FLEMMICH rodina průmyslníků v hedvábnictví

Z Personal
FLEMMICH rodina průmyslníků v hedvábnictví
Narození 16.10.1807
Místo narození Krnov
Úmrtí 1.11.1854
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu

FLEMMICH, rodina průmyslníků v hedvábnictví

Zakladatel textilního podnikání a syn soukenického mistra v rodišti Anton Bernhard F. (* 16. 10. 1807 Krnov, † 1. 11. 1854 Vídeň /Rakousko/) nejprve zamířil do Vídně, kde se vyučil tkalcem a 1836 založil nevelkou hedvábnickou továrnu. Začal se věnovat také uměleckému tkalcovství a zhotovoval kvalitní církevní brokáty. Odbyt se zvyšoval, a proto 1849 otevřel další provoz na předměstí Gumsdorf a zaměřil se na hedvábné látky určené na dámské oděvy, deštníky a slunečníky. Expandoval i do Potštátu (u Hranic na Moravě), kde se svolením radních spustil zkušební výrobu na tkalcovských stavech přímo na radnici. Po jeho předčasné smrti vedla podnik vdova Juliana F. (1807–1883) pravděpodobně s nejstarším synem Karlem F., který poznal francouzské i evropské hedvábnictví, ale o němž není nic bližšího známo.

Pokračovatel Ferdinand F. (* 14. 9. 1843 Vídeň /Rakousko/, † 19. 11. 1906 Rýmařov), syn Antona Bernharda a Juliany F., se vyučil stolařem. Otevřel pobočku podniku v Potštátě. Prestiž firmě zvýšilo vyznamenání získané 1862 v Londýně, a podnikání neuškodila ani rakousko-pruská válka 1866. Roku 1871 získal F. povolení ke stavbě prvních objektů nového hedvábnického provozu v Rýmařově, v chudém horském regionu s plátenickou a bavlnářskou tradicí. Tuto textilku zaplnil čtyřmi sty dvaceti stavy poháněnými parním strojem a poskytl obživu zhruba šesti stovkám obyvatel. Sledoval a uplatňoval nové technologie, změnil mj. původní pohon na elektrický. Zboží získalo již 1873 uznání a zisková výroba se prudce zvyšovala. Na počátku osmdesátých let se Juliana vzdala svého místa ve vedení, vídeňský podnik A. Flemmich’s Söhne převzal Karl a Ferdinand se natrvalo usadil v Rýmařově, kde těsně vedle závodu dal otevřít proslulou tkalcovsko-hedvábnickou školu (1904 obdržela čestné uznání od významných textilních odborníků) a postavit dům, v němž dožil. Zasedal rovněž jako poslanec moravského zemského sněmu v Brně. Byl zvolen 1892 a znovu 1896 ve druhé kurii za Uničov a Rýmařov. Zastupoval německé národovce, zajímal se o subvence na stavbu silnic, podporu školství a o klasifikaci koní. V Rýmařově si vydobyl úctu a byl znám jako lidumil. Tamní podnik 1906 převzali bratr Karl a nejstarší syn Ludwig. Od počátku 20. století se podniku nadále dařilo, v Rakousko-Uhersku získal výjimečné postavení, prorazil s novými druhy výrobků (mj. jemnými hedvábnými šátky, církevním brokátem, kravatovinou, elastickými šatovkami), část zboží se v Rýmařově šila a odtud se dodávalo hotové (kravaty, ornáty, pluviály, dalmatiky, štoly, manipuly, šerpy, často protkávané nízkokarátovým zlatem a stříbrem) do Německa, Anglie, Zámoří i na orientální trhy. Továrna s čistými provozy měla vlastní vodárenskou věž, barvírnu, sbor dobrovolných hasičů a nemocenskou pokladnu, kterou si dělníci sami vedli. Po vzniku ČSR byl rodinný podnik nuceně rozdělen na rakouský a československý.

