DURDÍK Alois 19.3.1839-11.11.1906

Z Personal
Alois DURDÍK
Narození 19.3.1839
Místo narození Hořice
Úmrtí 11.11.1906
Místo úmrtí Smíchov (Praha)
Povolání 44- Právník
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 431

DURDÍK, Alois, * 19. 3. 1839 Hořice, † 11. 11. 1906 Smíchov (Praha), právník, úředník, překladatel

Rodina byla usedlá v Hořicích od 17. století. Otec Alois D. provozoval kloboučnickou živnost, matka Anna Sailerová byla dcerou továrního gravéra Josefa Seilera (sic!) a pocházela z Prahy. D. měl pět sester a devět bratrů, z nichž vynikli zejména filozof Josef (1837–1902), cestovatel a překladatel Pavel (1843–1903) a pedagog Petr (1845–1909). Rodina udržovala živé kulturní styky především s V. K. Klicperou, které zesílily po přestěhování do Hradce Králové 1845. Tam D. vychodil základní školu i gymnázium. Studovat práva odešel 1860 do Prahy. Do literatury vstoupil koncem 60. let drobnými verši a beletristickými črtami, záhy i překlady z ruštiny (M. Lermontov, A. Někrasov) v Květech a Světozoru (od 1870), v Lumíru (od 1874, zejména novela Moje první láska). Později publikoval v příbramském časopise Horymír (od 1876) a ve sborníku Úplný besedník (1877). Působil sedm let jako konceptní úředník pražského magistrátu, živil se i jako žurnalista, spolupracoval s listem Politik. Od 1872 vyučoval ruský jazyk na obchodní akademii v Praze. Při založení edice Poezie světová byl komisí pro ruskou literaturu (J. Kolář, E. Vávra) pověřen uspořádáním výboru z díla básníků M. Lermontova a A. Někrasova. Výbor z Někrasova, především z tvorby z 60. let, z neznámých důvodů nevyšel, některé verše však otiskly Květy 1871 a 1872 (Myšlenky u parádního vchodu, Rytíř na hodinu, poema Mráz na Rusi). Realizovaný dvousvazkový výbor Básně Lermontova (1872) obsáhl lyriku a poemy Démon, Chadži Abrek, Bojarin Orša a Píseň o kupci Kalašnikovovi. 1874 se D. podílel na antologii F. Vymazala Slovanská poezie a téhož roku dokončil Pomůcky k výkladům o dějinách ruského básnictví (překlad A. Miljukova Očerk istorii russkoj poezii), který zůstal v rukopise. Patřil k aktivním členům literárního odboru Umělecké besedy, kde přednášel o ruské poezii. Od 1875 pracoval jako soudní úředník, od 1880 soudní adjunkt v Hradci Králové. 1876 vydal Turgeněvovy Jarní vody, 1880 byl scénicky uveden jeho překlad A. N. Ostrovského Vinný bez viny. Po nervovém zhroucení 1893 přestal D. veřejně působit, sporadicky přispěl pouze 1904 do plzeňské Nové doby a Nového jihočeského dělníka.

Přes poměrně krátkou kariéru se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů překladové literatury 60.–70. let 19. století, vynikajícím znalcem ruské literatury, jehož díla měla na svou dobu vysokou uměleckou úroveň a jež básnické působivosti nepozbyla dodnes. Užíval pseudonym A. D. Bystroglazov.

L: A. Klikar, Pseudonymy českých spisovatelů, in: Literární listy 5, 1884, s. 156; F. Bačkovský, Přehled dějin písemnictví českého, 1898, s. 43; nekrology: F. V. (F. Vykoukal), Nové rovy, in: Osvěta 36, 1906, č. 12, s. 1139; Rovnost 19. 11. 1906; Zvon, 1906/07, s. 143; Literární rozhledy 16, 1931, s. 372 (kde chybné místo úmrtí); OSN 8, s. 213–214; 28, s. 306; MSN 2, s. 443; KSN 3, s. 546; AČP, s. 83–84; E. Hermanová, Někrasov a některé otázky českého básnictví v letech šedesátých, in: Čtvero setkání s ruským realismem, 1958, passim; A. Jilemnický – K. Vik, Kraj slavný kamenem, 1961, s. 188; J. Wagner, Durdíkové Alois, Josef, Pavel a Petr, 1961; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 516; J. Strnadel, Někrasov u nás, in: N. A. Někrasov, Hořká múza, 1974, passim; LČL 1, s. 615–616.

P: Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha (osobní fond 2 kartony, z let 1871–1901).

Marcella Husová