CZECH z Czechenherzu Arnošt 23.8.1878-26.12.1951

Z Personal
Arnošt CZECH z Czechenherzu
Narození 23.8.1878
Místo narození Praha
Úmrtí 26.12.1951
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel

CZECH z Czechenherzu, Arnošt (vl. jm. Czech, Arnošt), * 23. 8. 1878 Praha, † 26. 12. 1951 Praha, spisovatel, překladatel, propagátor indické kultury, úředník, novinář

Jeho otec František C., potomek nižší šlechty českého původu, byl vrchním policejním komisařem pro Staré Město pražské. V deseti letech, kdy otce ztratil, se C. s matkou Emilií, roz. Loulovou, přestěhoval do Třeboně, kde studoval na gymnáziu, 1895–96 pokračoval v Praze v Křemencově ulici, ale nematuroval a nastoupil k poštovnímu úřadu. 1908 jako vrchní oficiál přešel ze státní služby do soukromé sféry a stal se účetním revidentem Zemské banky. Politicky byl organizován ve staročeské, od podzimu 1918 ve státoprávně (národně) demokratické straně. 1902–04 redigoval parapsychologickou revue Melpomene, 1918–20 byl členem redakce deníku Česká svoboda, který vydávali bývalí prorakouští aktivisté, 1919–20 jej řídil. Od mládí se zabýval hermetickými naukami a sám se naučil sanskrtu, přátelil se s prof. J. Zubatým a později s V. Lesným, kteří ho přivedli k indologii. Jako přední propagátor československo-indického přátelství byl od počátku 20. let členem Indického sdružení při Orientálním ústavu a později při prestižní mezinárodní Indian Society of Oriental Art v Kalkatě.

Debutoval prózami novoromantického zaměření (Snivá láska, 1902), pro něž kromě mytologických (Hetéra, 1908) a pohádkových (Štěstí světla, 1902) námětů byl příznačný autorův zájem o záhady duševního života (román Víra v život, 1920). Prozaické a básnické dílo stavěl C. na metempsychóze (teorie o převtělování duše). Společně s K. Dewettrem a E. Lešehradem se stal představitelem české novoromantické školy. Umělecky závažnějších hodnot se dobral v poezii (Písně samotáře, 1908, Erótovy úsměvy, 1910, Podzimní píseň, 1928). 1929 se dal penzionovat a nadále se věnoval již jen literární tvorbě. V prózách postupně převažovaly výkladové prvky, podrobně a na základě konvenčních syžetových konstrukcí seznamující s indickou duchovní kulturou, historií i současností (Šíva, božský tanečník, 1933, Palác na břehu Gangy, 1934, Bouře nad Bombají, 1936). V náboženském ohledu mu byl blízký brahmánismus. S dekadentní zálibou v individualismu a výlučnosti souzněla jeho záliba v Napoleonově kultu (sbírka Svatohelénský Prométheus, 1912). Před první světovou válkou napsal několik eklektických novoromanticko- symbolických dramat, ovlivněných tvorbou M. Maeterlincka; drama Cena slávy uvedlo Švandovo divadlo na Smíchově (Praha) 1905. Byl také autorem literárních esejů o J. W. Goethovi, W. Hauffovi, K. Havlíčkovi a esejů s indickou duchovní tematikou (Hledající lidstvo, Brahmánská moudrost). C. beletristické dílo se uzavřelo sbírkou vyznavačských básní Má Indie (1938), románem Babylonská věž (1944) a dramatem Avašina píseň (1941). Jako překladatel parafrázoval sanskrtské texty spíše s vědeckou erudicí než s uměleckou invencí. 1902–38 je publikoval časopisecky a bibliofilsky, knižně jen sanskrtskou lyriku Rozbitý džbán (Ghata Karparam, 1936). Byl epigonským typem umělce, který vyšel z inspirace J. Vrchlického, ale významnou měrou se zasloužil o popularizaci indické kultury a Indie. Bez ohledu na to, že zdůrazňoval především její tajemnost, zastával se i na přednáškových večerech otevřeně indického zápasu za státní nezávislost a vyjadřoval nesouhlas s kolonialismem. Byl otcem čtyř dětí (Marie, Adolfa, Emila a Jana). Užíval i pseudonymu Arnošt Czech-Czechenherz.

D: bibliografie in: LČL 1, s. 173n. (bez uvedení překladů).

L: F. S. Frabša, A. C. z C., 1906; OSN 28, s. 185; Kulturní adresář ČSR, 1936; K. Kovář, A. C. Czechenherz, 1938; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1957, s. 68; LČL 1, s. 363n.

P: Archiv AV ČR Praha (fond Orientální ústav); Biografický archiv ÚČL Praha; Divadelní ústav Praha (kde uloženy některé hry a dramatické etudy).

Martin Kučera