BRÁF Albín 27.2.1851-1.7.1912

Z Personal
Albín BRÁF
Narození 27.2.1851
Místo narození Třebíč
Úmrtí 1.7.1912
Místo úmrtí Roztoky u Prahy
Povolání

19- Ekonom nebo statistik 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

68- Redaktor nebo žurnalista

BRÁF, Albín, * 27. 2. 1851 Třebíč, † 1. 7. 1912 Roztoky u Prahy, národohospodář, politik, státník

Pocházel z rodiny hospodářského úředníka Antonína B., zaměstnaného u hrabat Valdštejnů (nejprve ve Lhotě u Třebíče, posléze ve Valečově u Mnichova Hradiště, v Klášteře nad Jizerou a nakonec v Nebílovech u Plzně); matka Marie, roz. Trávníčková, byla dcerou třebíčského měšťana provozujícího barvířskou živnost. Vychodil českou obecnou školu v Bosni, poté navštěvoval ještě rok obecnou školu v Třebíči. Jako desetiletý přišel na Akademické gymnázium Praze. 1869 zahájil studium na pražské právnické fakultě, které ukončil 1873. Poté nastoupil jako praktikant k trestnímu soudu. Právnická kariéra mu však nekonvenovala. Již během studia se orientoval směrem k národnímu hospodářství, navštěvoval kursy statistika a národohospodáře profesora Eberharda Jonáka. Spoluzakládal (1874) národohospodářský odbor českého právnického spolku Všehrd a stal se jeho prvním předsedou. 1875 přijal místo profesora národního hospodářství na Českoslovanské obchodní akademii v Praze a na doporučení svého protektora E. Jonáka si přivydělával doučováním šlechtických synů, kteří se připravovali na právnická rigoróza (Schwarzenbergů, Černínů, Chotků a dalších). Současně se však pohyboval ve středostavovském, národnostně českém prostředí a vyučoval národní hospodářství ve škole Ženského výrobního spolku v Praze, vedeného Karolínou Světlou.

Dráhu vysokoškolského pedagoga mu otevřela 1876 úspěšná habilitace na právě osamostatněné české technice, ke které předložil práci Papiergeldentwertung und Agio (Znehodnocení papírových peněz a ažio), o rok později se habilitoval i v německém prostředí Karlo-Ferdinandovy univerzity. Dva roky působil jako soukromý docent na technice a po Jonákově smrti (1879) získal místo suplenta na právnické fakultě. Své přednášky zde uskutečňoval i v českém jazyce. Historicko- statistická stať Studien über die nordböhmische Arbeiterverhältnisse (Studie o poměrech dělníků v Severních Čechách) z 1881 se následujícího roku stala podkladem jeho jmenování mimořádným profesorem národního hospodářství na české právnické fakultě rozdělené univerzity. Po tříleté zkušební lhůtě byl ve své funkci potvrzen jako profesor řádný. Na české univerzitě v Praze působil pak více než dvacet let, dvakrát vykonával funkci děkana.

Paralelně s dráhou akademickou se B. věnoval i dráze politické. Jeho přátelské styky s konzervativní šlechtou a zejména rodinné spojení s F. L. Riegrem (1888 uzavřel manželství s jeho dcerou Libuší, 1860–1930) ho směřovaly ke staročeskému konzervatismu, kterému zůstal vždy věrný. Po Riegrově smrti se stal vůdcem staročeské strany (Národní strany). 1883 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu, po čtyřech letech byl zvolen také do zemského výboru (přísedícím byl do 1891), jeho opakovaný sněmovní mandát vypršel 1895. Ze zemské politiky odešel v důsledku poklesu staročeského vlivu poté, co padl projekt punktací. 1905 se stal doživotním členem panské sněmovny vídeňské říšské rady. Na sklonku života B. politická kariéra gradovala. V únoru 1909 byl povolán jako ministr orby (zemědělství) do kabinetu hraběte Richarda Bienertha. Ještě v říjnu téhož roku však podal demisi na protest proti jazykovým zákonům, přijatým sněmy některých rakouských zemí, jež vylučovaly češtinu jako vyučovací jazyk ze škol financovaných státem. Přechodně se vrátil k pedagogické činnosti na pražské univerzitě. Svou umírněnou politikou, orientovanou na postupné drobné národnostní zisky, však získal důvěru ve vídeňských vládních kruzích. Na podzim 1911 byl znovu povolán do funkce ministra orby, tentokrát v kabinetu hraběte Karla Stürgkha, a setrval v ní až do své smrti. Poslední měsíce řídil ministerstvo – těžce nemocný – ze své vily v Roztokách u Prahy. Reprezentanti radikálněji orientovaných nacionálních stran v čele s mladočechy pohlíželi na něho s jistou rezervou.

