DUŠÁNEK Jan 30.12.1840-28.12.1890

Z Personal
Jan DUŠÁNEK
Narození 30.12.1840
Místo narození Praha
Úmrtí 28.12.1890
Místo úmrtí Praha
Povolání

26- Bánský odborník nebo energetik

27- Hutník nebo metalurg

DUŠÁNEK, Jan, * 30. 12. 1840 Praha, † 28. 12. 1890 Praha, hutnický odborník, pedagog

Narodil se v rodině pekaře. Po absolvování reálky studoval 1858–62 na pražské polytechnice, pokračoval dvouletým studiem hutnictví i hornictví na montanistickém učilišti (pozdější Vysoké škole báňské) v Příbrami, kde ho ovlivnil profesor hutních věd V. Mrázek. D. 1864 nastoupil do státních služeb v příbramském horním úřadu a současně působil v železárnách zbirožského velkostatku. 1866 mu pražská polytechnika udělila dvouleté tzv. Gerstnerovo cestovní stipendium, které D. umožnilo navštívit nejmodernější železárny na Moravě, v Rakousku, Německu, Belgii a Francii. Zaměřil se převážně na nejnovější výrobu plávkové oceli bessemerováním (zkujňováním tekutého surového železa dmychaným vzduchem v kysele vyzděném konvertoru). Z cest posílal polytechnice vzorky materiálů vyráběných v různých hutích a na závěr vypracoval obšírnou zprávu. Od 1869 nastoupil jako konzultant v prosperujících fürstenberských železárnách na Křivoklátsku. Jeho úkolem bylo řídit výstavbu koksových vysokých pecí v Karlo-Emilově huti v Králově Dvoře a válcovny v huti Marie-Anny v Roztokách. V průběhu 1869, kdy se začalo uvažovat o rozsáhlých investicích do modernizace provozu, kterou měl realizovat, podnikl studijní cestu do Švédska a Vestfálska, aby se seznámil s nejnovějšími směry ve stavbě vysokých pecí, a 1870 předložil plán výstavby. První koksová vysoká pec v Králově Dvoře byla uvedena do provozu 1871. Byla pokládána za nejmodernější v Čechách, ovšem výstavba této i další pece v Roztokách se proti předpokládaným nákladům výrazně prodražila. D. byl po určitých rozpacích, které u zaměstnavatele vzbuzoval jeho nízký věk, 1872 pověřen vedením obou nově zřízených provozů. Na rozhodnutí mělo nepochybně vliv i doporučení tehdejšího ředitele fürstenberských hutí a současně D. tchána V. Grosse, s jehož dcerou Marií se 1870 oženil a měl s ní čtyři děti.

Vedle praxe v hutích se D. pokusil o pedagogickou kariéru. Už 1868 se habilitoval jako soukromý docent na pražské polytechnice a začal přednášet nepovinný předmět hutnictví železa, později změněný a doplněný na předmět povinný, encyklopedii hornictví. Jeho přesné a jasně formulované přednášky měly úspěch a po roce se D. stal docentem honorovaným. Škola se snažila získat ho trvale, avšak návrh na jmenování mimořádným profesorem nebyl schválen.

Poté, co se 1873 stal horním a hutním inspektorem fürstenberských železáren, i přes naléhání rektora následujícího roku na výuku rezignoval. 1877 byl jmenován horním a hutním ředitelem. Po vynálezu thomasování (výroby plávkové oceli z fosfornatých surových želez v zásaditě vyzděném konvertoru) se 1879 D., kterému k jednání chyběla plná moc, nepodařilo včas získat přímý Thomasův patent pro fürstenberské železárny. Po následujících složitých a neúspěšných jednáních se majitel železáren Max Egon Fürstenberg rozhodl vzdát dalšího provozování železárenství a železárny prodal. 1880 z nich vznikla Česká montánní společnost, v níž D. nastoupil ve Staré huti (Hýskov) jako centrální ředitel. 1884 společnost koupila Teplická válcovna a D. dostal výpověď. Celoživotní intenzivní práce i nepolevující nervové napětí negativně poznamenaly jeho zdraví. 1885 se vrátil do Prahy, vyhýbal se společnosti a zemřel v zapomenutí.

Obdobím D. největší odborné aktivity se staly roky jeho pedagogického působení. Napsal stěžejní dílo Bessemerování (1870), v němž shromáždil vedle výsledků odborných prací základní světové literatury i vlastní zkušenosti z cest po evropských železárnách a analyzoval podmínky pro zavedení bessemerování v Čechách. Kniha se stala základní příručkou české hutnické literatury 19. století. Pověsti znamenitého odborníka se těšil i v zahraničí. 1870 byl D. jmenován odborným redaktorem pro hutnictví v časopisu Zeitschrift des Vereines deutscher Ingenieure (vycházel v Berlíně). Působil také jako tajemník hutnického odboru pražské Průmyslové jednoty a funkcionář Rakouského spolku inženýrů a architektů v Praze. Ve Vídni 1875 vystoupil na jednání železářských průmyslníků o zavedení nové metrické soustavy v železářském průmyslu a o normalizaci rozměrů hutních výrobků. Podporován zaměstnavatelem, účastnil se řady mezinárodních odborných kongresů. Do dějin hutnictví železa vstoupil jako zakladatel moderní české hutnické vědy i mimořádně schopný hutní technik, a to i přesto, že v konfrontaci s dravou generací průmyslových podnikatelů 70.–80. let 19. století neuspěl.

D: Nejnovější pokroky ve vyrábění železa (nedokončeno), in: Listy průmyslové 1, 1869, č. 1, 2 a 3; O vývinu bessemerování, in: Průmyslník 2, 1870; Das Eisen-, Berg- und Hüttenwesen in Böhmen, Mähren und Schlesien, in: Denkbuch des österreichischen Berg- und Hüttenwesens, Wien 1873, s. 169–200.

L: A. V. Velflík, Dějiny technického učení v Praze 2, 1906, s. 137–139; J. Veselý, J. D., in: Hornický věstník 41, 1940, č. 21, s. 248–251; I. Kruliš, Wittgenstein contra D., in: Hutnické listy 9, 1954, č. 3, s. 165–168; Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století, 1961, rejstřík; V. Lomič, Docentura hutnictví na pražské polytechnice a J. D., in: Příspěvky k dějinám báňské a hutní výroby (in: Rozpravy NTM č. 40), 1969, s. 144 až 154; P. Bílková, Český hutník J. D., in: Středočeský sborník historický 11, 1976, s. 131–147; ČVUT 1/1, 1/2, zvl. s. 48–50 a rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Hučka