DANDA Josef 2.1.1906-15.3.1999

Z Personal
Josef DANDA
Narození 2.1.1906
Místo narození Koleč u Slaného
Úmrtí 15.3.1999
Místo úmrtí Praha
Povolání 29- Stavař
37- Doprava, pošty, spoje
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 117

DANDA, Josef, * 2. 1. 1906 Koleč u Slaného, † 15. 3. 1999 Praha, architekt, odborník železničního stavitelství

Byl synem učitele Josefa D. a Marie, roz. Mertlové. Mládí prožil v Kralupech nad Vltavou, maturoval (1923) na České státní reálce v Praze. Po ukončení studií architektury na ČVUT v Praze a vojenské službě (1928/29) pracoval mj. v ateliérech A. Benše, V. Kerharta a L. Machoně, krátce také v zahraničí, hlavně ve Francii (1931–32 u A. Lurçata, březen–červen 1932 v ateliéru Le Corbusiera). První D. samostatnou realizací se stala 1933 strojní mlékárna v Brodech u Podbořan. 1936 vykonal autorizační zkoušku a stal se samostatným architektem. V polovině 1936 D. nastoupil jako smluvní inženýr na ředitelství Československých státních drah v Olomouci; tam byl přidělen k výstavbě trati Hranice na Moravě – Púchov a osvědčil se natolik, že již 1938 se stal trvalým pracovníkem drah s nárokem na definitivu. Na jaře 1939 nastoupil v Praze, kde byl záhy převelen do Deutsche Reichsbahn Entwurfsamt, projekčního oddělení německých říšských drah (1940–41 s nasazením v Mnichově); mj. se podílel na konstrukčním řešení druhého vinohradského tunelu. Po skončení druhé světové války se vrátil na ředitelství železnic, 1949 obhájil disertaci s tematikou možnosti spojení železničního a autobusového nádraží. Od 50. let vedl skoro tři desítky let odbor architektury a pozemních staveb Státního ústavu dopravního projektování (SÚDOP), s krátkým přerušením 1959–60, kdy byl v rámci přesunu do výroby poslán na místo stavbyvedoucího nádraží v Chebu. 1955 získal titul doktora technických věd, 1966 vyznamenání Za vynikající práci. Do důchodu odešel 1976. S D. jménem je spojena značná část moderní železniční architektury v Československu. Projektoval nádraží Teplice nad Bečvou (1938), Pardubice (1956–59, s K. Řepou), Cheb (1958–62: považoval je za své nejlepší dílo), Klatovy (1959), Třinec (1954–57), Ostrava-Vítkovice (1964–67), Lovosice (1962–68) či Most (interiéry a přednádražní prostor; 1968 až 1974), a to buď sám, nebo se spolupracovníky. Některé z těchto staveb jsou památkově chráněny. Typická byla u D. výstavba vertikální dominanty, kolmé na hlavní budovu i trať – dobře patrná je třeba v Chebu či Pardubicích, a promyšlená koncepce přednádražního prostoru. Jeho celoživotním snem se stalo projektování nového hlavního nádraží pro Prahu, na jehož realizaci 1971–74 pracoval spolu s manželi Šrámkovými a arch. J. Bočanem. Stavba ve stylu brutalismu nebyla plně dokončena (chyběla zejména D. připravovaná revitalizace staré, tzv. Fantovy budovy, a východ směrem na Žižkov) a také koncepce, kdy nová hala je fakticky mostním objektem (vede po ní dálnice), nebyla příliš šťastná. Ve stadiu projektu zůstaly D. návrhy dalších stanic, zejména Praha-Vršovice a Kralupy nad Vltavou. Projektoval i řadu menších staveb, mj. strážní domky, vodárny, stavědla (zejména na trati Hranice – Púchov) a železniční zastávky (Hustopeče nad Bečvou, Praha-Dolní Počernice, Klučov u Českého Brodu aj.). K dalším stavbám patřily např. železniční poliklinika v Olomouci (1976), rehabilitační středisko v Pasekách nad Jizerou (1977–78) či několik rodinných domů ve Veselí nad Moravou, Kroměříži i jinde.

Během celé praxe byl D. činný rovněž jako teoretik dopravních staveb (mj. preferoval mimoúrovňové příchody na nástupiště a výstavbu průchozích hal místo rozsáhlejších čekáren, obvyklých až do poloviny 20. století) a mnoho let působil jako pedagog na ČVUT, VŠUP (1946–52), Vysoké škole dopravní (Žilina; odmítl nabízenou profesoru, aby se dál mohl věnovat projekční činnosti) aj. Teoretické poznatky shrnul v publikaci Naše železniční nádraží (1988), první svého druhu v české literatuře.

Od 1939 žil trvale v Horních Počernicích (Praha), tam byl i pohřben. Zpracoval pro ně i územní plán a je zde po něm (od 1999) pojmenována ulice. Byl ženatý s Janou D., roz. Kejlovou (1907–1988). Syn Jiří D. pracuje jako architekt.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 141; K. Hájek, Architekt J. D., 2007 (kde další literatura a částečná bibliografie).

P: NA Praha (osobní pozůstalost).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Tomáš Burda