CARAMUEL z Lobkovic Juan 23.5.1606-8.9.1682

Z Personal
Juan CARAMUEL z Lobkovic
Narození 23.5.1606
Místo narození Madrid (Španělsko)
Úmrtí 8.9.1682
Místo úmrtí Vigevano (Itálie)
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 56- Filozof

2- Fyzik

CARAMUEL z Lobkovic, Juan, * 23. 5. 1606 Madrid (Španělsko), † 8. 9. 1682 Vigevano (Itálie), teolog, matematik, logik, jazykovědec, teoretik architektury, římskokatolický kněz

Jméno C. vzniklo přizpůsobením jména Kramer ve španělštině (ještě v Salamance se C. hlásil k variantě Charamuer či Caramuer). Jeho otec Vavřinec (Lorenzo) Cramer působil na dvoře Rudolfa II. jako matematik, astronom a vojenský inženýr. Matkou byla Kateřina z Friesu, dcera Reginy, roz. Lobkovicové. Vzdělání získal C. na univerzitách v Alcalá de Henáres (filozofie) a Salamance (teologie). Vstoupil do cisterciáckého řádu v klášteře La Espina blízko Valladolidu, kde 1627 složil řádové sliby. Poté pobýval v různých klášterech ve Španělsku i Portugalsku, 1635–38 pracoval na doktorátu na lovaňské teologické fakultě. Tam se setkal s Corneliem Jansenem a účastnil se dobových intelektuálních kontroverzí mezi jansenisty, irskými františkány a jezuity. Myšlenkově stál nejblíže posledním. V Lovani vyučoval na řádovém učilišti, ale katedru se mu získat nepodařilo. Díky přímluvě papežského nuncia v Kolíně nad Rýnem a budoucího papeže Alexandra VII. Fabia Chigiho se stal nejprve titulárním opatem zaniklého kláštera ve skotském Melrose, 1644 pak ve falckém Disibodenbergu. Mezi únorem a dubnem 1644 cestoval přes Kolín (kde se osobně setkal s Chigim) do svěřeného kláštera; na místě ovšem zjistil, že klášter byl v bojích třicetileté války zcela zničen. Následoval několikaletý pobyt v jižním Německu (Bad Kreuznach, Špýr, Frankenthal), kde se C. jako vojenský inženýr mj. aktivně účastnil obrany frankenthalské pevnosti. 1645 se stal koadjutorem arcibiskupa kurfiřta mohučského, o rok později ho španělský král Filip IV. pověřil funkcí vyslance na císařském dvoře ve Vídni. Téhož roku byl C., na přímluvu hraběte Ignáce Bernarda z Martinic, císařem Ferdinandem III. jmenován – i přes odpor mnichů – opatem kláštera montserratských benediktinů v pražských Emauzích, kde se své role ujal od srpna 1647. Následujícího roku proslul jako velitel jedné ze tří kněžských setnin při úspěšné obraně Starého Města pražského před Švédy. Svým spisem Sacri Romani Imperii Pax licita demonstrata (1648) se zasloužil o uzavření vestfálského míru, čímž proti sobě sice popudil zmíněného F. Chigiho, současně si však naklonil císaře. 1649 pobýval ve Vídni, pak až do 1654 zastával úřad generálního vikáře a oficiála pražské arcidiecéze. V této funkci proslul jako tvrdý rekatolizátor (na rozdíl od svého předchůdce kapucína Valeriána Magniho, jenž byl obhájcem umírněného postoje): v postupu vůči nekatolickým poddaným prosazoval věznění, vypovídání ze země, vkládání vojska, majetkové tresty i trestání na hrdle (královský patent z 1. 2. 1650). Jako generální vikář se též zabýval vztahem pražské univerzity a arcibiskupského semináře i organizací výuky vyučujících různých řádů v semináři. V Emauzském klášteře konal od 1652 filozofické a teologické přednášky. Pražské období patří k jeho nejplodnějším: krom spisů, které zde napsal, a vědecké korespondence (mj. s A. Kircherem), udržoval přátelské styky s profesorem lékařské fakulty Janem Markem Marci z Kronlandu a spolupracoval s jezuitským filozofem Rodrigem de Arriaga.

