátku německé okupace odmítl možnost odchodu do emigrace a v následujících letech se stal obětí nacistické rasové genocidy. 1939–42 žil nejprve v Rosicích u Chrudimi, posléze ve Slatiňanech, odkud byl v prosinci 1942 deportován do terezínského ghetta. 16. 10. 1944 byl z Terezína transportován do Osvětimi, kde krátce po příjezdu za neznámých okolností zahynul.

D: Bedřich Nietzsche. Vývoj jeho filosofie, 1912; Dohodové veřejnosti, 1915; Před válkou o válce, 1920; Z civilního generálního štábu, 1924; Znovudobytí samostatnosti, 1928 (druhé vydání 1929); Vůdcové lidstva a jeho svůdci, 1935.

L: Album representantů, s. 903; MSN 1, s. 584; OSND 1/1, s. 687n.; ČsB 1, nestr.; MČE 1, s. 524; Kolář Elity, s. 23n.; Tomeš 1, s. 121; SČF, s. 48n; Nacistická perzekuce, s. 101-104.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Tomeš