ENGEL Antonín 4.5.1879-12.10.1958

Z Personal
Antonín ENGEL
Narození 4.5.1879
Místo narození Poděbrady
Úmrtí 12.10.1958
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 594-595

ENGEL, Antonín, * 4. 5. 1879 Poděbrady, † 12. 10. 1958 Praha, architekt, urbanista, pedagog

Pocházel z rodiny cukrovarnického inženýra Augustina E. a Růženy, dcery lékaře Františka Boučka, zakladatele poděbradské nemocnice. Brzy po E. narození se rodiče přestěhovali do Prahy, kde E. 1897 maturoval na malostranské reálce a začal studovat pozemní stavitelství na české technice. Od 1899 si zapsal i architekturu (žák J. Kouly). Poslední tři semestry absolvoval a závěrečné zkoušky složil 1904 na německé technice u J. Zítka. Téhož roku se stal členem SVU Mánes. Po tříleté praxi na stavebním úřadu pražského magistrátu získal 1903 stipendium na cesty do Německa a Belgie. Další studia absolvoval 1905–08 na Akademii výtvarných umění ve Vídni, jako žák Otto Wagnera. 1908 dostal E. cenu za projekt regulace Letenské pláně (kde došlo ke sporu o koncepci, autorem měl být původně O. Wagner). S ní spojené stipendium E. umožnilo poznat architekturu Říma a střední Itálie. 1917 promoval na VŠT v Brně, kde získal titul doktora technických věd. 1909 si otevřel samostatný ateliér v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě pražském. 1912 začal učit na Státní průmyslové škole v Praze. Ze zdravotních důvodů nebyl odveden na vojnu v době první světové války. 1922 se stal profesorem na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT a nástupcem A. Balšánka. Na škole byl opakovaně zvolen děkanem. Přednášky věnoval novodobé architektuře, stavbě a regulaci měst. Zajímal se o oficiální architekturu, o níž publikoval stať Veřejné budovy pražské v časopisu Styl. 1920–29 pracoval ve Státní regulační komisi pro Velkou Prahu, patřil i ke členům SIA, Masarykovy akademie práce a Klubu za starou Prahu. V květnu 1939 byl zvolen rektorem ČVUT a formálně jím zůstal až do 1945, i když vysoké školy byly uzavřeny. 1942 ho německá okupační správa poslala do výslužby, po válce se sice chtěl vrátit, ale pod tlakem veřejnosti z rektorského úřadu odstoupil. Po únoru 1948 mu akční výbor školy odebral titul profesora a 1949 ho výnos ministerstva školství poslal do trvalé výslužby. Přesto dál mohl pracovat na některých zakázkách a 1956 proběhla v Obecním domě v Praze výstava jeho celoživotního díla.

Byl ženatý s Miluší, roz. Wirthovou, s níž měl dceru Libuši (* 1917) a syna Jaromíra (* 1920). S rodinou bydlel nejdříve v Bubenči (od 1916), později v Dejvicích (v čp. 1387/6 v ulici Na Karlovce, který sám projektoval) a od 1939 na Letné. Pochován byl na dejvickém hřbitově u sv. Matěje.

Jeho první práce ovlivnil historismus, později se stal zastáncem novoklasicismu. Zajímal se o regulaci městských aglomerací (regulační plán Poděbrad, 1913; urbanistický projekt Dejvic a Bubenče, 1921–24 ap.), velkou měrou se podílel i na projektech vládních a státních budov. Již od 1905 (2. soutěž o přestavbu) se účastnil soutěží na dostavbu Staroměstské radnice: 1908–09 získal 1. cenu, projekty dodal také 1912 a znovu 1946–47 (nová soutěž na opravu objektu poté, co byla radnice těžce poškozena nacisty a zničeno novogotické křídlo z poloviny 19. století). Žádný z návrhů nebyl realizován. 1909 se zúčastnil s Josefem Šejnou soutěže na vytvoření letenského průkopu, za nějž získali 1. cenu, a regulace Letenské pláně. 1910 E. projektoval blok tří úřednických domů v Břehové ulici (Praha-Josefov) čp. 40/1, které do 1911 postavil Josef Žák. Mezi 1913–15 upravoval fasádu vily čp. 43/3 v téže ulici, vystavěné ve stylu wagnerovské moderny. 1910–11 se realizovala stavba továrny čp. 1079/40 v ulici U Průhonu v Holešovicích (Praha). E. se věnoval také funerální architektuře, zpracoval náhrobky V. Birnbauma v Poděbradech (1908, se sochařem H. Folkmanem) a rodiny Skácelíkovy v Prostějově (1911, s M. Havlíčkem). 1912 se přihlásil do soutěže na návrh nového pražského hřbitova v Ďáblicích, který však poté vybudoval v kubistickém slohu Vlastislav Hofman.

Významnou součást E. prací tvořily veřejné a technické stavby. 1913–18 vyprojektoval v novoklasickém stylu vodní elektrárnu a zdymadlo v Poděbradech. Podobné monumentální formy použil E. při projektu vodárny a filtrační stanice v Praze-Podolí, realizované 1929–31 (na projektu pracoval již od počátku 20. let). Na výzdobě průčelí, zdobeného alegorickými pískovcovými sochami představujícími české řeky, se podíleli Josef Fojtík a Joza Novák. K projektu se E. vrátil ještě v 50. letech, kdy provedl rekonstrukci a přistavěl spolu s M. Koschinem druhou budovu vodárny s moderní technologií (s dekoracemi poplatnými tzv. socialistickému realismu).