Jako odborník v oblasti národního hospodářství se B. podílel na práci řady významných hospodářských institucí. Angažoval se v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, od 1885 zastupoval zemský výbor v Zemědělské radě pro království České, od 1892 reprezentoval sněm v managementu Hypoteční banky pro království České. Vládou byl jmenován do představenstva Úrazové pojišťovny dělnické pro království České. Dlouhá léta pracoval jako člen statistických komisí města Prahy a spojených obcí, statistické komise pro království České, stal se i dopisujícím členem ústřední statistické komise ve Vídni. Významně se zasloužil o založení Zemské banky království Českého a vypracoval její stanovy. Vládou byl 1898 jmenován do Průmyslové a zemědělské rady ve Vídni. Podporoval rozvoj záloženského hnutí, především Schulze-Delitzschova typu, po deset let zasedal ve výboru Jednoty záložen (1884–94). Nezůstal stranou práce českých národních organizací, jakými byly Národní rada česká či Svatobor (spolek k podpoře českých spisovatelů). Náležel k zakladatelům Národohospodářského ústavu (významné nacionálně české odborně profilované instituce, uvedené v život 1906), zprvu vykonával funkci jeho viceprezidenta, po smrti Josefa Hlávky (1908) prezidenta. Pracoval i pro rozvoj českého hospodářského školství. Od 1886 byl předsedou kuratoria Českoslovanské obchodní akademie, 1900 byl jmenován vládním inspektorem všech českých vyšších škol obchodních v Čechách a na Moravě.

B. byl považován za zakladatele české národohospodářské vědy. Jeho zásluhou se v nacionálně českém prostředí začal rozvíjet nový směr ekonomické publicistiky, který opustil půdu osvěty širších vrstev obyvatelstva (František L. Rieger, František Šimáček, František Cyril Kampelík a další) a spěl k teoretickým úvahám. B. pedagogicko-vědecká dráha byla výrazem dlouhého hledání, cestou od tzv. historické školy k rakouské škole subjektivní hodnoty. Z jeho pera nevzešla velká teoretická monografie ani učebnice. B. přednášky vydali z pozůstalosti jeho žáci, významní národohospodáři a hospodářští ministři budoucí Československé republiky – Cyril Horáček a Josef Gruber. V jeho odborném působení byla rozhodující široká, ale velmi roztříštěná publicistická činnost, zahrnující články v odborných periodikách i denním tisku. Jeho význam spočíval především ve formulování programu české národní hospodářské politiky, založené primárně na principu svépomoci. Na národní obrození jazykové a kulturní navazovalo podle B. obrození politické a třetí stadium národní emancipace představovalo obrození hospodářské. Tento koncept zformuloval v práci Národohospodářské potřeby české vydané v Praze 1909. Cestou k jeho realizaci mělo být hospodářské vlastenectví v duchu hesla „svůj k svému“. Český konzument měl nakupovat zboží českých firem u českých obchodníků, měl vkládat peníze do českých peněžních ústavů atd. Preference českého podnikání měla rezultovat v jeho rozvoji a technicko-technologické modernizaci. Současná ekonomie a hospodářská historie nazývají takovéto praktiky vnitřním hospodářským nacionalismem. Nástrojem k povznesení českého živnostenstva a zemědělství mělo být družstevnictví. Jako pedagog a ekonomický myslitel B. významně ovlivnil českou politickou a národohospodářskou elitu, jež razantně vstoupila do politiky a hospodářství v průběhu 90. let 19. a v prvním desetiletí 20. století.

D: A. B., Život a dílo 1–5 (ed. J. Gruber – C. Horáček), 1922–24.

L: J. Gruber, Dr. A. B. Život a dílo, 5, 1924, passim; M. Šmejkal, Život a dílo národohospodáře Prof. Dr. A. B., in: Acta oeconomica Pragensia 1. Významní čeští národohospodáři, 1993, s. 9n.; F. Vencovský, Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, 1997, s. 74n.; J. Mandlerová, Vznik a vývoj národohospodářského ústavu při České akademii v letech 1907 až 1918, in: Postátňování, profesionalizace a mecenášství ve vědě českých zemí 1860–1945 (ed. J. Janko), 1996, s. 9n.; OSN 4, s. 536; 28, s. 127n.; OSND 2, s. 706n.; Tomeš 1, s. 131.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eduard Kubů