FÜHRICH Josef 9.2.1800-13.3.1876

Z Personal
Josef FÜHRICH
Narození 9.2.1800
Místo narození Chrastava (u Liberce)
Úmrtí 13.3.1876
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 482-483

FÜHRICH, Josef, * 9. 2. 1800 Chrastava (u Liberce), † 13. 3. 1876 Vídeň (Rakousko), malíř, grafik, pedagog

Nejstarší z jedenácti dětí malíře a mědirytce Wenzela Ambrose F. (1768–1836), žáka J. Kummera z Hrádku a W. Reilicha z Chrastavy, jehož dceru Johannu si 1798 vzal za manželku. Otec byl na zkušené v Drážďanech, a ač byl malířem lidovým a omezeným na lokální zakázky, jeho kreslířská práce vykazovala znalost gotických a barokních mistrů. 1802 se po požáru rodina odstěhovala do nového domu.

F. kreslil od dětství, 1814 se jeho mecenášem stal hrabě Kristián Clam-Gallas. Již 1815 maloval F. Křížovou cestu pro obec Krásný Les. V červnu 1819 vstoupil na pražskou AVU jako žák J. Berglera. O prázdninách 1821 podnikl studijní cestu do Drážďan, po návratu do Prahy spoluzaložil skupinu Serapionovo bratrstvo. Krátce nato se seznámil s dílem A. Dürera, jehož grafika ho nadchla a ovlivnila; 1823 navštívil Vídeň, kde na popud F. Tkadlíka studoval umělecké sbírky a seznámil se s německým romantickým malířem M. Schwindem. Po návratu domů se účastnil pražské romantické výstavy, přispěl pětadvaceti litografiemi do Historie české v kamenopisných obrazích A. Machka a V. Hanky a začal pracovat na grafickém cyklu Život a smrt sv. Jenovéfy. 1826 vydal cyklus rytin Modlitba Páně; získal mecenáše v H. K. E. Salm-Reifferscheidtovi, zakrátko odjel do Vídně, byl přijat kancléřem C. L. Metternichem a obdržel stipendium na studijní cestu do Říma. 1827 vydal cyklus Divoký lovec, 1828 dokončil cyklus Runenberg, v němž se jednoznačně přiklonil k německé nacionalitě, a pracoval na freskách pro římskou vilu Massimo. Sblížil se s nazarénským okruhem F. Overbecka a do Prahy přijel koncem 1829 jakožto doživotní stoupenec nazarenismu. Živil se jako učitel kreslení, 1831 dokončil cyklus Triumf Kristův. Na jaře 1834 navrhl nástěnné malby Křížové cesty pro pražský Petřín a současně byl jmenován druhým kustodem galerie Akademie výtvarných umění ve Vídni. 1838 v Benátkách vybral renesanční a barokní obrazy pro galerii ze soukromé sbírky císaře Ferdinanda I. Podle F. návrhů provedli 1838–44 V. Kandler a A. Lhota výmalbu kaple archanděla Rafaela v Klarově ústavu slepců v Praze. 1840 odmítl pražskou nabídku a po smrti F. Tkadlíka se stal rektorem pražské AVU, v září přijal profesuru historické kompozice na Akademii výtvarných umění ve Vídni. 1844–46 vymaloval Křížovou cestu ve vídeňském kostele sv. Jana Nepomuckého. Zastával konzervativní monarchistické stanovisko, a proto v květnu 1848 z obavy před revolucí prchl s rodinou ke švagrovi do Krásné Lípy. 1852 stanul v čele mistrovské malířské školy; 1854–61 byla podle jeho návrhů provedena výzdoba kostela ve vídeňské čtvrti Altlerchenfeld; 1861 ho císař dědičně povýšil do rytířského stavu a F. naposledy navštívil severní Čechy. 1872 byl penzionován.

