ELIŠKA Přemyslovna 20.1.1292-28.9.1330

Z Personal
ELIŠKA Přemyslovna
Narození 20.1.1292
Místo narození Praha
Úmrtí 28.9.1330
Místo úmrtí Praha
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 577-578

ELIŠKA Přemyslovna, * 20. 1. 1292 Praha, † 28. 9. 1330 Praha, česká královna, manželka Jana Lucemburského

Narodila se jako páté dítě krále Václava II. a Guty Habsburské. Z otcovy strany zvyšoval její urozenost podíl císařské krve Štaufů. Po smrti matky (1297) se citově upnula na sestru Annu a od 1302 na tetu Kunhutu Přemyslovnu, která se vrátila do Prahy po ztroskotaném manželství s mazovským vévodou a stanula jako abatyše v čele svatojiřského kláštera na Pražském hradě. V něm poskytla E. nejen výchovu a vzdělání, ale stala se jí oporou při překonávání těžkých životních zkoušek. Začaly 1303 nežádoucím sňatkem otce Václava II. s Alžbětou Rejčkou, kterou E. vnímala jako vetřelkyni, s níž zůstala osudově znepřátelena po celý život, pokračovaly 1305 otcovou smrtí a v srpnu 1306 vraždou bratra Václava III., jíž vymřela vládnoucí linie dynastie Přemyslovců.

Náboženskou výchovou a mystickým obdařením byla E. předurčena k životu řeholnice. Změnu predestinace přinesl rok 1309, kdy se E., ovlivněna zbraslavským opatem Konrádem, postavila na stranu odpůrců krále Jindřicha Korutanského (manžela E. sestry Anny). Ten svou vládou zhoršoval situaci v zemi, už dříve silně zdecimované zápasy o nástupnictví na český trůn. S pocitem povinnosti zachránit dědictví Přemyslovců E. (v té době jediná svobodná členka rodu) tajně souhlasila s provdáním za Jana Lucemburského, jediného syna římsko-německého krále Jindřicha VII., pro budoucnost vyvoleného kandidáta české koruny. Po složitých jednáních s otcem vyhlédnutého ženicha došlo ve Špýru ve dnech 30. 9. a 1. 10. 1310 k jejich sňatku. Po rozloučení s královskými rodiči v Colmaru se novomanželé odebrali do Čech a 3. 12. se svým vojskem pronikli do Prahy, kde se usídlili v královské rezidenci na Starém Městě pražském (dům U Kamenného zvonu). Necelý týden poté opustil král Jindřich Korutanský s chotí natrvalo Čechy.

Česká královna E. (korunována 7. 2. 1311) dosáhla politické emancipace jako žádná česká panovnice před ní, ale tvrdě za ni platila (jako královna aktivně bojovala za udržení silné královské moci proti snahám šlechty o její omezení, které ztělesňoval Ronovec Jindřich z Lipé). První léta manželství, kdy doprovázela na cestách manžela a účastnila se důležitých porad, mohla spoléhat na oporu zemského správce Petra z Aspeltu a dalších cizích rádců. Jejich propuštění, k němuž došlo pod tlakem Jindřicha z Lipé a jeho šlechtického tábora, přivodilo prudký politický střet. Ostrá reakce E. a jejích straníků, z nichž k nejvěrnějším patřil Vilém Zajíc z Valdeka z rodu Buziců, měla za následek Jindřichovo zajetí (1315–16).

Po Aspeltově odchodu se na jaře 1317 do čela prokrálovské strany postavila sama E. V negativní reakci vyvolali Ronovci domácí válku, k jejímuž utišení přivolala královna, přebývající na hradě Lokti, manžela Jana (ten, ač český král, trávil většinu času na vojenských taženích v cizině). I když přijel okamžitě, nemohl situaci vojensky zvládnout a hledal řešení ve sněmovním jednání v Domažlicích (1318). Jeho výsledky vyzněly ve prospěch šlechty, k jejímuž představiteli Jindřichu z Lipé se začal král postupně přiklánět. Jindřich, snažící se zabránit dalšímu ovlivňování krále ze strany manželky E. (s výsledky sněmu nesouhlasící), využil situace a začal připravovat E. politickou likvidaci. Podařilo se mu to dvěma vlnami intrik: na přelomu 1318/19 a v létě 1322. V obou případech šlo o pomluvy našeptávající Lucemburkovi, že on i jeho trůn je E. a jejími stoupenci ohrožen. Král reagoval v únoru 1319 vpádem do hradu Lokte, při němž připravil E. o tříletého syna Václava (pozdější Karel IV.). V létě 1322 rozpoutal další pronásledování, před nímž E. uprchla do Bavor. Setrvala tam půltřetího roku při hmotném zajištění ze strany zetě, dolnobavorského vévody Jindřicha XIV. Staršího, a za duchovní podpory jeho manželky a své dcery Markéty a svého levobočného bratra Jana Volka, vyšehradského probošta.

Ruku v ruce s otřesy v politickém životě stíhaly E. prohry manželské, na nichž se podepisovala i králova častá nepřítomnost. V pražské rezidenci se král Jan stále více zastavoval pouze jako host, zanechávající po sobě památku v dětech, které se narodily: 1313 Markéta, 1315 Jitka, 1316 Václav (pozdější Karel IV.), 1318 Přemysl Otakar († 1320), 1322 Jan Jindřich, 1323 dvojčata Eliška († 1324) a Anna (narozeny v exilu v bavorském Chamu).

Po návratu do Prahy v lednu 1325 pečovala E., ponořena do hluboké zbožnosti až askeze, o zachování památky zesnulých Přemyslovců (1326 se zasloužila o převezení ostatků Václava III., 1328 navázala na předchozí pokusy o svatořečení Anežky Přemyslovny) a všestranně rozvíjela jejich kulturní odkaz v sakrálním i profánním prostředí, zatímco od politiky již zůstala vzdálena. V oblasti architektury inspirovala projekt na přestavbu chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a obohatila svatyni zbraslavského kláštera, zvoleného za rodinnou hrobku posledních Přemyslovců, o devět kaplí. Jako stavebník přispěla pomocí při rekonstrukci kostela sv. Jakuba v Praze a při stavebních úpravách hradu a proboštského chrámu na Mělníku, kde se zasloužila i o zbudování špitálu. V roli mecenášky (objednatelky) měla zásluhu na tvorbě nástěnných maleb kaple staroměstské královské rezidence a na rozvoji výtvarného umění vůbec, např. monumentální i miniaturní plastiky (pečetě), stejně jako uměleckého řemesla, zvláště zlatnictví a oděvní tvorby. Pohřbena byla ve zbraslavském klášteře.

L: B. Kopičková, E. P. Královna česká, 2008 (2. vyd. s prameny a literaturou); táž, Vilém Zajíc – pán z Valdeka, in: Podbrdsko 17, 2010, s. 20 až 57; K. Benešovská (ed.), Královský sňatek. E. P. a Jan Lucemburský – 1310, 2010.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Božena Kopičková