FUČÍK Bedřich 4.1.1900-2.7.1984

Z Personal
Bedřich FUČÍK
Narození 4.1.1900
Místo narození Čáslavice (u Třebíče)
Úmrtí 2.7.1984
Místo úmrtí Praha
Povolání

65- Literární historik, kritik nebo teoretik 64- Překladatel

77- Hudební skladatel

FUČÍK, Bedřich, * 4. 1. 1900 Čáslavice (u Třebíče), † 2. 7. 1984 Praha, literární kritik a historik, editor, překladatel

Pocházel z početné rodiny krejčovského mistra Františka F. (1859–1948) a Františky, roz. Nimrové (1857–1918). Po maturitě na klasickém gymnáziu v Třebíči (1920) vystudoval srovnávací literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze (PhDr. 1927, disertace Zeyer dramatik). Od 1928 působil jako tajemník v nakladatelství Melantrich, 1929–39 jako jeho ředitel. 1939–43 byl šéfredaktorem nakladatelství J. R. Vilímek a 1945–48 ředitelem nakladatelství Vyšehrad a Universum. 1949–50 pracoval jako korektor ve Vyšehradu. V rámci perzekuce katolických spisovatelů byl po udání 1951 nezákonně zatčen a v brněnské části procesu s vykonstruovanou protistátní organizací, tzv. Zelenou internacionálou, odsouzen k patnácti letům vězení (se Z. Kalistou, J. Knapem, L. Kuncířem, F. Křelinou, V. Prokůpkem, J. Zahradníčkem, L. Jehličkou; v Praze byli odsouzeni J. Kostohryz a V. Renč). F. byl amnestován 1960, následně odešel do důchodu, 1967 se dočkal rehabilitace. 1977 byl signatářem Charty.

Již na gymnáziu se F. podílel na vydávání studentského časopisu Svítání (1919). Přispíval do Hostu, Akordu, Rozprav Aventina, Evy, Naší doby, Orientace aj. Redigoval časopisy Tvar (1927–31) a Listy pro umění a kritiku (1933–34). Pořádal knižnice Poezie (1933–38), Prameny (1935–38, s E. Fillou), Tvar (1940–44), Verše (1946–48). Ve třicátých letech spolupracoval s Československým rozhlasem, 1969 připravil televizní pořad o G. Greenovi, spolupracoval s pražskou scénou Viola a Památníkem národního písemnictví. 1974 založil s V. Binarem samizdatovou edici Rukopisy VBF, v níž v sedmdesátých a osmdesátých letech edičně připravil a vydal sebrané spisy J. Demla (14 svazků, s V. Binarem), J. Čepa (6 svazků, s M. Trávníčkem) a J. Zahradníčka (7 svazků, s M. Trávníčkem a R. Zejdou). V samizdatu vyšel soubor F. vzpomínkových esejí Sedmero zastavení (1977, exilově Mnichov 1981), který byl 1982 v Krameriově expedici rozšířen na Osmero zastavení a ve třetí verzi na Čtrnáctero zastavení (Rukopisy VBF 1984, Petlice 1985). Po F. smrti vydali spolueditoři edice Rukopisy VBF souborné Dílo B. F. (1986–89, v této edici). Péčí V. Binara a M. Trávníčka vyšlo samizdatové dílo 1992–2006 oficiálně. Ve dvacátých a třicátých letech vytvořil F. jako literární kritik a vydavatel (ve spolupráci s kritiky a estetiky J. Strakošem, A. Vyskočilem, M. Dvořákem, R. Černým aj.) jeden ze svébytných estetických rámců moderního slovesného umění. V pojetí řádu uměleckého díla navazoval F. především na F. X. Šaldu, opíral se zvláště o rozbory děl O. Březiny, J. Demla, J. Čepa, J. Zahradníčka, V. Holana, F. Halase, V. Nezvala a J. Koláře, J. Kostohryze, J. Skácela či V. Vokolka. Tento princip byl založen na úzkém přimknutí uměleckého díla ke zpravidla religiózní hodnotě, rozvíjel umělecké využití mýtu, který byl chápán jako prostředek pro vyjádření původních kvalit života, jež je umělecké dílo schopno zobrazit. Mytizován tu byl zejména rodný kraj jako východisko životní a umělecké cesty, slovo jako prostředek pro vyjádření těchto původních entit. Vytvářel funkční protiváhu levicovým avantgardním směrům (K. Teige), stejně jako liberálně (K. Čapek, F. Götz) a konzervativně (ruralismus) založeným uměleckým hnutím. Jako překladatel se F. soustředil zvláště na moderní německy psanou literaturu (C. F. Meyer, H. Fallada, M. Brod aj.).

Oženil se s překladatelkou Jitkou, roz. Skalákovou (1903–1987), s níž měl tři děti. Syn Jan (1932–2006) byl lékař, dcera Kristina se provdala za literárního historika a nakladatele Josefa Čermáka, dcera Klára za germanistu a překladatele Jindřicha Pokorného.

D: výběr: Beletrie, eseje a publicistika. O knihu pro mládež, 1941; Zakopaný pes aneb O tom, jak, proč a kde vznikla některá slova, 1976 (s J. Pokorným, B. F. neuveden; 2. vyd. jako Zakopaný pes aneb O tom, jak, proč a kde vznikla některá slova, jména, rčení, úsloví, pořekadla a přísloví, 1992); Zpovídání. Pražské rozhovory 1978–82, Toronto 1989; Čtrnáctero zastavení, 1992; Píseň o zemi, 1994; Setkávání a míjení, 1995; Kritické příležitosti 1–2, 1998, 2002; Rodná krajina básníkova, 2003; Listovní příležitosti. Dopisy B. F. Mojmíru Trávníčkovi, J. Hrabal (ed.), 2003; Paralipomena, 2006 (s bibliografií).

L: LČL 1, s. 765; SČS 1, s. 188–189; ČBS, s. 157; Tomeš 1, s. 348; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 206; D. Perstická, Nositelé řádu Tomáše Garrigue Masaryka 1991 a 1992, 1993, s. 67; M. C. Putna, Česká katolická literatura 1848–1918, 1996, rejstřík; Slovník českých spisovatelů, J. Brabec – J. Gruša (eds.), Toronto 1982, s. 112; K. Bartošek, Český vězeň. Svědectví politických vězeňkyň a vězňů let padesátých, šedesátých a sedmdesátých, 2001, rejstřík; Z. Dvořáková, Navzory nenávisti a mstě. „Zelená internacionála“, 2002; R. Sak, „Život na vidrholci“. Příběh B. F., 2004; H. Svanovská, Kritik B. F. a ruralisté, in: Ruralismus, jeho kořeny a dědictví. Osobnosti, díla, ideje, 2005, s. 180–183; P. Hora, Dílo B. F., in: Česká literatura 57, 2009, č. 2, s. 292–296; J. Wiendl, Výzva tvaru. K otázce souvislostí avantgardy a modernismu v české literatuře a umění v meziválečné době, in: Hledači krásy a řádu, 2014, s. 113–140; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/ (stav k 26. 5. 2015); https://cs.wikipedia.org (stav k 26. 5. 2015).

P: LA PNP, Praha, osobní fond.

Jan Wiendl