Východiskem F. díla se stala virtuózní kresba a citově prožívaný katolicismus. Od mládí, ještě před vstupem na akademii, maloval a kreslil variace oltářních obrazů. Na škole se začal věnovat i historickým tématům. Prostřednictvím historie – zprvu jak české, tak německé – se postupně sblížil s německým národním hnutím. Rychlý kreslířský i malířský vzestup F. vedl k obdivu německé gotické a renesanční malby. Se soudobým romantickým německým malířstvím (C. D. Friedrich, J. Ch. C. Dahl, C. Ch. Vogel von Vogelstein, P. von Cornelius, F. Overbeck) se seznámil při cestě do Drážďan, z níž se vrátil jako přesvědčený romantik zaujatý odkazem A. Dürera. Z německého středověku a raného novověku čerpal posilu pro uplatnění fantazie, které se překonané osvícensko-klasicistní výtvarné kánony bránily. Po kresbách (např. Apokalyptičtí jezdci) a obrazech (např. Pokušení sv. Antonína) a zahájení litografické spolupráce s A. Machkem na albu Libušin soud byl F. jedním z organizátorů pražské výstavy romantiků 1824 (F. Nadorp, J. Quaisser, M. Tejček, V. Mánes, C. D. Friedrich, J. Ch. C. Dahl, C. Ch. Vogel von Vogelstein aj.). Dürerovská inspirace a vliv nazaréna P. von Cornelia F. vzdálily domácímu českému prostředí. Založení neoficiálního spolku Serapionsbrüderschaft F. a Nadorpem podle vzoru berlínského sdružení kolem E. T. A. Hoffmanna přineslo do Čech první otevřenou rezonanci nazarenismu jako úspěšného pokusu o renovaci náboženské malby. Ve F. díle sílily barokizující prvky snovosti, tajemství, zjevení, poustevnictví, pohádkovosti i jisté strašidelnosti. To vyvolalo polemickou pozornost pražské i vídeňské kritiky. V druhé polovině dvacátých let u F. již převážily sakrální náměty, v nichž se nevyhýbal ani realisticky provedenému krajinnému rámci. Dokonalost obrazové stavby, jevící se jak v pojetí profánní, tak nadpřirozené sféry, vykazovaly např. oltářní obrazy z Raspenavy (Vidění sv. Františka) nebo z Mikulášovic (Neposkvrněná Panna Maria Immaculata) či Raffaelem ovlivněná Panna Maria s Ježíškem a sv. Janem Křtitelem. V nich se F. podařilo překonat barokní iluzivnost a klasicistní strohou věcnost propojením obou stylů. Náboženské motivy F. uměl využitím temnosvitných efektů, časových a prostorových průhledů a různých dějových rovin povýšit na úroveň dobového ideového symbolismu. Podobné vyspělosti dosáhl v grafických a ilustračních cyklech, kde byl ještě nápadnější vliv staroněmeckých vzorů a německé literatury (J. W. Goethe, Heřman a Dorota; L. Tieck, Jenovéfa). Itálie a svět vrcholné renesance se odrazil nejen v návrzích pro výzdobu římské vily Massimo, ale znamenal obrat F. tvorby od romantismu k čistému nazarenismu (např. Stětí sv. Jakuba pro kostel v Nové Pace, Kristus na moři, P. P. Rubensem ovlivněná Mojžíšova modlitba na hoře). Přesto byl schopen namalovat ryze romantický Rodinný portrét starohraběte Salma (1832).

Ve Vídni se F. věnoval převážně náboženské malbě. K jejím vrcholům patřil dokonalý pozdně nazarénský Triumf Kristův (1840). Do konce čtyřicátých let tvořil vynikající a nadšeně přijímané obrazy, které byly projevem umělecké inovace a revolty vůči oficiálnímu konzervatismu (např. Lesní spočinutí, Truchlící Židé, Legenda o sv. Isidoru aj.).

Religiozitu zbavoval sentimentality a zdůrazňoval její symbolickou dimenzi. Stále intimněji se sbližoval s katolickou hierarchií a s rakouskými teology, kteří ho zejména po 1849 odváděli od uměleckého novátorství ke konzervativnímu katolickému monarchismu, což se projevilo zejména na výmalbě vídeňských kostelů sv. Jana Nepomuckého a farního kostela v Altlerchenfeldu a v nedokončených kresebných návrzích pro Votivní kostel (dokončené po F. smrti jeho zetěm), kde anachronicky položil důraz na sepětí světské a církevní moci. Živější byly jeho obrazy Návrat sv. Rodiny z Egypta nebo Madona v zeleni. V závěru života, který zasvětil studiu Rubensova díla, se vzepjal k dvojici obrazů ze života sv. Benedikta pro moravský Rajhrad a smrti sv. Jana Nepomuckého pro Mnichov. F. se zabýval rovněž teorií náboženské malby (Von der Kunst 1–4, 1866–1869).

V Praze se 1832 oženil s Franziskou Gassnerovou (1806–1874), dcerou lineckého kupce, s níž měl sedm dětí; dospělosti se dožila dcera Anna (1840–1909), provdaná za malíře Augusta von Wörndleho, a syn Lukas (1835–1892), otcův životopisec.

D: J. Ritter von F., Lebenskizze. Selbstbiographie, in: Libussa 3 (Prag), 1844 (rozšíř. vyd. Wien 1875).

L: Wurzbach 5, s. 5–9; 26, s. 382; OSN 9, s. 753–756; ÖBL 1, s. 380; NBD 5, s. 688; Thieme-Becker 12, s. 558–559 (s dílem a literaturou); Toman 1, s. 244–245; Czeike 2, s. 433–434; NEČVU 1, s. 190–191; L. v. Führich, J. Ritter v. F. Ein Lebensbild, Wien 1886; M. Dreger, J. F. 1–2, Wien 1912; H. v. Wörndle, J. v. F. Sein Leben und seine Kunst, München 1925; S. Brunner, J. v. F., 1925; E. Petrová, F. Tkadlík, 1960, rejstřík; L. Novák, A. Machek, 1962, rejstřík; K. Andrews, The Nazarenes, Oxford 1964, rejstřík; C. Reiter – S. Seeliger, J. F. und sein Prager Skizzenbuch, Weitra 2011; P. Machalíková – P. Tomášek, J. F. Z Chrastavy do Vídně, 2014; V. Petrbok, Anton Müller a jeho pražský svět, in: Fidlovačka, aneb Cokoli chcete, 2014, s. 137, 143, 170 (o F. v prostředí pražské hudební školy J. Proksche); https:// de.wikipedia.org (stav k 6. 3. 2015).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera