BUCHAR Emil 4.8.1901-20.9.1979

Z Personal
Emil BUCHAR
Narození 4.8.1901
Místo narození Horní Nová Ves (dnes č. o. Lázně Bělohrad)
Úmrtí 20.9.1979
Místo úmrtí Příbram
Povolání

9- Astronom nebo astrolog 13- Geodet nebo kartograf

61- Pedagog

BUCHAR, Emil, * 4. 8. 1901 Horní Nová Ves (dnes č. o. Lázně Bělohrad), † 20. 9. 1979 Příbram, astronom, geodet, pedagog

Narodil se v podkrkonošském předhůří jako nejmladší z jedenácti dětí. Chodil do obecné a později měšťanské školy v Lázních Bělohradu. Vzhledem k sociálním poměrům rodiny se měl věnovat řemeslu, díky mimořádnému nadání ale mohl studovat na reálném gymnáziu v Nové Pace, které ukončil 1921 s vyznamenáním. Již od dětství měl zálibu ve zkoumání přírodních jevů; snad i proto, že otec byl ponocným, obrátil B. svou pozornost k hvězdné obloze; už v devíti letech (1910) sledoval Halleyovu kometu jednoduchým dalekohledem, který si s otcem sestrojil. Měl i talent umělecký, od dětství kreslil, do pozdního věku se věnoval tvorbě linorytů.

Po maturitě se rozhodl pro studium na Přírodovědecké fakultě UK, hlavním předmětem jeho zájmu byla astronomie. Od počátku si přivydělával jako demonstrátor, 1926 se stal asistentem astronomického ústavu UK. Už během studia publikoval, mj. uveřejnil výpočty drah dvou nových planetek. 1925 odejel (bez prostředků) do Paříže, kde se mu podařilo získat na půl roku místo astronoma v astronomickém a meridiánovém oddělení na alžírské univerzitní hvězdárně v Bouzaréah. Tam v listopadu 1925 pozoroval na obloze dosud neznámé těleso, které mělo vůči hvězdám svůj vlastní pohyb; B. stanovil, že se jedná o novou planetku o průměru 29 km. Zprávy o objevu nové planetky AlgerW. 1925, s pořadovým číslem (1055), byly uveřejněny ve Francii i Německu; B. jako objevitel ji pojmenoval po své matce Tynka. Originálním postupem stanovil i poruchy její dráhy, způsobené Jupiterem. Za objev (šlo o vůbec první planetku, objevenou českým vědcem) získal cenu ministra školství; na základě tohoto pozorování také vypracoval disertační práci L’orbite de la planète 1055 (PhDr. 1927). Jako asistent v astronomickém ústavu UK působil do 1929; sledoval mj. zatmění Slunce a Měsíce, zákryty hvězd, největší zájem pak věnoval měření a počítání drah planetek. Z rodinných důvodů byl 1929 donucen opustit (úspěšně se rozvíjející) dráhu vědeckého pracovníka UK i nabízené místo astronoma na Slovensku; po nabídce od pplk. L. Beneše nastoupil jako vrchní měřický komisař (civilní zaměstnanec) do Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) v Praze, kde se stal zakladatelem a vůdčí osobností oboru geodetické astronomie, geofyziky a později kosmické geodézie a astrodynamiky; působil tam až do 1946. Těžištěm jeho práce bylo určování zeměpisné polohy a astronomických azimutů tzv. Laplaceových bodů trigonometrické sítě. Kromě jiných přístrojů používal především Nušlův-Fričův cirkumzenitál, který doplnil tzv. neosobním mikrometrem. Věnoval se především metodě stejných výšek, nové metodě průchodu hvězd vertikálem signálu a odstranění osobní chyby. Svá pozorování shrnul do souborného pojednání, za které dostal cenu ČAVU. Nezapomínal ale ani na astronomii: mj. byl spoluobjevitelem komety 1939 III. Po německé okupaci byl VZÚ převeden pod Zeměměřický ústav (ZÚ), titul měřického komisaře byl B. změněn na funkci měřického rady. Poměry za války odborné činnosti příliš nepřály, přesto měl B. možnost své poznatky alespoň utřídit a sumarizovat (mj. spoluautor souborné studie o cirkumzenitálu); z B. děl tohoto období vyniká Měření azimutů na území bývalého Československa v letech 1924–1938 (1941).

Po druhé světové válce získal B. konečně možnost plně se uplatnit jako vědecký pracovník a vysokoškolský pedagog. 20. 9. 1945 podal rektorátu ČVUT žádost o docenturu pro obor sférické, teoretické a užité astronomie při Vysoké škole speciálních nauk ČVUT. Jako habilitační práci předložil spis Úchylky tížnic a tvar geoidu západní části ČSR. (Její tematika, záhy rozpracovaná pro celé území ČSR, se na dlouho stala v tomto oboru základem československé astronomické geodézie; byla kladně přijata i v zahraničí, bohužel byla ihned na dlouhou dobu utajena.) Již v prosinci 1945 byl jmenován soukromým docentem pro tento obor, v lednu 1946 navržen na řádného profesora sférické astronomie, astronomického určování zeměpisných souřadnic a základů geofyziky, jímž byl jmenován v srpnu 1947. Od 1948 vykonával funkci děkana Vysoké školy speciálních nauk ČVUT, pak 1953–59 byl vedoucím katedry vyšší geodézie, astronomie a geofyziky tehdejší Zeměměřické fakulty ČVUT. Po reorganizaci oboru do fakulty stavební byl 1959–61 vedoucím katedry astronomie, geofyziky a vyšší geodézie, kde založil a vedl observatoř astronomie a geofyziky. Po zřízení ČSAV (1952) byl zvolen členem-korespondentem, působil jako tajemník kolegia astronomie, geofyziky, geodézie a meteorologie. 1955 mu byla udělena hodnost doktora fyzikálně-matematických věd. Uplatnil se i na mezinárodním poli, byl členem Mezinárodní astronomické unie (IAU), Mezinárodní unie geodetické a geofyzikální (IUGG), pracoval ve výboru pro výzkum kosmického prostoru (COSPAR), byl poradcem ministerstva zahraničí pro využití kosmického prostoru při OSN atd. Získal mnohé ceny a vyznamenání, mj. byl od 1967 čestným členem České astronomické společnosti. Do penze odešel 1972.

Jako jeden z prvních se v geodézii zasloužil o výzkum s použitím umělých družic Země: mj. jako první publikoval výsledky určení zploštění Země z pozorování pohybu umělých družic (základem byla myšlenka, že když nesféričnost Země ovlivňuje dráhu družic, musí být nutně možné z dráhy družic zpětně určit tvar Země). Z desítek vydaných prací vynikají Tížnicové odchylky a geoid v ČSR (1951) či učebnice Geodetická astronomie (1963).

I když byl B. excelentním vědcem, považoval za těžiště své činnosti pedagogickou práci, při níž vychoval celou řadu žáků světové úrovně. Byl oblíben a vážen i pro svou neokázalost a skromnost, nikdy neskrýval svou víru v Boha. Za malou angažovanost byl v 50. letech kritizován, ale vzhledem k B. odborným kvalitám vyzněly snahy o omezení jeho pedagogické činnosti naprázdno; mezi studenty patřil naopak k nejoblíbenějším přednášejícím.

Na rodném domě (Horní Nová Ves čp. 68) byla při příležitosti 100. výročí B. narození odhalena pamětní deska; již od 1981 nese jeho jméno též ulice v Praze 5. Jménem Buchar byla 1993 pojmenována i planetka (3141), objevená 1984 A. Mrkosem z observatoře na Kleti.

L: nekrology in: Geodetický a kartografický obzor 25, 1979, s. 339; Říše hvězd 60, 1979, s. 232n.; Věstník ČSAV 89, 1980, s. 43n.; Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 25, 1980, s. 108n.; KSN 2, s. 182; PSN 1, s. 287; MČE 1, s. 604; ČBS 1, s. 74; Tomeš 1, s. 155; (kolektiv autorů), Prof. E. B. Sté výročí narození, 2002, kde další literatura a bibliografie; Ottova encyklopedie ČR 5, 2006, s. 56.

P: Pozůstalost je uložena v Archivu ČVUT Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdena Roulová