ENGLIŠ Karel 17.8.1880-13.6.1961

Z Personal
Karel ENGLIŠ
Narození 17.8.1880
Místo narození Hrabyně u Opavy
Úmrtí 13.6.1961
Místo úmrtí Hrabyně u Opavy
Povolání

19- Ekonom nebo statistik 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 56- Filozof 68- Redaktor nebo žurnalista

61- Pedagog

ENGLIŠ, Karel, * 17. 8. 1880 Hrabyně u Opavy, † 13. 6. 1961 Hrabyně u Opavy, národohospodář, pedagog, politik, státník

Narodil se jako deváté dítě vesnického řezníka. Z možnosti studovat na biskupském seminárním gymnáziu v Kroměříži sešlo, a tak E. nastoupil na gymnázium v Opavě. V té době bylo jeho otci 75 let, takže ho rodiče mohli podporovat pouze do kvarty. Poté se musel živit sám, a to především kondicemi, což později pokládal za nejlepší průpravu pro povolání vysokoškolského pedagoga. Po maturitě 1899 nastoupil na českou Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde ho ovlivnil především Albín Bráf, pod jehož vlivem se rozhodl věnovat vědecké práci. V době krátkodobého studia na univerzitě v Mnichově, kam doprovázel jako domácí učitel mladého hraběte Rudolfa Czernina z Chudenic, navštěvoval i inspirující přednášky Ludwiga Josepha Brentana (stoupence mladší německé historické školy a katedrového socialismu).

1904 nastoupil do Zemského statistického úřadu pro Království české, po čtyřech letech ho povolal český ministr obchodu František Fiedler do Vídně do úřednického aparátu ministerstva. Byl pověřen i redakcí úředního měsíčníku Soziale Rundschau, což ho přivedlo k zájmu o sociální politiku. V té době E. dojížděl přednášet národní hospodářství na českou techniku do Brna, 1911 se tam habilitoval pro obor národní hospodářství u J. Kolouška a po jeho odchodu byl 1912 jmenován mimořádným a 1917 řádným profesorem. Po vzniku ČSR se 1919 spolu s Aloisem Jiráskem zasloužil o založení brněnské Masarykovy univerzity, na jejíž Právnické fakultě od počátku působil jako profesor národního hospodářství. 1919 se stal prvním rektorem univerzity. V Brně zůstal až do 1939, kdy byl povolán do Prahy jako profesor národního hospodářství na Právnickou fakultu UK. V době okupace po uzavření českých vysokých škol se věnoval vědecké práci, napsal několikasvazkové dílo Velká logika, jehož sazba však byla krátce po únoru 1948 zničena. 1947 z něho E. stačil vydat alespoň výbor Malá logika. Ve stejném roce byl jednomyslně zvolen rektorem UK a pověřen přípravami oslav 600. výročí založení univerzity. Již v prosinci však ministr informací V. Kopecký v projevu ke studentům označil E. za pochybného reprezentanta univerzity. 27. 2. 1948 proti němu vystoupil také Akční výbor pražských vysokých škol a následně i Akční výbor NF na právnické fakultě a Akční výbor NF na ministerstvu školství a osvěty. Za této situace E. na funkci rezignoval a záhy byl zbaven i profesorského místa. Následoval zákaz vydávat a prodávat jeho publikace, došlo k jejich stahování z knihoven a ničení. E. byl 1952 donucen opustit Prahu. Po složitém jednání se mohl odstěhovat do malého domku v rodišti, kde žil s manželkou v nuzných poměrech až do konce života.