Na přímluvu kardinála Harracha se 1654 stal kandidátem na biskupský stolec nově zakládané královéhradecké diecéze. Založení biskupství se ale oddalovalo a odpor proti C. sílil; proto 1655 opustil Emauzy a cestoval do Říma k papeži ve snaze získat nějaké biskupství. Po návratu 1658 byl pro odpor mnichů (zvláště irského původu) nucen abdikovat na opatskou funkci, úřadu byl formálně zproštěn až 1662 císařem Leopoldem I. Ten si na místo biskupa připravované královéhradecké diecéze zvolil jiného kandidáta (Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka), a proto byl C. kardinálem Harrachem 1659 vyzván k rezignaci na biskupskou kandidaturu.

Již 1657 mu udělil Alexander VII. spojené biskupství satrijské a campagnské v Neapolsku; v tomto chudém a odlehlém kraji působil až do 1673, kdy se stal biskupem ve Vigevanu poblíž Milána. Na obou místech pokračoval v psaní a díla vydával v tiskárnách, které tam založil.

C. byl jako polyhistor autorem více než padesáti spisů různé délky. Mnohé vyšly ve více vydáních. V oboru morální teologie zastával tzv. probabilistickou nauku, podle níž je v situaci konfliktu norem možno jednat podle libovolné z nich pouze na základě toho, že je její závaznost v dané situaci pravděpodobná. Významná byla pozornost, kterou C. věnoval konstrukci umělých jazyků, třebaže jeho nejvýznamnější příspěvek náleží do oblasti formální logiky, a to vytvoření systému tzv. šikmé či diskrétní (relační) sylogistiky (Logica obliqua, in: Theologia rationalis, 1654). V teorii architektury uplatňoval tzv. šikmou architekturu; nejvýrazněji jeho působení v tomto oboru lze spatřit ve Vigevanu, kde nechal podle svých plánů upravit hlavní náměstí a průčelí katedrály.

Pohřben je ve vigevanské katedrále, v boční lodi vlevo od hlavního oltáře.

D: Steganographia (1635, problematika šifrování); Thanatosophia (1637, teologie a filozofie smrti); Theologia regularis (1638, teologie řeholního života); Rationalis et realis philosophia (1642, fi lozofi e); Mathesis Audax (1642, matematika); Theologia moralis (1645, morální teologie); Theologia moralis fundamentalis (1652, morální teologie); Theologia rationalis (1654, logika); Apparatus philosophicus (1657, klasifikace věd a konstrukce umělých jazyků); Mathesis Biceps (1670, matematika); Architectura civil, recta, y obliqua (1678, teorie architektury); Moralis seu Politica Logica (1680, analýza argumentace v morální a politické filozofii); Leptotatos latine subtilissimus (1681, konstrukce speciálního technického filozofického jazyka).

L: J. Tadisi, Memorie della vita di Monsignore Giovanni C. di Lobkowitz, vescovo di Vigevano, Venezia 1760; S. Sousedík, Jan C., opat emauzský (1606–1682), in: AUC – Historia Universitatis Carolinae IX, fasc. 2, 1968, s. 115n.; D. Pastine, Juan C., probabilismo ed enciclopedia, in: La Nuova Italia, Firenze 1975; J. Velarde Lombaraña, Juan C., vida y obra, Oviedo 1989; A. Serrai, Phoenix Europae. Juan C. y Lobkowitz in prospettiva bibliografica, S. Bonnard (ed.), Milano 2005; S. Sousedík, René Descartes a české baroko, 1996, rejstřík; týž, Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, 1997, s. 185n.; J. Fleming, Defending Probabilism: The Moral Theology of Juan C., Washington 2006; P. Dvořák, Jan C. z Lobkovic: Vybrané aspekty formální a aplikované logiky, 2006; P. Dvořák – J. Schmutz (ed.), Juan C. Lobkowitz, The Last Scholastic Polymath, 2007.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Dvořák