Ferdinandovi tři synové zasvětili život stejnému podnikání, a to jako podílníci a společníci firmy, o niž se dělili s představiteli vídeňské rodové větve, s dětmi Karla F. (Wilhelmem, Ottou a Ulrikou). Syn Ludwig F. (* 22. 6. 1868 Vídeň /Rakousko/, † 24. 5. 1945 Vídeň /Rakousko/) vedl v rodišti obchod, Wilhelm Julius F. (* 7. 4. 1882 Rýmařov, † 13. 3. 1962 Vídeň /Rakousko/) po absolvování studia stavebního inženýrství na vídeňské technice pracoval jako vedoucí obchodního oddělení rodinné firmy. Byl zvolen prezidentem Svazu hedvábnických průmyslníků v Československu (Verband der Seidenindustriellen in der Tschechoslowakei). Po vysídlení založil 1947 ve Vídni tkalcovnu pod původním názvem, kterou vedl se synem Ottou (* 1924 Vídeň) do 1959. Ferdinandův nejmladší syn Otto F. (* 3. 12. 1883 Rýmařov, † 7. 7. 1946 Rýmařov) po studiích na vídeňské a berlínské technice řídil tkalcovny rodinného podniku; 1932 vystřídal bratra Wilhelma. Firma patřila stále k úspěšným, počet jejích zaměstnanců dosahoval přibližně dvanáct set (např. ve vídeňském obchodním oddělení pracovalo kolem sto dvaceti osob). Při průzkumu a úpravách krypty katedrály sv. Víta v Praze (1928) se podíleli na konzervaci a výrobě replik podle fragmentů pohřebních látek rýmařovští návrháři a kresliči. 1935 přibyla výroba pružných tkanin, např. bandáží, obinadel, punčoch i koupacích a sportovních součástek z lastexu. Velká hospodářská krize zruinovala export a zdecimovala lehký průmysl v pohraničí s převahou německých obyvatel, přinesla propouštění, takže si práci udrželo jen asi dvě stě dvacet osob. Za druhé světové války provozy produkovaly hlavně padákové hedvábí a obvazový materiál. Před blížící se frontou Otto F. neuprchl, avšak závod mu byl zabaven a Otto poslán na těžkou práci, do odsunu pravděpodobně pro vysoký věk zařazen nebyl a zanedlouho zemřel.

Již 1945 převzala továrnu česká národní správa. Hedvábnictví v regionu zůstalo zachováno, ale německé tkalce vystřídali postupně čeští. Než se však podařilo obsadit původní trhy, musel být po únoru 1948 výrobní program podřízen nové politické orientaci. Jednotlivé hedvábnické podniky se staly závody měnících se uskupení textilního odvětví (Henap, Brokát, Hedva). V osmdesátých letech minulého století hedvábnický průmysl v konkurenci s levnějším asijským zbožím postupně upadal. Původní podnik F. a synů spolu s dalšími zanikl na počátku devadesátých let 20. století.

Do krnovské rodové větve F. patřili tkalci či soukeničtí mistři Anton F. (manželka Terezie, roz. Klesková), jeho syn Anton Paul F. (1839–1915, manželka Anna, roz. Tichá) a vnuk Theodor Paul F. (* 9. 9. 1864 Krnov, † 23. 8. 1926 Jeseník), nejznámější představitel rodiny, který se vypracoval na ředitele a od 1908 také na spolumajitele soukenické továrny F. Kurze v rodišti. Jeho ženou byla Terezie, roz. Schimová, z Čech, spolu měli několik dcer, z nichž se tři dožily dospělosti. 1914 si dal postavit v Hlubčické ulici č. 18 pozoruhodnou vilu v neoklasicistním stylu s bohatě vybaveným interiérem podle projektu vídeňského architekta O. Prutschera. Byl pohřben do rodinné hrobky na městském hřbitově v Krnově.

L: GIÖ 4, s. 40–41; BL 1, s. 364; Myška, s. 113; Slezsko 4 (16), s. 30–31; J. Malíř a kol., Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918, 2012, s. 186; J. Janák, Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, 1999, s. 113–115; P. Petr, Nástin rodinného prostředí krnovských Flemmichů do 30. let 20. století, in: Sborník bruntálského muzea 2009, s. 49–54 (se soupisem literatury a pramenů); J. Karel, Osudy Flemmichů, in: Rýmařovský horizont. Čtrnáctideník regionu Rýmařovska 9, 2007, zvl. vyd. (Zlatá éra textilnictví) 21. 12. 2007, s. 8–10.

P: ZA, Opava, matrika nar. řkt. f. ú. Krnov, tom. VII, 1805–27, fol. 96 (Anton Bernhard); úmrtní matrika řkt. f. ú. Rýmařov, tom. VI, 1890–1909, fol. 351, pořadové č. 103 (Ferdinand);matrika nar. řkt. f. ú. Rýmařov, tom. X, 1866–82, fol. 349 (Wilhelm Julius); matrika nar. řkt. f. ú. Rýmařov, tom. XI, 1883–96, fol. 22, pořadové č. 131 (Otto); matrika nar. řkt. f. ú. Krnov, tom IX, 1859–67, fol. 309; úmrtní matrika řkt. f. ú. Krnov, tom. XV, 1921–35, fol. 330 (Theodor Paul).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Gustav Novotný