Pro nově založenou republiku vytvořil 1922–31 projekt budovy ministerstva železnic (později ÚV KSČ, dnes ministerstvo dopravy) čp. 1222/27 v Klimentské ulici na Novém Městě pražském. Pražskou čtvrtí, kde je nejvíce zastoupen, se staly Dejvice, od 1922, kdy se připojily k Praze, cíleně budované jako městská část s významným soustředěním úředních budov. E. tam uplatnil svůj regulační plán, i když byl realizován jen částečně. (Neuskutečněno např. propojení s Letenskou plání.) 1923–25 navrhl budovu Masarykovy koleje v Thákurově ulici čp. 550/1. Od 1925 se hlavní měrou podílel na koncepci výstavby komplexu budov techniky, zejména ve spolupráci s T. Petříkem a S. Ondřejem, kteří obvykle detailně rozpracovávali E. vize. S Petříkem projektoval 1925 budovu chemicko- technologické fakulty čp. 1903/3 v Technické ulici, realizovanou 1926–33. Z roku 1926 pocházely plány fakulty zemědělského a lesního inženýrství, vystavěné 1929–37. Později 1936–37 přibyla budova Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství čp. 1905/4 v Zikově ulici. E. projektoval i část Vítězného náměstí (návrhy 1924–28) jako centrální prostor podkovovitého tvaru, práce však nebyly ukončeny, i když typický kruhový tvar je dosud patrný. Nerealizovány zůstaly dominanty na severozápadní straně i centrální obelisk. E. navrhl budovu generálního štábu čp. 1500/5 na Vítězném náměstí (1926–28, stavba 1934). Po druhé světové válce zpracoval nerealizované návrhy budov Vysoké školy hospodářských věd ČVUT (1949–50) a ústřední budovy ČVUT (1950–53), rovněž situované do Dejvic. Zasedal i v komisi, která 1954 posuzovala projekty na dokončení Vítězného náměstí, ovšem kvůli tomu, že soutěž ignorovala jeho celoživotní urbanistickou koncepci, zahořklý E. všechny náměty vetoval.

Za druhé světové války spolu s B. Kozákem navrhl jižní část Domu umělců (Rudolfina) a úpravy jeho vnitřních prostor ze sněmovny na koncertní sál (1942–44). Tato zakázka mu byla svěřena i proto, že byl posledním žijícím žákem původního tvůrce J. Zítka. Vedle realizovaných projektů byl E. podepsán také pod řadou zajímavých neprovedených plánů: 1929 se dostal do užšího výběru soutěže na stavbu Živnostenské banky v ulici Na Příkopě, z téhož roku pocházel soutěžní návrh na budovu Galerie hl. m. Prahy na Klárově, účastnil se soutěží na kostel na Vinohradech (prohrál s J. Plečnikem) či na novou podobu Štefánikova mostu v Praze. 1932 zaslal E. soutěžní projekt sanatoria TBC Všeobecné penzijní pojišťovny ve Starém Smokovci ve Vysokých Tatrách, za nějž získal 2. cenu (1. cena nebyla udělena). 1937 se zúčastnil architektonické soutěže na stavbu a umístění památníku T. G. Masaryka (získal odměnu).

D: teoretické publikace: Praha v půdorysu a obrazovém vývoji, 1920; Letenská otázka a regulační problém Velké Prahy, 1924; Praha, dvě stati o historickém a stavebním vývoji hl. města Prahy, 1926 (s V. Vojtíškem); Výtvarná složka staveb inženýrských, in: Časopis československých architektů 25, 1926, s. 155–60; Nejnaléhavější komunikační problém Prahy, 1935; Náměstí Vítězství v Praze-Dejvicích, Jeho vznik, vývoj a stavba, 1939 (zvláštní otisk z Průvodce světem techniky, sešit 7). Soupis architektonických prací in: Československý architekt 2, 1956.

L: Architekti, s. 157–158 (se soupisem literatury); Z. Wirth – A. Matějček, Česká architektura 1800–1920, 1922, s. 80; OSND 2/1, s. 426; MSN 2, s. 573; KSN 4, s. 105; Kulturní adresář ČSR 1, 1934, A. Dolenský (ed.), s. 86; ČsB 1, nestr; J. E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve 20. století, 1940, s. 23, 79n., 92, 167, 202 a obr. 23; O. Starý, Životní jubileum arch. prof. dr. A. E., in: Výtvarná práce 6. 5. 1954; Toman 1, s. 201; Toman D, s. 51; nekrolog in: B. Štorm, Architekt A. E., in: Zprávy památkové péče 18, 1958, č. 5–6, s. 192; MČE 2, s. 323; K. Poličanský, Architekt A. E.: výstava životního díla uspořádaná Svazem architektů a Národním technickým museem, 1956; Umělecké památky Čech 3, 1980, E. Poche (ed.), s. 110, 112; ČBS, s. 133; Tomeš 1, s. 291–292; R. Švácha, Od moderny k funkcionalismu, 1994, s. 62, 64, 75, 78, 504, 519, 529, 535, 536, 538, 548, 549; NEČVU 1, s. 162–163; P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy, Staré Město a Josefov, 1996, s. 168, 561, 562; E. Havlová – Z. Lukeš – J. E. Svoboda, Praha 1891–1918, 1997, s. 24, 71, 191; R. Baťková a kol., Umělecké památky Prahy, Nové Město, 1998, s. 483, 600; A. E. (1879–1958), architekt, urbanista, pedagog, katalog k 120. výročí narození, 1999–2000; E. Havlová – J. Noll – J. E. Svoboda, Praha 1919–1940, 2000, s. 23, 25, 41, 60, 61, 67, 80, 187, 188, 198, 222, 223, 237; J. Jásek, Podolská vodárna a A. E., 2002; http://www.praha6.cz/.

P: Archiv NTM Praha, odd. architektury a stavitelství.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Sehnal