ELEN Jarko 5.4.1895-20.4.1978

Z Personal
Jarko ELEN
Narození 5.4.1895
Místo narození Komárov u Hořovic
Úmrtí 20.4.1978
Místo úmrtí Bratislava (Slovensko)
Povolání

63- Spisovatel

64- Překladatel

ELEN, Jarko (vl. jm. Kaiser, Jaroslav), * 5. 4. 1895 Komárov u Hořovic, † 20. 4. 1978 Bratislava (Slovensko), dramatik, překladatel, pedagog

Syn ředitele školy Františka Josefa Kaisera a Marie, roz. Svatonské. Měl 3 sestry. 1905–13 studoval na reálném gymnáziu v Písku, 1913–15 strojírenství na české technice v Praze. 1915–18 pracoval v komárovských železárnách, 1918–19 učil v nedaleké Litni, od 1919 působil na Slovensku: do 1927 jako učitel na měšťanských školách ve Spišské Nové Vsi, Topoľčanech, Seredi, Ľubietové, Martině a v Komárně, 1928–38 byl ředitelem měšťanské školy v Senci, 1938–44 odborným učitelem a 1952–55 ředitelem střední školy v Bratislavě, 1944 pracovníkem školského inspektorátu ve Zlatých Moravcích, 1945–52 přednostou oddělení umění Pověřenectva školství a osvěty v Bratislavě, kde žil od 1955 v důchodu.

Na gymnáziu, ovlivněn O. Jeremiášem, se začal zajímat o hudbu a díky A. Heydukovi také o literaturu a Slovensko. V literární tvorbě ho inspirovali čeští symbolisté a P. Bezruč. Od 1920, kdy na UK v Praze složil zkoušky ze slovenštiny, uveřejňoval v periodikách DAV, Mladé Slovensko, Pravda chudoby, Slovenské pohľady, Spartakus, Svojeť, Prúdy, Živena slovensky psané verše a povídky (Hriech pátra Marcela, Tajomstvo holičského učňa Janka, Hadie tanečnice, Vône Itálie vo vlaku), scénky a dramata (Jaro, Rozchod, Tragédia Zeme, Vstup, Západ). Novela s prvky sentimentální sociální prózy Po rokoch vycházela na pokračování v časopisu Proletárka (1925). Sociální motivy a problémy dělnictva rezonovaly také v dalších E. dílech, kterými ovlivnil podobu slovenské literatury v polovině 20. let. Psal i kabarety, skeče a grotesky pro ochotníky (některé vyšly knižně). Po 1926 na nátlak školské správy přerušil styky s davisty, 1926–30 spolupracoval s týdeníkem Južné Slovensko, resp. Slovenský juh, 1931 založil a do 1933 redigoval měsíčník Senecký spravodaj, drobnostmi přispíval do Veselých novín a do Magazínu ABC. Od konce 20. let se věnoval především hudebně zábavným žánrům, byl pokládán za spoluzakladatele slovenského hudebního divadla. Psal libreta k operám, operetám, lidovým zpěvohrám a hudebním komediím, spolupracoval s G. Dusíkem, K. Elbertem, J. Pelikánem, E. Genersichem, Š. Jurovským, V. Kostkou, F. Kováčikem ad. Přeložil do slovenštiny na 50 libret klasických oper a operet (k Bizetově Carmen, Verdiho Aidě a La Traviatě, Pucciniho Sestře Angelice, Turandot a jednoaktovce Gianni Schicchi, k Leoncavallovým Komediantům, Škroupovu Dráteníkovi, Offenbachovu Pařížskému životu, Hervého Mamzelle Nitouche, Bertého Domu u tří děvčátek, Lehárovu Paganinimu), z němčiny a francouzštiny převedl do slovenštiny písňové cykly J. Brahmse, C. Debussyho, F. Mendelssohna-Bartholdyho, F. Schuberta ad. Otextoval a přeložil mnoho tanečních a populárních písní. Používal také pseudonym Elka. Manželka Alžbeta, roz. Sittayová, byla učitelkou, spolu měli dvě děti.

D: dramata: Starý rok pred súdom, 1932; Záhadná tanečnica, Trnava 1933; Zatúlaný Mikuláš, 1933; Povraz pre šťastie, Žilina 1935; Originál tety Kristíny, Trnava 1938; Penzión U bielej panej, tamtéž 1944; operetní libreta, výběr: Bozkávajúci lupič, 1937 (hudba E. Kandera); Viola chce k filmu, 1938 (hudba P. Petrík); Svitanie, 1940 (hudba L. Holoubek); Amor šarapatí, 1941 (hudba K. Makárius); Pozor na vlak, 1944 (hudba V. Kostka); Nevesta z lepších kruhov, 1956 (hudba J. Móry); Lampiónová slávnosť, 1958–1959 (hudba J. Kowalski).

L: J. Potúček, Súpis slovenských hudobnín a literatúry o hudobníkoch, tamtéž, 1952; T. Ursínyová, in: Cesty operety, Bratislava 1982, s. 126 až 128; Encyklopédia dramatických umení Slovenska 1, tamtéž, 1989, s. 347; Slovník slovenských spisovateľov 20. storočia, Bratislava – Martin 2008, s. 95–96; HS 1, s. 628 (jako J. Kaiser); ESL 2, s. 31; BLS 2, s. 13; nekrology in: Hudobný život 10, 1978, č. 12, s. 7; Učitelské noviny 28, 1978, č. 21, s. 11.

P: Archiv Národného biografického ústavu SNK Martin, písemná pozůstalost.

Anna Šourková