Paralelně s akademickou dráhou se angažoval v politice a zastával významné státní funkce. Krátce po příchodu do Brna zaujal veřejnost svými projevy a články, proto dostal nabídku kandidovat ve volbách do moravského zemského sněmu. Jako nezávislý přijal kandidaturu za Lidovo-pokrokovou stranu s tím, že do strany vstoupí, uspěje-li ve volbách. Došlo k tomu po 1913. Za město Brno byl zvolen také do zemské školní rady, v níž působil i za první světové války, kdy sněm nezasedal. Po vzniku republiky byl pověřen zajišťováním spojení mezi pražským Národním výborem a hnutím na Moravě a ve Slezsku. Nepatřil sice ke členům Národního výboru, ale 14. 11. 1918 poté, co se konstituovalo Revoluční národní shromáždění, se stal poslancem. Pro posílení svého mandátu byl zvolen jedním z místopředsedů strany státoprávní demokracie (vznikla v únoru 1918 na popud K. Kramáře sloučením několika stran včetně strany lidovo-pokrokové). Po prvních parlamentních volbách 1920 usedl jako poslanec do Národního shromáždění za Národně demokratickou stranu, která vzešla ze státoprávní demokracie. Angažoval se především při řešení otázek spojených s hospodářskou politikou nového státu. 1918 byl předložen vládní návrh zákona o obchodních platidlech, na jehož přípravě se E. rozhodující měrou podílel. Zákon, který se měl stát východiskem pro položení základů samostatné československé měny, byl přijat, ale k jeho realizaci pro odpor ministra financí A. Rašína nedošlo. (Rašín zákon sice podepsal, avšak nesouhlasil se zaváděním pokladničních poukázek Zemské banky v Praze jako oběživa a prosazoval co nejrychlejší zavedení klasických bankovek. Prosadil vlastní koncepci měnové odluky a reformy, na níž pracoval ještě před vznikem ČSR spolu s ředitelem Městské spořitelny pražské a pozdějším guvernérem Národní banky československé Vilémem Pospíšilem a s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem.) S Rašínovými názory se E. neshodoval ani v dalších otázkách. Oba sice pokládali pevnou měnu za základ stability Československa a jeho hospodářského systému, rozcházeli se však v názorech, jak jí dosáhnout. Rašín prosazoval politiku neustálého zhodnocování měny a jejího spojení se zlatem, E. si byl vědom možných negativních důsledků deflační politiky na vývoj ekonomiky a varoval před přílišným zhodnocováním měny. Od května 1920 do března 1921 stanul E. v čele resortu financí – nejprve v Tusarově vládě jako tzv. ministr za svou osobu (jeho strana nebyla v koalici zastoupena) a pak jako správce ministerstva financí v první úřednické vládě Jana Černého. Prosadil sice jen přechodné, ale pro ekonomiku velmi prospěšné stabilizační období měnové politiky a rovněž první vyrovnaný státní rozpočet. Pro rozpory s vlastní stranou zejména v daňové oblasti však E. na funkci ministra rezignoval (Černého vláda přetrvala ještě půl roku do září 1921). Po odchodu z vlády ostře kritizoval deflační politiku zhodnocování koruny, která vyvrcholila po Rašínově návratu do funkce ministra financí v říjnu 1922 a v ČSR prohloubila poválečnou hospodářskou krizi – vedla ke zhroucení vývozu zboží, které se stalo pro zahraniční odběratele příliš drahým, vyvolala bank roty podniků a menších peněžních ústavů a enormně zvýšila nezaměstnanost. Stávkové hnutí, zaměřené hlavně proti snižování mezd, bylo nejrozsáhlejší v celém meziválečném období. E. pojetí měnové politiky se prosadilo až 1925, kdy vláda opustila deflační orientaci a přiklonila se ke stabilizaci domácí cenové hladiny i měnového kursu. Tím se však E. dostal do sporu s vedením Národně demokratické strany, proto z ní počátkem září 1925 vystoupil, složil svůj poslanecký mandát a krátce se pak účastnil veřejného života jen jako soukromá osoba. Jeho renomé a důvěra, které se těšil u T. G. Masaryka a Antonína Švehly, přispěly k tomu, že se již v prosinci 1925 stal znovu ministrem financí. Státní finance řídil i přes střídání vlád až do 1931 (s roční přestávkou od listopadu 1928, kdy rezignoval na protest proti finančním úlevám cukrovarnictví bez prokazatelných kalkulací). Celkem zasedal v šesti vládách a třikrát se vzdal ministerského křesla pro nemožnost prosazovat politiku, kterou považoval za nejvhodnější pro československé hospodářství – naposledy 1931, kdy přijal opatření tlumící deflační tendence vyvolané světovou hospodářskou krizí. E. se zasloužil o ustavení Národní banky československé (1926), zpomalení růstu státního dluhu, reformu přímých daní (1927) a liberalizaci peněžního trhu. Ani po odchodu z funkce nepřestal hájit zásadu vyrovnaného státního rozpočtu a ostře vystupoval proti tehdejší politice Národní banky vedené V. Pospíšilem.

Během krize 30. let byla československá měna napojena na zlatý blok v čele s francouzským frankem. V době, kdy proběhly devalvace měn librového a dolarového bloku, odkládal zlatý blok devalvaci franku až do 1936. Vzhledem ke zhroucení domácího vývozu, zhoršující se platební bilanci státu a devalvacím zahraničních měn naléhal E. na vládu, aby přikročila i k devalvaci koruny. V únoru 1934 k tomu došlo a její zlatý obsah byl snížen o šestinu. Guvernér Národní banky V. Pospíšil odstoupil a E. byl jmenován jeho nástupcem. V říjnu 1936 proběhla druhá devalvace, při níž zlatý obsah koruny poklesl proti stavu před první devalvací o 30 %. Obě opatření přispěla k oživení ekonomiky a ke stabilizaci měny. Tlaky na další znehodnocení koruny E. odmítal a reagoval na ně demisí, která nebyla přijata, a tak zůstal guvernérem až do konce funkčního období (1939).

