CUPÁK Eduard 10.3.1932-23.6.1996

Z Personal
Eduard CUPÁK
Narození 10.3.1932
Místo narození Brno
Úmrtí 23.6.1996
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 476-477

CUPÁK, Eduard, * 10. 3. 1932 Brno, † 23. 6. 1996 Praha, herec

Pocházel z rodiny řečkovického tiskárenského řidiče, jehož 1942 popravili nacisté za falšování potravinových lístků. Po ukončení měšťanky 1947 začal C. studovat na brněnské Státní konzervatoři a poté na nově vzniklé JAMU, kterou však těsně před absolvováním (1951) – pravděpodobně z důvodu menšinové sexuální orientace – musel nedobrovolně opustit. 1953–55 hrál v Armádním uměleckém divadle na Vinohradech. Do první role Toniho v Čapkově dramatu Matka obsadil C. režisér F. Štěpánek. V době vinohradského angažmá hrával většinou díky svému svěžímu zjevu chlapecké role. Tehdy se začal věnovat i recitaci, která pak provázela celou jeho uměleckou kariéru. 1955–59 byl poprvé angažován do Městských divadel pražských, kde exceloval v několika rolích (Filo, G. Zapolska: Slečna Maličevská; Gerald, O. Wilde, Bezvýznamná žena). Přesto tam po několika letech přestal dostávat významnější herecké příležitosti, a tak se na dvě sezony (1959–61) stal členem Divadla S. K. Neumanna, v jehož čele tehdy stál V. Lohniský. Zahrál si tam Cassia (W. Shakespeare, Othello), k jeho nejlepším výkonům patřil Don Rodrigo v Corneillově dramatu Cid, ale dostal se i ke komediální roli Aramise ve Třech mušketýrech. 1961 se vrátil do Městských divadel pražských, kterým už zůstal věrný po celou dobu divadelní kariéry. Střídal klasický konverzační repertoár se soudobou moderní dramatikou, v níž nabývaly převahu texty závažného filozofického obsahu (V. Hugo: Ruy Blas; J. M. Synge: Hrdina Západu, 1962; T. Wilder: Naše městečko; O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa; M. Frisch: Don Juan aneb Láska ke geometrii, 1965; M. Rejniš: Královské vraždění, 1966; J. W. Goethe: Urfaust, 1976; V. Páral: Mladý muž a bílá velryba, 1977; N. Simon: Drobečky z perníku, 1982). Ze stálého angažmá odešel 1968 a soustředil se téměř výhradně na práci ve filmu, televizi, rozhlase a dabingu. Zemřel na rakovinu plic; na C. přání byl popel rozptýlen na loučce hřbitova v Praze-Malvazinkách.