E. patřil i k významným teoretikům. Jeho největším přínosem se stala teleologická metoda zkoumání, navazující na kritický idealismus rozvíjený v díle Immanuela Kanta, a z ní vycházející teleologická národohospodářská teorie. Podle ní by měla být východiskem ekonomické vědy analýza chování jednotlivých hospodářských subjektů (domácností, podniků, bank, státu apod.) založeného na sledování jejich vlastního účelu (řecky télos – odtud název metody). Dále by se měla zaměřit na vztahy mezi těmito subjekty, k nimž dochází na vzájemně propojených trzích, na vztahy mezi nimi a státem a posléze i na jejich vztahy k zahraničí. E. teorie hospodářských soustav pokládala za nejvhodnější uspořádání individualistickou hospodářskou soustavu s prvky solidarity (sociální opatření, kultura, vzdělání apod.) v takovém rozsahu, aby nebyl narušen prostor pro soutěživost a osobní zodpovědnost, které považoval za hybné síly hospodářského vývoje. Teleologická metoda a její aplikace v oblasti ekonomické teorie a poté i hospodářské praxe si získaly řadu stoupenců, což vedlo k vytvoření tzv. englišovského směru jako protiváhy k rašínovskému a marxistickému, či ke směru označovanému jako čeští keynesovci. K nejvýznamnějším E. stoupencům patřili Miloš Horna, Alois Král, Vladimír Vybral, Václav Chytil, Jan Lövenstein a František Vencovský, který se po 1989 zasloužil o propagaci E. díla a reedice některých prací. Několik knih bylo vydáno v Rakousku, USA a V. Británii. In memoriam byl 1991 E. udělen Řád TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, Masarykova univerzita v Brně uděluje od 1994 Cenu K. E. za vynikající přínosy pro ekonomickou teorii a praxi, E. nadace při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské-Technická univerzita v Ostravě každoročně oceňuje mladé ekonomy a prezidium Akademie věd ČR ustavilo 1995 Englišovu medaili k ocenění zejména zahraničních představitelů ekonomické teorie.

D: Sociální politika, 1916 (2. vyd. 1921); Theorie statistiky spotřebního hospodářství: Spotřební hospodářství 65 učitelských rodin na Moravě z roku 1913–1914, 1917; Grundlagen des wirtschaftlichen Denkens, 1925; Otázky a názory, 1926; Národní hospodářství, 1928; Finanční věda: Nástin teorie hospodářství veřejných svazků, 1929; Teleologie jako forma vědeckého poznání, 1930; Theorie státního hospodářství, 1932; Světová a naše hospodářská krise, 1934; Soustava národního hospodářství 1–2, 1938; Malá finanční věda, 1946; Malá logika, 1947; Hospodářské soustavy, 1990; Economics: A Purpose Oriented Approach, New York 1992; Věčné ideály lidstva, 1992; Národní hospodářství. Vybrané kapitoly, F. Vencovský (ed.), 1994.

L: OSND 2/1, s. 428–431; Ficek 4, s. 26; Slezsko 1, s. 31; SČF, s. 116; ČAVU, s. 97; Kolář Elity, s. 49; Tomeš 1, s. 292–293; Sborník z konference k výročí narození prof. JUDr. K. E. (se soupisem díla), 1991; J. Kolařík, Peníze a politika. K. E. – bojovník o stabilisaci, 1937; F. Vencovský, E. finanční a měnová politika, 1991; týž, K. E., 1993; týž, E. peněžní teorie, in: Politická ekonomie 42, 1994, č. 6, s. 791–801; týž, E. peněžní teorie a politika, 1994; týž, E. praxe měnové a finanční politiky, in: Politická ekonomie 43, 1995, č. 2, s. 246–255; týž, Přínos K. E. pro ekonomickou vědu, in: tamtéž 48, 2000, č. 4, s. 451–468; týž, Z vědeckého odkazu K. E. k 120. výročí narození, in: Finance a úvěr 50, 2000, č. 7, s. 430–443; týž, Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, 1997; A. Doležalová, Rašín, E. a ti druzí: československé státní rozpočty v letech 1918–1938, 2007.

P: Archiv NM Praha (část osobní pozůstalosti); Archiv UK Praha (část osobní pozůstalosti).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jitka Koderová