Na jevišti, před kamerou i mikrofonem ojedinělým způsobem propojil podmanivou vroucnost projevu a oddanost roli s ironickým odstupem, rozvážností a přesností gest a jazykovou brilancí, jež jeho postavám dodávaly šarm a eleganci. Pro českou kinematografii 50. let, kde se poprvé objevil už během studií v roli myslivcova syna Tomáše ve Steklého adaptaci Jiráskova románu Temno (1950), se stal jedinečným představitelem senzitivních jinochů a mladých mužů, nesoucích v sobě romantické touhy, vzdor a jistou nezávislost, ale často zaskočených intenzitou dříve nepoznaného citu. Generační idol, úchvatný obraz dychtivého a zraňovaného mládí, z něho učinily lyrické postavy, které ztělesnil ve šrámkovských adaptacích režiséra Václava Kršky. Od znuděného povýšence Vilíka Roškota z melodramatu Měsíc nad řekou (1953) a studenta Jeníka Ratkina z dramatu Stříbrný vítr (1954) se odvíjela řada jeho dalších, mnohdy vnitřně nalomených, tápajících či dokonce delikventních mladých hrdinů, kteří však zůstali ve stínu šrámkovských chlapců: popravený kamenický tovaryš Stašek ve Vávrově historickém dramatu Jan Hus (1954), lehkovážný medik Vladimír Olmer v Gajerově dramatu Vina Vladimíra Olmera (1956), zasněný krejčovský tovaryš Labakan v Krškově orientální pohádce Labakan (1956), jeden z trojice pražských výrostků a náhodný vrah František Pastyřík zvaný Freddy v Krškově dramatu Cesta zpátky (1958), fasádník Cína v Brynychově příběhu Žižkovská romance (1958) a důlní vozač Stanislav Půlpán ve Vávrově přepisu Čapkova románu První parta (1959). Mezi jeho filmovými portréty nechyběly ani skutečné historické osobnosti: mladičký spisovatel Alois Jirásek (Mladá léta, 1952), hudební skladatel Antonín Dvořák (Z mého života, 1955), zakladatel českého dělnického hnutí Josef Rezler (Pochodně, 1960), profesor Petr Mužák (Horoucí srdce, 1962), skladatel W. A. Mozart (televizní seriál F. L. Věk, 1971) a spisovatel Jan Neruda (Paleta lásky, 1976). V 60. letech se jeho chlapecký lyrismus přetavil do zcela odlišné podoby charakterního herectví v dramaticky vypjatých, psychologicky náročných, ale i komediálních postavách: fanatický farář Schmidt ve Vávrově historické rekonstrukci inkvizičních procesů 17. století Kladivo na čarodějnice (1969), jeden z iniciátorů atentátu na krále major Robert Steiner ve Vorlíčkově crazy komedii Pane, vy jste vdova! (1970) a MUDr. Hofman v lékařském dramatu Jana Matějovského Pět mužů a jedno srdce (1971). V 70. a 80. letech zakotvil v žánru detektivního a dobrodružného filmu, ať už jako ochránce zákona (Vím, že jsi vrah, 1971; Tajemství zlatého Buddhy, 1973) nebo jeho skutečný či domnělý narušitel (Lupič Legenda, 1972; Sedmého dne večer, 1974; Kam nikdo nesmí, 1979; Čas pracuje pro vraha, 1979). Z tohoto stereotypu vybočil úlohami necitlivého otce mladé hrdinky v Hanibalově dívčím příběhu z dětského domova Velké trápení (1974), zkušeného chemika a znaveného skeptika Viktora Pence v Jirešově přepisu Páralova románu Mladý muž a bílá velryba (1978) a fanatického abbého v Troškově volné adaptaci Jiráskovy novely Poklad hraběte Chamaré (1984). Galerii filmových postav završil vedlejší úlohou doktora alkoholika z ústavu sociální péče v Renčově dramatu podle skutečné události Requiem pro panenku (1991). Smysl pro ironii, niternou dramatičnost a intelektuální hravost využíval i na televizní obrazovce v četných inscenacích různých žánrů (Zločin na Volavčím jezeře, 1961; Strach, 1965; Zločin pátera Amara, 1968; Jak chodí babičky spát, 1968; Rozhovory, 1969; Pasiáns, 1969; Dáma v jezeře, 1970; Zločin na Zlenicích hradě, 1971; Julián odpadlík, 1971; Robinzoni z Kronborgu, 1979; Spor architekta Zítka, 1981; Oblouk světla, 1983; O mrtvých jen dobře, 1985; Dáma ví, kdy přijít, 1992; Mistr Kampanus, 1993) a seriálech (Sňatky z rozumu, 1968; Taková normální rodinka, 1971; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Žena za pultem, 1977; Dnes v jednom domě, 1980). Pro svůj kultivovaný hlasový projev nalezl široké a bohaté uplatnění v rozhlase (mj. Spencer v Horčičkově zpracování Letu do nebezpečí A. Haileyho, 1980) a v dabingu, za celoživotní mistrovství získal Cenu F. Filipovského (1995).

L: FP 1, s. 65n; Tomeš 1, s. 176; J. Černý, E. C., 1998 (se soupisem divadelních, filmových, televizních a rozhlasových rolí); M. Fikejz, Český film. Herci a herečky 1, 2006, s. 155n.; Český hraný film 3–4, 1995, rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloš Fikejz, Marie Makariusová